Svaté Brigity Švédské

Svaté Brigity Švédské Proroctví a Zjevení

Kniha 1


Slova našeho Pána Ježíše Krista ke své vyvolené a draze milované nevěstě ohlašujíc své nejdokonalejší vtělení, odsuzujíc rouhavé porušování naší víry a křtu a zvouc svou milovanou nevěstu, aby ho milovala.


Kapitola 1


“Já jsem Stvořitel nebe i země, jeden Bůh s Otcem a Duchem Svatým. Jsem tím, kdo mluvil k prorokům a otcům, tím, koho očekávali. Kvůli jejich touze a v souladu se svým slibem, přijal jsem tělo bez hříchu, bez žádosti, když jsem vstoupil do těla Panny jako slunce prosvěcuje nejčistší křišťál. Slunce nepoškodí sklo tím, že vstoupí, ani panenství Panny nebylo porušeno, když jsem přijal svou lidskou přirozenost. Přijal jsem tělo, ale nevzdal se své božskosti.


Nebyl jsem o nic méně Bohem, vládnoucím a naplňujícím vše s Otcem a Duchem Svaým, i když jsem byl, svou lidskou přirozeností, v lůně Panny. Záře není nikdy oddělena od ohně, stejně nebyla má božskost nikdy oddělena od lidskosti, ani ve smrti. Dále jsem si přál, aby mé čisté a hříchu neznalé tělo bylo trýzněno od chodidel až po temeno pro hříchy všech lidí a aby bylo pověšeno na kříž. To je nyní denně nabízeno na oltáříi, aby si mě lidé více zamilovali a častěji si uvědomovali moje milosti.


Ale teď jsem zapomenutý, odmítnutý v opovržení jako král vyhnaný ze svého království, na jehož místo je vyvolen a poctěn hanebný zloděj. Chtěl jsem, aby mé království bylo v člověku a po právu bych byl jeho králem a pánem, jelikož jsem ho stvořil a vykoupil. Nyní ale znevažuje a láme věrnost, kterou mi přislíbil u křtu. Porušuje a odmítá zákony, které jsem pro něj vytvořil. Miluje svou sebestřednost a pohrdá poslušností ke mně. Navíc vyzvedá toho hanebného zloděje, ďábla, nade mě a slibuje mu věrnost. Ďábel je vskutku zlodějem, když za použití zlých svodů a falešných slibů krade lidskou duši, kterou jsem vykoupil svou vlastní krví. Ne proto ji může krást, že by byl nějak mocnější než já, jelikož já jsem tak mocný, že můžu jedním slovem učinit vše a tak spravedlivý, že bych neučinil nejmenší nepravost, i kdyby mě o to žádali všichni svatí.


Nicméně, protože člověk, kterému se dostalo svobodné vůle, dobrovolně pohrdá mými přikázáními a svoluje ďáblu, potom je pouze spravedlivé, aby zakusil ďáblovu tyranii. Ďábla jsem stvořil k dobru, ale pro svou zlou vůli padl a stal se jaksi mým služebníkem, když uvaluje odplatu na zkažené. Třebaže jsem odmítán, zůstávám tak milosrdný, že odpustím komukoli, kdo mě požádá o milost a poníží se, a osvobodím ho od tohoto hanebného zloděje. Dám ale poznat svou spravedlnost těm, kteří setrvávají v pohrdání mnou a jakmile ji uslyší, budou se třást, a ti, kteří ji zakusí řeknou `běda, že jsme byli narozeni či počati, běda, že jsme popudili Pána vznešenosti k hněvu!`


Ale ty, má dcero, kterou jsem pro sebe vyvolil a ke které v Duchu mluvím, miluj mě celým svým srdcem, nikoli tak, jako miluješ svého syna, či dceru či příbuzné, ale více než cokoli na světě. Stvořil jsem tě a žádný z mých ůdů nebyl ušetřen utrpení pro tebe. A přesto tolik miluji tvou duši, že bych se, kdyby to bylo možné, nechal znovu přibít na kříž než tě ztratit. Ber si za vzor mou pokoru: já, který jsem králem slávy a andělů, jsem byl oděn v ubohé hadry a stál nahý u sloupu, zatímco mé uši slyšely nejrůznější urážky a potupení. Dávej přednost mé vůli před svou, protože má Matka, tvá Paní, od počátku do konce nechtěla nic, než to, co jsem chtěl já. Pokud budeš takto konat, tvoje srdce bude s mým srdcem a vzplane mou láskou stejně, jako snadno vzplane cokoliv suché.


Duše tvá mnou bude naplněna a já budu v tobě a všechny dočasné věci se ti stanou hořkými a všechny tělesné žádosti jedem. Spočneš v mých božských pažích, kde není pozemské žádosti, jen radosti a blaženosti ducha. Tam je duše, blažená vně i vnitřně, plná radosti, nemyslíc na nic a netoužíc po ničem než po radosti, kterou má. Miluj tedy mě samotného a budeš mít všechny věci, které si budeš přát a budeš jich mít hojnost. Není snad psáno, že se vdově dostávalo oleje až do dne, kdy Pán seslal na zem déšť, podle slov proroka? Já jsem pravý prorok. Věříš-li mým slovům a naplňuješ-li je, oleje a radosti a jásání se ti bude dostávat po věčnost.



Slova našeho Pána Ježíše Krista jež měl ke své dceři, kterou pojal za svou nevěstu, ohledně článků pravé víry a o tom, které znaky a úmysly by nevěsta měla mít vzhledem k ženichovi.


Kapitola 2


„Jsem Stvořitel nebes, země a moře a všeho, co je v nich. Jsem jeden s Otcem a Duchem Svatým, ne jako bohové z kamene a zlata, jak lidé kdysi říkali, a ne několik bohů, jak si lidé tenkrát mysleli, ale jeden Bůh, Otec, Syn a Duch Svatý, tři osoby, ale jeden v podstatě, Stvořitel všeho, ale nikým nestvořen, zůstávajíc nezměnitelný a všemocný bez začátku či konce. Jsem ten, kdo se zrodil z Panny, aniž bych ztratil svou božskost, leč připojil jsem ji ke své lidskosti, takže v jedné osobě můžu být pravým Synem Boha a Synem Panny. Jsem ten, který byl přibit na kříž, zemřel a byl pohřben; ale má božskost zůstala nedotčena.


Přestože jsem zemřel skrze lidskou přirozenost a tělo, které jsem já, jediný Syn, pojal, přesto jsem nadále žil v božské přirozenosti, ve které jsem byl jediným Bohem společně s Otcem a Duchem Svatým. Jsem tentýž, který vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa a kdo s tebou nyní mluví skrze mého ducha. Vybral jsem si tě a pojal tě jako svou nevěstu, abych ti zjevil svá tajemství, protože tak se mi zlíbilo. Také na tebe mám jisté právo, jelikož jsi mi odevzdala svou vůli, když zemřel tvůj manžel. Po jeho smrti jsi přemýšlela a modlila se ohledně úmyslu stát se pro mě chudou a chtěla ses pro mě vzdát všeho. Takže mám na tebe spravedlivý nárok. Abych odměnil tvou velkou lásku, je pouze příhodné, abych se o tebe staral. Takže tě pojímám za svou nevěstu pro své vlastní potěšení, takové, jaké se pro Boha sluší, aby je sdílel se svou cudnou duší.


Je povinností nevěsty být připravená, když se ženich rozhodne mít svatbu, aby byla náležitě oděna a čistá. Budeš čista, pokud si budeš vždy vědoma svých hříchů, toho, jak jsem tě při křtu očistil od hříchu Adamova a kolikrát jsem tě podepřel a podržel, když jsi do hříchu upadla. Nevěsta by také měla nosit ženichův znak na hrudi, tím myslím, měla bys vždy pamatovat na milosti a laskavosti, které jsem pro tebe vykonal, třeba jak vznešeně jsem tě stvořil, když jsem ti dal tělo a duši, jak vznešeně jsem tě obohacoval, když jsem ti dával zdraví a časná dobra, jak laskavě jsem tě zachránil, když jsem pro tebe zemřel a obnovil ti tvé dědictví, pokud o něj budeš stát. Nevěsta by také měla konat vůli svého ženicha. Jaká jiná je má vůle než ta, abys mě chtěla milovat nade všechny věci a nechtěla nic než mne?


Stvořil jsem všechny věci kvůli lidem a pod ně jsem všechny věci položil. A přesto milují vše, kromě mne a nic si neoškliví, ale mne. Vykoupil jsem zpět jejich dědictví, které ztratili, ale natolik se odcizili a natolik se odvrátili od smyslu, že místo věčné slávy, ve které je věčné dobro, by raději měli slávu pomíjející, která je jako tříšť oceánu, která se na chvíli vzedme jako hora a potom hned klesne v nic. Moje nevěsto, jestliže si nepřeješ nic, než mě, jestliže kvůli mně vším pohrdáš, dětmi i příbuznými, stejně jako majetkem a pověstí – daruji ti nejdražší a nejslastnější odměnu.


Nedám ti zlato ani stříbro jako tvou mzdu, ale sebe, abych ti byl ženichem, já, který jsem králem slávy. Jestliže se stydíš být chudou a opovrhovanou, považ, jak tvůj Bůh kráčel před tebou, když ho jeho služebníci a přátelé na zemi opustili, protože jsem nehledal přátele na zemi, ale přátele v nebi. Máš-li starost a strach, že budeš obtížena prací a nemocí, tak považ, jak hrozné je hořet v ohni. Čeho by se ti dostalo, kdybys urazila nějaké pozemské pány, jako jsi urazila mě? Přestože tě miluji celým mým srdcem, přece nikdy nekonám proti spravedlnosti ani v nejzanedbatelnějších maličkostech.


Tak jako jsi zhřešila ve všech údech, musíš také odčinit v každém údu. Nicméně, pro tvou dobrou vůli a odhodlání se zlepšit, vyměním tvůj ortel za ortel milosti a ulevím z těžšího trestu výměnou za malé množství odškodnění. Z tohoto důvodu, přivítej malé těžkosti radostně, takže můžeš být očistěna a dosáhnout své veliké odměny o to dřív! Je správné, když se nevěsta unaví lopotou vedle ženicha, takže s ním s ještě větší důvěrou ulehne k odpočinku.“



Slova našeho Pána Ježíše Krista ke své nevěstě o její formaci v lásce a cti k němu, ženichovi, a o nenávisti zkažených k bohu a o lásce ke světu.


Kapitola 3


“Jsem tvůj Bůh a Pán, ten, kterého uctíváš. Jsem to já, který jsem vynesl nebe i zemi svou mocí. Nejsou neseny ničím jiným ani nemají žádné jiné podpory. Jsem to já, který jsem nabízen každý den na oltáři, pravý Bůh a pravý člověk, pod podobou chleba. Já jsem ten, kdo tě vybral. Pocti mého Otce! Miluj mne! Poslouchej mého Ducha! Skloň se před mou Matkou jako před svou Paní! Cti všechný moje svaté! Udržuj pravou víru učenou tím, kdo v sobě zakusil konflikt mezi dvěma duchy, duchem klamu a duchem pravdy a s mou pomocí zvítězil.


Udržuj pravou pokoru! Čím je pravá pokora, když ne vyjádřením chvály Bohu za dobré věci, jež nám dal? Dnes jsou ale mnozí, kteří mě nenávidí a odsuzují mé činy a slova jako bolavá a prázdná. Vítají smilníka, ďábla, s otevřenou náručí a milují ho. Cokoli konají pro mě, konají s reptáním a odporem. Nevyznali by ani mé jméno, kdyby se neobávali názoru druhých. Mají tak vřelou lásku ke světu, že nikdy nepolevují v honbě za ním, ve dne i v noci, a v lásce k němu jsou vždy zapálení. Jejich služba mě těší podobně, jako někoho, kdo dává peníze nepříteli, aby mu zabil syna. To je tím, co dělají. Dávají mi almužnu a ctí mě svými rty, aby získali světskou slávu a podrželi si své výsady a své hříchy. Dobrému duchu je v nich tedy bráněno, aby činil ve ctnosti pokrok.


Chceš-li mě tedy milovat svým celým srdcem a toužit pouze po mně, přitáhnu tě k sobě skrze dobrodiní, jako magnet k sobě přitahuje železo. Položím tě na svou paži, která je tak silná, že ji nikdo nemůže napnout a tak tuhá, že ji nikdo neohne zpět poté, co byla napnuta. Je tak sladká, že předčí každou vůni a nemůže být srovnána se slastmi tohoto světa.“


VYSVĚTLENÍ


Jednalo se o zbožného muže, Mistra Mathiase Švédského, učitele teologie, kanovníka z Linköpingu. Napsal výborný komentář obsahující celou Bibli. Zakoušel jemná pokušení od ďábla týkajících se různých herezí proti Katolické víře, jež všechna překonal s pomocí Krista a nemohl být ďáblem sveden. Toto je konstatováno v životopise Paní Brigity. Byl to právě Mistr Mathias, kdo sepsal předmluvu k těmto knihám začínající Stupor et mirabilia atd. Byl to svatý muž a duchem mocný, slovem i činem. Když ve Švédsku zemřel, nevěsta Kristova, tou dobou žijící v Římě, slyšela v modlitbě hlas, který říkal:”Jsi šťastný ty, Mistře Mathiasi, pro korunu, která byla pro tebe připravena v nebi. Přistup teď k moudrosti, která nikdy nekončí!“ Je možno se o něm dočíst i v Knize I, kapitole 52; Knize V, v odpovědi na otázku 3 v posledním dotazování a Knize VI kapitoly 75 a 89.



Slova našeho Pána Ježíše Krista ke své nevěstě ohledně toho, aby neměla starosti a nemyslela si, že věci jí zjevené pochází od zlého ducha a o tom, jak rozeznat dobrého a zlého ducha.


Kapitola 4


“Já jsem tvůj Stvořitel a Vykupitel. Proč se obáváš mých slov? Proč jsi měla pochybnosti, zda přišly od zlého či dobrého ducha? Řekni mi, našla jsi v mých slovech něco, co bys dělala v rozporu s vedením svědomí? Nebo jsem ti snad poroučel proti rozumu?“ Na to nevěsta odpověděla: „Nikoli, naopak jsou pravdivá a velmi jsem se zmýlila.“ Duch, tedy ženich, odpověděl: “Nakázal jsem ti tři věci. Z nich jsi mohla rozeznat dobrého ducha. Přikázal jsem ti uctívat svého Boha, který tě stvořil a daroval ti všechny věci, které máš.


Tvůj rozum ti také říká, abys ho ctila nade všechny věci, které máš. Přikázal jsem ti, abys uchovávala pravou víru, tedy abys věřila, že nic nebylo učiněno bez Boha a nic nemůže být učiněno bez Boha. Také jsem ti přikázal, abys směřovala usilovala o střídmost ve všech věcech, protože svět byl stvořen pro člověka, aby jej lidé mohli užívat ke svým potřebám. Stejně tak můžeš rozeznat nečistého ducha ze tří věcí, protikladů zmíněných. Pokouší tě, abys hledala chválu sebe a byla pyšná na věci, které ti byly dány. Pokouší tě, abys zradila svou víru. Také tě svádí k nevázanosti v celém tvém těle a k tomu, aby po tomto zahořelo tvé srdce.


Někdy také klame lidi pod maskou dobra. Proto jsem ti přikázal, abys vždy zkoumala své svědomí a otevřela je moudrým duchovním rádcům. Proto nepochybuj, že dobrý Boží duch je s tebou, vidouc, že netoužíš po ničem, než po Bohu a planeš jeho láskou. Já jsem jediný, kdo to může učinit. Je pro ďábla nemožné se k tobě přiblížit. Není ani možné, aby se jakkoli přiblížil ke špatným lidem, pokud to nedopustím, buď pro jejich hříchy, či nějaké moje skryté rozhodnutí, protože je také mým stvořením jako vše ostatní a byl mnou stvořen dobrým, přestože se stal zlým skrze svou vlastní zášť. Jsem Pánem nad ním. Proto mě křívě obviňují ti, kdo říkají, že lidé, sloužící mi s velkou oddaností, jsou šílení a mají ďábla.


Dělají ze mě někoho, kdo vydá svou čistou a důvěřivou ženu smilníkovi. Takovým bych byl, kdybych někoho, kdo byl spravedlivý a plný lásky ke mně, vydal démonovi. Ale protože jsem věrný, žádný démon nikdy neovládne duši kohokoliv z mých věrných služebníků. Přestože moji přátelé se někdy zdají téměř blázniví, není to proto, že by trpěli ďáblem, ani proto, jak oddaně mi slouží. Spíše je to kvůli nějakému poškození mysli, nebo jiné skryté příčině, která slouží k jejich poníženosti. Někdy se také může stát, že ďábel ode mě dostane moc nad tělem dobrého člověka pro jeho větší odměnu, nebo že zastře jeho vědomí. Nicméně, nikdy nemůže získat vliv na duši těch, kteří ve mně mají víru a radují se ve mně.



Kristova nejlaskavější slova ke své nevěstě obsahující obraz vznešeného hradu, který značí Církev bojující a o tom, jak teď bude Církev Boží přestavěna skrze modlitby přeslavné Panny a svatých.


Kapitola 5


“Já jsem Stvořitelem všech věcí. Jsem Králem slávy a Pánem andělů. Postavil jsem pro sebe vznešený hrad a vložil do něj své vyvolené. Moji nepřátelé podkopali jeho základy a přemohli mé přátele natolik, že morek vychází z chodidel mých přátel, když sedí přivázaní ke dřevu kůlů. Jejich ústa jsou pohmožděna kameny a jsou týráni hladem i žízní. Navíc nepřátelé pronásledují jejich Pána. Moji přátelé nyní prosí a úpí o pomoc, spravedlnost volá po pomstě, ale milosrdnost káže odpustit.“


Potom Bůh pravil k nebeskému zástupu, který stál poblíž: “Co si myslíte o těchto lidech, kteří se chopili mého hradu?“ Všichni odpověděli jednohlasně: “Pane, všechna spravedlnost je v tobě a v tobě vidíme vše. Veškerý soud je dán tobě, Synu Boží, který jsi bez počátku a konce, ty jsi jejich soudce.“ A on pravil: „Přestože všechno znáte a vidíte ve mně, přesto kvůli mé přítomné nevěstě řekněte, jaký trest je spravedlivý?“ Oni pravili: “Toto je spravedlnost: ti, kteří podkopali zeď budou potrestáni jako zloději, ti, jež setrvají ve zlu, budou potrestání jako samozvanci, zajatci budou osvobozeni a hladoví nasyceni.“


Poté promluvila Marie, Matka Boží, která předtím mlčela, a pravila: „Můj Pane a synu předrahý, byl jsi v mém lůně jako pravý Bůh a člověk. Snížil ses a posvětil mě, jež jsem byla hliněnou nádobou. Prosím tě: smiluj se nad nimi ještě jednou!“ Pán odpověděl své Matce: „Požehnané budiž slovo tvých úst! Jako sladká vůně vystupuje k Bohu. Ty jsi slávou a Královnou andělů a všech svatých, protože Bůh byl tebou utěšen a všichni svatí naplněni radostí. A protože tvá vůle byla jako má vlastní od počátku tvého mládí, ještě jednou učiním, jak si přeješ.“ Poté pravil k nebeskému zástupu: „Protože jste bojovali odvážně, pro vaši lásku se nechám nyní usmířit. Pohleďte, přestavím svou zeď na základě vašich modliteb.


Zachráním a vyléčím ty, kteří byli silou utlačováni a poctím je stonásobně pro příkoří, která utrpěli. Jestliže násilníci požádají o milost, mír a milost dostanou. Ti, kteří tímto pohrdnou, zakusí mou spravedlnost.“ Potom řekl své nevěstě: “nevěsto moje, vyvolil jsem tě a oděl tě do svého ducha. Slyšíš slova má a těch mých svatých, kteří, přestože vše vidí ve mně, kvůli tobě promluvili, abys mohla porozumnět. Ty, která jsi stále v těle, do mě ani nemůžeš nazírat tak jako ti, kteří jsou duchy. Nyní ti ukážu, co tyto věci znamenají. Hrad, o kterém jsem mluvil, je Svatá Církev, kterou jsem postavil svou vlastní krví a krví svatých. Stvrdil jsem ji svým milosrdenstvím a vyvolené své a přátele jsem do ní vložil. Jeho základem je víra, tedy přesvědčení, že já jsem spravedlivý a milosrdný soudce.


Základy jsou nyní podkopány, protože každý sice věří a hlásá, že jsem milosrdný, ale téměř nikdo nevěří, že jsem spravedlivý soudce. Smýšlejí o mě, jako o špatném soudci. Soudce by jistě byl špatným, kdyby z milosti ponechal zlovolné bez trestu, aby nadále utlačovali spravedlivé. Já ale jsem spravedlivý i milosrdný soudce a nenechám nejmenší hřích nepotrestán, ani nejmenší dobro neodměněné. Podkopáním této zdi vstoupili do Svaté Církve lidé, kteří hřeší beze strachu, kteří popírají mou spravedlnost a trýzní mé přátele tak, jako by je přibili ke kůlu. Žádná radost ani útěcha není dopřána mým přátelům. Namísto toho jsou trestáni a zlořečeni, jakoby byli posedlí ďáblem. Když o mně řeknou pravdu, jsou umlčeni a nařčeni ze lži. Zaníceně žízní po zvěstování, či naslouchání pravdy, ale nikdo je neposlouchá, ani jim pravdu nekáže.


Navíc se mi, Bohu Stvořiteli, rouhají. Protože lidé říkají: `Nevíme, zda Bůh existuje. A existuje-li, je nám to jedno.` Zástavu mou zahodí na zem, šlapou po ní a říkají: `Proč trpěl? Co je nám to platné? Kdyby nám splnil přání, budeme spokojeni – ať si nechá své království a svá nebesa!` Chci k nim přijít, ale říkají: `Zemřeli bychom, než bychom se vzdali své vlastní vůle!` Nevěsto moje, vidíš co jsou zač tito lidé! Stvořil jsem je a můžu je zahubit jedním slovem. Jak nestydatí jsou ke mně! Pro modlitby mé Matky a všech svatých zůstávám milosrdný a trpělivý natolik, že jim pošlu slova svých úst a nabídnu jim milost.


Chcou-li ji přijmout, budu usmířen. Jinak poznají moji spravedlnost a budou jako zloději veřejně zahanbeni před anděly a lidmi a zatraceni každým z nich. Jako zločinci pověšeni na rozeklaném popravišti a sžíráni vránami budou stravováni démony, ale nebudou pozřeni. Jako lidé odsouzeni ke kůlům nenachází odpočinek, naleznou bolest a hořkost ze všech stran. Horká řeka bude vlita do jejich úst, ale jejich žaludky nebudou naplněny a budou každý den obnoveni ke svým trestům. Ale moji přátele budou v bezpečí a budou těšeni slovy, přicházejícími z mých úst. Uvidí moji spravedlnost společně s mým milosrdenstvím. Odím je do zbroje své lásky a učiním je tak silné, že odpůrci víry se zbortí jako bláto. Až uvidí mou spravedlnost, budou stát ve věčné hanbě za to, jak zneužívali mou trpělivost.“



Kristova slova k nevěstě o tom, že jeho Duch nemůže přebývat ve zlovolném a o oddělení svévolníků od dobrých a vyslání spravedlivých, vyzbrojených duchem, do války proti světu.


Kapitola 6


“Moji nepřátelé jsou jako nejdivočejší zvěř, jež nikdy nedochází spokojenosti či klidu. Jejich srdce je tak pusté mé lásky, že myšlenka na mé utrpení v něj nikdy nevstoupí. Ani jednou nevyšlo z jejich srdce slovo podobné tomuto: „Pane, vykoupil jsi nás, buď pochválen za své hořké utrpení!“ Jak může můj Duch přebývat v lidech, kteří pro mě nemají žádnou božskou lásku, v lidech, kteří raději zradí jiné, jen aby dosáhli své vůle? Jejich srdce je plné červů, tedy pozemských žádostí. Ďábel zanechal svou mrvu v jejich ústech, proto nemají v mých slovech žádné zalíbení. A tak je pilou odřežu od mých přátel. Není horšího způsobu smrti, nežli zemřít pod pilou. Stejně tak není trestu, ve kterém nebudou mít podíl: budou ďáblem rozřezáni ve dví a ode mě odloučeni. Jsou mi tak ohavní, že od sebe oddělím vše, co je s nimi srostlé.


Proto posílám vpřed své přátele, aby mohli oddělit ďábly od mých druhů, protože ďáblové jsou mí praví nepřátelé. Vyšlu přátele jako ozbrojené rytíře do války. Každý, kdo umrtvuje tělo a zdržuje se nepravostí, je mým pravým vojákem. Namísto kopí budou mít slovo mých úst a v rukou meč víry; na jejich hrudi bude krunýř lásky, takže, ať se stane cokoli, jejich láska ke mně neuvadne. Po boku budou muset nosit štít trpělivosti, aby vše trpělivě snášeli.


Obrnil jsem je jako zlato do pouzdra: nyní by měli vyjít a kráčet mými cestami. Podle plánu spravedlnosti jsem nemohl vejít ve slávu svého majestátu, aniž bych podstoupil trýzně v mé lidské přirozenosti. Jak v ni tedy dojdou oni? Jestliže trpěl jejich Pán, není překvapivé, že budou trpět také. Jestliže jejich Pán snášel bič, není pro ně ničím hrozným snášet slova. Nemusí se bát, protože je nikdy neopustím. Jako je nemožné, aby ďábel vstoupil do srdce Boha a to rozdělil, je také nemožné, aby je ďábel oddělil ode mě. A jelikož jsou v mých očích jako nejryzejší zlato, tak i když budou zkoušeni trochou ohně, neopustím je: je to pro jejich větší odměnu.“



Slova slavné Panny ke své dceři o tom, jak se odívat, a o šatech a okrasách, kterými by se dcera měla zdobit a šatit.


Kapitola 7


“Jsem Marie, která porodila Syna Božího, pravého Boha a pravého člověka. Já jsem Královna andělů. Můj Syn tě miluje celým svým srdcem. Miluj ho tedy! Měla bys být oděna v nejjasnější šaty a já ti ukážu, jak se odít a jaký šat by to měl být. Jako jsi předtím měla nátělník, šnerovačku, boty, plášť a brož na prsou, oblečeš nyní oděv duchovní. Nátělníkem je kajícnost. Jako je nátělník oblékán nejblíže tělu, také pokání a zpověď jsou první cestou obrácení k Bohu. Skrze ni je mysl, jež měla jednou zálibu v hříchu, očištěna a necudné tělo ovládnuto. Párem bot jsou dvě hodnoty, tedy úmysl odčiňovat minulé přestupky a úmysl konat dobro a zlu se vyhýbat. Tvou šněrovačkou je naděje v Boha. Jako ta má dva rukávy, ať je i v tvé naději spravedlnost a milosrdenství. Tehdy budeš doufat v milost Boží, když nezanedbáš jeho spravedlnost.


Rozmýšlej o jeho spravedlnosti a soudu tak, abys nezapomněla na jeho milost, protože on nečiní spravedlnost bez milosti a milost bez spravedlnosti. Pláštěm je víra. Tak jako plášť vše přikrývá a vše je v něm zahaleno, stejně tak lidská přirozenost může vše obsáhnout a domoci se všeho skrze víru. Takový plášť by měl být ozdoben odznaky ženichovy lásky, tedy jak tě stvořil, jak tě vykoupil, jak tě živil a přinesl do svého ducha a otevřel ti duchovní oči. Brož je upomínka na jeho utrpení. Pevně připni na svou hruď myšlenku na to, jak byl ponižován a bičován, jak stál živý na kříži, zkrvaven a probodán ve všech šlachách, jak bylo v okamžiku smrti jeho celé tělo zachváceno naléhavou bolestí utrpení, jak vydal svého ducha do rukou jeho Otce. Tato brož nechť je vždy na tvé hrudi. Na tvou hlavu ať je posazena koruna, tedy cudnost tvých citů, pro kterou by jsi raději strpěla důtky, než by jsi byla ještě poskvrněna. Nechť jsi zdrženlivá a hodna! Na nic nemysli, po ničem netuž, jen po svém Bohu a Stvořiteli. Když máš jeho, máš vše. Takto ozdobena, očekávej svého ženicha.“



Královna nebeských slov ke své milované dceři učíc ji, jak by měla milovat a velebit Syna společně s jeho Matkou.


Kapitola 8


“Já jsem Královna Nebes. Zajímalo tě, jak bys mi měla vzdávat chválu. Věz jistě, že veškerá chvála mému synu je i chvála mně. A ti, kteří ho hanobí, hanobí mě, protože má láska k němu a jeho ke mě byla tak vroucí, že jsme oba byli jako jedno srdce. Tak vysoce poctil mě, která jsem byla pozemskou nádobou, že mě pozvedl nade všechny anděly. Měla bys mě tedy velebit takto: “Požehnaný jsi ty, Bože, Stvořiteli všeho, který jsi ráčil sestoupit do lůna Panny Marie. Požehnaný jsi ty, Bože, který sis přál být v Panně Marii, aniž bys jí byl břemenem a ráčil jsi z ní přijmout neposkvrněné tělo bez hříchu.


Požehnaný jsi ty, Bože, který jsi přišel k Panně, dávaje radost její duši a jejímu celému tělu a který jsi z ní vyšel k čisté radosti jejícho celého těla. Požehnaný jsi ty, Bože, který jsi po svém nanebevsoupení konejšil Pannu Marii svou Matku častými útěchami a navštívil ji se svým potěšením. Požehnaný jsi ty, Bože, který jsi vzal tělo i duši Panny Marie, tvé Matky, do nebe a poctil ji umístěním vedle své božskosti nade všechny anděly. Smiluj se nade mnou pro její modlitby!“



Slova Královny Nebes ke své milované dceři týkající se krásné lásky, kterou měl Syn pro svoji Pannu Matku, a o tom, jak byla Matka Kristova počata v čistém manželství a požehnána v lůně a o tom, jak byla, tělo i duše, vzata do nebe a o moci jejího jména a o andělech přidělených k lidem pro dobro či pokušení.


Kapitola 9


“Já jsem Královna Nebes. Miluj mého Syna, protože je nejhodnotnější; máš-li ho, máš vše, co má hodnotu. A je nejvíce hoden touhy; když máš jej, máš vše, co je hodno touhy. Miluj ho také, protože je nejctnostnější, máš-li ho, máš všechny ctnosti. Řeknu ti, jak krásná byla jeho láska k mému tělu a duši a jak moc poctil moje jméno. On, můj vlastní Syn, mě miloval dříve než já jeho, jelikož je mým Stvořitelem. Přistoupil k mému otci a matce v tak čistém manželství, že nebyl k nalezení čistější pár. Nikdy netoužili setkávat se jinak, než v souladu se Zákonem - kvůli plození. Když jim anděl zvěstoval, že porodí Pannu, ze které vzejde spása světa, raději by zemřeli, než by k sobě přistoupili v tělesné lásce; chtíč v nich zemřel.


Ale, ujišťuji tě, z božské dobroty a kvůli andělově poselství se tělesně setkali, ne ze smyslnosti, ale proti vůli své pro lásku k Bohu. Takto bylo mé tělo stvořeno z jejich sémě skrze božskou lásku. Když bylo utvořeno mé tělo, Bůh do něj poslal ze svého božství duši; ta byla hned posvěcena společně s tělem a andělé je střežili a opečovali dnem i nocí. Není možné ti sdělit, jak veliká radost naplnila mou matku, když byla má duše posvěcena a připojena k tělu. Později, když byla ukončena cesta mého života, on nejdříve vyzvedl mou duši, jako paní těla, na místo přednější ostatních vedle slávy jeho božství a poté mé tělo tak, že tělo žádného jiného stvoření není tak blízko Bohu jako moje.


Hle, jak mnoho můj Syn miloval moji duši a tělo! Jsou ovšem i takoví lidé, kteří zlovolně popírají nanebevzetí mého těla i duše a jsou další, kteří o tom prostě neví. Ale pravda toho je jistá: byla jsem vzata ke slávě Boží v těle a duši. Slyš, jak můj Syn oslavil mé jméno! Moje jméno je Marie, jak praví evangelium. Když slyší andělé toto jméno, porozumí a zaradují se a vzdají díky Bohu, protože skrze mě a se mnou vykonal tak velikou milost a protože vidí lidskost mého Syna oslavenu v jeho božství. Duše v očistci se zaradují velice jako ten, který leží nemocný a uslyší od ostatních slovo útěchy a to potěší jeho srdce a hned mu udělá radost.


Při zvuku mého jména se dobří andělé ihned přibližují ke spravedlivým duším, kterým byli dáni jako strážci a radují se nad jejich pokrokem. Dobří andělé byli dáni každému jako ochrana a andělé zlí jako zkouška. Není to tak, že by andělé byli někdy odděleni od Boha, ale spíše pomáhají duši, aniž by opouštěli Boha a zůstávají pevně v jeho přítomnosti, zatímco duši zapalují a podněcují pro konání dobra. Všichni démoni se děsí a obávají tohoto jména. Při zvuku jména Mariina okamžitě pouští duši ze svého sevření. Jako pták opouští svou kořist ze svých spárů, zaslechne-li zvuk, ale vrací se, když vidí, že se nic neděje, tak také démoni zanechávají duši, jsou-li vyděšeni zvukem mého jména, ale přiletí zpět a vrátí se k ní rychle jako šíp, pokud nevidí zlepšení.


Nikdo není ve své lásce k Bohu tak chladný – pokud není jeden ze zatracených – že by se od něj ďábel nevzdálil, vzývá-li moje jméno s úmyslem nevrátit se nikdy ke svým špatným zvykům a ďábel zůstane pryč pokud člověk nepojme úmysl opět smrtelně hřešit. Ovšem, někdy je ďáblu dovoleno, aby ho ještě trápil pro jeho větší odměnu, ale nikdy, aby se ho zmocnil.



Slova Panny Marie ke své dceři, nabízející užitečnou nauku, jak by měla žít, a popisující mnoho podivuhodných detailů týkajících se utrpení Krista.


Kapitola 10


“Já jsem Královna nebes, Matka Boží. Řekla jsem ti, že je dobré na prsou nosit brož. Nyní ti plněji ukážu, jak jsem od první chvíle, kdy jsem poznávala a pochopila existenci Boží, dbala na svou spásu a náboženské předpisy. Když jsem plněji poznala, že Bůh sám je mým Stvořitelem a je soudcem nad mými skutky, hluboce jsem si ho zamilovala a byla jsem neustále pozorná a dbala jsem, abych ho nepřestoupila slovem nebo skutkem. Když jsem poznala, že dal svůj zákon a přikázání svým lidem a skrze ně učinil tolik zázraků, učinila jsem pevné rozhodnutí v mé duši, že nebudu milovat nic než jeho a vše světské se mi stalo protivným.


Potom, když jsem poznala, že Bůh sám vykoupí svět a zrodí se z Panny, byla jsem tak zasažena láskou k němu, že jsem nemyslela na nic než na Boha a nechtěla nic než jej. Pokud jsem mohla, zdržovala jsem se konverzace a přítomnosti rodičů a přátel a dala jsem potřebným veškeré vlastnictví, které jsem nabyla . Neponechala jsem si nic než nuznou stravu a oděv.


Kromě Boha mi nic nebylo potěšením. V srdci jsem doufala, že se dožiji doby jeho narození a třeba budu i hodna stát se poníženou služkou Matky Boží. Také jsem ve svém srdci učinila slib zachovat své panenství, pokud by to pro něj bylo přijatelné, a nevlastnit vůbec nic ze světa. Ale kdyby si Bůh přál něco jiného, mým přáním bylo, aby se jeho, ne moje, vůle děla, protože jsem věřila, že je schopen vykonat všechno a nechce pro mě nic, jen to nejlepší. A tak jsem svěřila veškerou svou vůli jemu. Když přišel stanovený čas pro uvedení panen do chrámu Páně, byla jsem s nimi také přítomna díky zbožné poslušnosti mých rodičů. Pomyslela jsem si, že pro Boha není nic nemožného a že, jelikož věděl, že netoužím po ničem než po něm, bude schopen zachovat mé panenství, jestliže ho tak těší, v opačném případě, nechť se stane vůle jeho!


Po vyslechnutí všech nařízení v chrámu jsem se vrátila domů, hoříce láskou k Bohu více než kdykoli předtím, vzněcována novými plameny a tužbami každý den. Z tohoto důvodu jsem se stáhla do ústraní ještě víc a byla jsem osamocena nocí i dnem obávaje se velice, aby moje ústa neřekla něco, či moje uši neslyšely něco proti Bohu, nebo moje oči neviděly něco smyslného. Stejný strach jsem cítila ve svém tichu a úskostlivě jsem si přála, abych nemlčela o věcech, které bych vyslovit měla.


Zatímco jsem byla ve svém srdci takto pohnuta a osamocena, svěřujíc svou veškerou naději Bohu, v tu chvíli ke mně přišlo vnuknutí pomyslet na velikou moc Boží, kterak mu slouží andělé a všechna stvoření a jaká je jeho nepopsatelná a nekonečná sláva. Když jsem se nad tím vším podivovala, uviděla jsem tři úžasné pozoruhodnosti. Uviděla jsem hvězdu, ale nikoli takovou, která svítí z oblohy. Uviděla jsem světlo, ale nikoli takové, které svítí ve světě. Ucítila jsem vůni, nikoli bylinnou či podobnou, ale neuvěřitelně sladkou, jež mě zcela naplňila, až jsem měla pocit, že pro radost vyskočím. Právě tehdy jsem uslyšela hlas, nebyl však z lidských úst. Bála jsem se, když jsem jej uslyšela a napadlo mě, zda to nebyl přelud. Anděl Boží se poté zjevil přede mnou v nejkrásnější lidské podobě, byť ne v těle, a pravil mi: “Zdrávas, milosti plná!“


Když jsem to uslyšela, přemýšlela jsem, co by to mohlo znamenat, nebo proč mě takto zdraví, jelikož jsem věděla a věřila, že jsem nehodna takové věci nebo čehokoliv dobrého, ale také, že pro Boha je možné učinit cokoliv si přeje. Anděl dále pravil: 'Potomek, který se ti má narodit je svatý a bude nazván Syn Boží. Stane se podle vůle Boží.' Nemyslela jsem si, že jsem hodna, ani jsem se anděla netázala 'Proč?' či 'Kdy se to stane?', ale zeptala jsem se: 'Jak se to může stát, že já nepatrná, která ani nepoznávám muže, se mám stát Matkou Boží?' Anděl mně odvětil, jak bylo řečeno, že pro Boha není nic nemožné, ale 'cokoli chce učinit, stane se.'


Když jsem uslyšel slova anděla, pocítila jsem nejvroucnější touhu stát se Matkou Boží a moje duše promluvila z lásky: 'Zde jsem, ať se mi stane podle tvé vůle!' Při tom slově, přímo tehdy a tam, byl můj Syn počat v mém lůně k nepopsatelnému pohnutí mé duše a všech mých údů. Když jsem jej měla v lůně, nosila jsem jej bez jakékoli bolesti, bez jakékoli těžkosti či únavy v mém těle. Ponížila jsem se v každém ohledu, vědouce, že nosím Všemocného. Když jsem ho porodila, učinila jsem tak bez jakékoli bolesti či hříchu, tak, jako jsem ho počala, s takovým pohnutím duše a těla až jsem měla pocit, že ze všeho nadšení kráčím po vzduchu.


Právě tak, jak vstoupil do mých údů k radosti mé duše, tak k radosti mých všech údů ze mě vzešel, nechávaje mou duši potěšenou a panenství neporušené. Když jsem na něj pohlédla a pomyslela na jeho krásu, vědouce, že nejsem hodna takového syna, radost prosakovala mým duchem jako kapky rosy. Když jsem pomyslela, maje na paměti četbu mezi proroky, na místa, kde budou jeho ruce a nohy přibity při ukřižování, moje oči se naplnily slzami a srdce bylo trháno smutkem. Můj syn pohlédl do mých slzavých očí a velmi se rozesmutnil. Když jsem pomyslela na jeho božskou moc, byla jsem opět utěšena, uvědomila jsem si, že takto si to přál a bylo to tedy správné, a podřídila jsem svou vůli jeho. Tak byla má radost vždy spojena s žalem.


Když nadešel čas utrpení mého Syna, jeho nepřátelé se ho chopili. Bili ho na tvář a krk a plivali na něj, zatímco se mu posmívali. Když byl přiveden k pilíři, sám odložil svůj oděv, položil ruce na sloup a jeho nepřátelé jej surově svázali. Přivázán k pilíři bez jakéholi oděvu tak, jak se narodil, stál a byl tupen pro svou nahotu. Jeho přátelé prchli, ale jeho nepřátelé byli připraveni konat. Obestoupili ho ze všech stran a bičovali jeho tělo prosté poskvrny a hříchu. Stála jsem poblíž a při prvním úderu jsem se zhroutila jako mrtvá. Když jsem se probrala, mohla jsem vidět jeho tělo zdrásané a zbičováné na žebra. Ještě hroznější bylo, že, kdykoli táhli důtkami zpět, zatížené řemínky trhaly jeho tělo.


Jak tam můj syn stál, celý zakrvácený a pokrytý ranami tak, že na něm nebylo místa, kde by mohl být bičován, někdo se, pohnut duchem, otázal: 'Chcete zabít jeho, neodsouzeného?' A rovnou přetnul jeho pouta. Potom můj Syn opět oblékl svůj šat. Viděla jsem, že místo, kde můj Syn stál, bylo pokryto krví a podle stop jsem mohla říci kudy kráčel, protože zem byla prosáklá krví, kamkoli šel. Neměli s ním trpělivost, nenechávali jej se obléct, ale strkali do něj a ve spěchu ho tahali. Když byl můj Syn odváděn jako zloděj, utíral krev ze svých očí.

Jakmile byl odsouzen, položili na něj kříž, aby ho nesl. Chvíli ho držel, ale potom někdo přišel a podepřel ho, aby jej nesl za něj. Když můj Syn směřoval na místo utrpení, někteří lidé ho častovali údery do krku, jiní do tváře. Byl uhozen tak tvrdě a takovou silou, že, byť jsem neviděla, kdo ho uhodil, zvuk úderu jsem zřetelně slyšela. Když jsem dorazila k místu ukřižování, uviděla jsem prostředky připravené pro jeho smrt. Když se tam dostal můj Syn, odložil svůj oděv a pohůnci si řekli:


'Toto je náš šat, nedostane jej zpět, jelikož je odsouzen na smrt.' Můj syn tam stál ve své nahotě, když k němu někdo přiběhl a nabídl mu roušku, kterou zakryl svůj stud. Potom se ho chopili jeho krutí popravčí, vypnuli jej na kříži a přibili nejprve jeho pravou ruku ke břevnu, jež mělo otvor pro hřeb. Probili jeho ruku v místě, kde byla kost silnější. Lanem přitáhli jeho druhou ruku a připevnili ji ke břevnu stejným způsobem. Pak přibili jeho pravou nohu s levou nad ní pomocí dvou hřebů, takže všechny jeho šlachy a žíly byly přepnuty a potrhány. Pak přitlačili korunu z trnů[1] na jeho hlavu a ta se zaryla tak hluboko do jeho předrahé hlavy, že mu tekoucí krev naplnila oči, ucpala uši a zmáčela vousy, když stékala. Jak stál na kříži pokryt ranami a krví, pocítil soucit ke mně, která jsem stála opodál v slzách a hledíc zakrvácenýma očima na Jana, mojeho synovce, svěřil mě jemu.


V tu chvíli jsem mohla slyšet, jak někteří říkají, že byl můj Syn zloděj, nebo lhář a někteří tvrdili, že si nikdo nezasluhuje smrt více, než můj syn. Má bolest se tímto více jitřila. Ale, jak jsem již řekla, když byl do něj vražen první hřeb, ten první úder mnou tak otřásl, že jsem padla na zem jako mrtvá, oči zahaleny do tmy, ruce třesoucí a nohy mdlé. V hořkosti mého žalu jsem nebyla schopna sledovat nic, až do chvíle, kdy byl celý upevněn na kříži. Když jsem se zvedla, viděla jsem svého Syna, jak tam visí v bolesti a ve svém zděšení jsem se já, jeho nejbolestnější Matka, mohla pro samou trýzeň stěží udržet na nohách.


Když viděl mě a jeho přátele neutěšeně plakat, můj Syn vykřikl mocným a bolestným hlasem ke svému Otci: 'Otče, proč jsi mě opustil?' Bylo to, jakoby říkal: 'Není, kdo by měl se mnou soucit, jen ty, Otče.' V této chvíli se zdály jeho oči být polomrtvé, líce propadlé, tvář žalostná, ústa otevřená a jazyk zkrvavený. Břicho bylo hluboko vpadlé, veškeré tekutiny vysušeny, jakoby už neměl žádné životní orgány. Jeho celé tělo bylo bledé a mdlé ze ztráty krve. Jeho ruce a nohy byly strnule vypnuty, vtaženy do kříže a podle tvaru kříže tvarovány. Jeho vousy a vlasy byly zcela pokryty krví.


Tam stál, pohmožděný a sinalý a pouze jeho srdce bylo čerstvé, jelikož bylo té nejlepší a nejodolnější konstituce. Přijal ze mě tělo nejryzejší a dobře stavěné. V některých chvílích vystupovala bolest z končetin a šlach jeho raněného těla do jeho stále silného a nezlomeného srdce a způsovala mu neuvěřitelná muka a utrpení. V jiných chvílích sestupovala bolest ze srdce do jeho zraněných končetin a tak hořce oddalovala smrt.


V těchto bolestech pohlédl můj Syn na své plačící přátele, kteří by sami nesli jeho bolest skrze jeho pomoc, nebo byli navždy spalováni peklem, raději, než ho vidět takto mučeného. Jeho bolest pro žal svých přátel převýšila veškerou hořkost a utrpení, které podstupoval v těle a srdci, tak vroucně je miloval. Poté, z nesnesitelné tělesné trýzně jeho lidské přirozenosti, zvolal k Otci: 'Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.' Když jsem já, jeho nejbolestnější matka, slyšela tato slova, celé mé tělo se třáslo hořkou bolestí srdce.


Tolikrát jsem potom přemýšlela o tom výkřiku a vždy zůstal přítomný a živý v mých uších. Jak se blížila jeho smrt a jeho srdce bylo lámáno náporem bolesti, celé jeho tělo se zachvělo, jeho hlava se na chvíli zvedla a poté klesla, jeho ústa se otevřela a bylo možné vidět jeho zkrvavený jazyk. Jeho ruce se trochu vytáhly z místa proražení a jeho nohy musely přenést více váhy. Jeho prsty a paže se naply a záda ztuhla přitisknuta ke kříži.


Potom mi někteří řekli: 'Marie, tvůj Syn je mrtev.' Jiní říkali: 'Zemřel, ale opět vstane.' Když všichni odcházeli, přišel muž a vrazil do jeho boku kopí takovou silou, že téměř vyšlo na druhé straně. Když bylo kopí vytaženo, špička se zdála rudá krví. Zdálo se mi, že mé vlastní srdce bylo probodnuto, když jsem viděla probodnuto srdce mého milovaného Syna. Potom byl sňat z kříže. Vzala jsem jeho tělo na klín; bylo jako tělo malomocného, celé sinavé. Jeho oči byly bez života a plny krve, ústa studená jak led, vousy jako šlahoun, tvář ztuhlá. Jeho ruce byly tak strnulé, že nešly pokrčit zpět níže, než k úrovni pasu.


Měla jsem ho na svém klíně, právě takového, jaký byl na kříži, strnulého ve všech údech. Potom ho položili do čistého plátna a svým šátkem jsem mu vysušila jeho rány a údy a zavřela mu oči a ústa, která zůstala otevřena, když zemřel. Pak ho položili do hrobu. Jak ráda bych tam ulehla se svým Synem, kdyby to byla jeho vůle! Když byly vykonány tyto úkony, přišel Jan a vzal mě do svého domu. Vidíš dcero, co všechno můj syn pro tebe podstoupil!“


[1] Vysvětlení z Knihy 7 – Kapitoly 15: “Potom trnovou korunu, kterou sňali z jeho hlavy, když byl dáván na kříž, vrátili a upevnili na jeho nejsvětější hlavu. Probodla jeho posvátnou hlavu takovou silou, že tehdy a tam byly jeho oči naplněny tekoucí krví a jeho uši byly ucpány.“



Kristova slova ke své nevěstě o tom, jak se sám z vlastní vůle vydal, aby byl ukřižován svými nepřáteli a o tom, jak skrze pomyšlení na jeho utrpení uchránit tělo před špatnostmi.


Kapitola 11


Syn Boží promluvil ke své nevěstě a pravil: „Já jsem Stvořitel nebe i země a je to moje skutečné tělo, jež je konsekrováno na oltáři. Miluj mě celým svým srdcem, protože jsem tě miloval a vydal se z vlastní vůle nepřátelům, když moji přátelé a Matka byli zanecháni v hořkém žalu a truchlení. I když jsem viděl kopí, hřeby, důtky a jiné nástroje trýzně, přijal jsem muka rád. Když byla moje hlava ze všech stran drásána trnovou korunou a krev mi tekla ze všech stran, tehdy, i kdyby moji nepřátelé získali mé srdce, nechal bych je, aby jej raději trýznili a drásali, než abych tě ztratil. Jsi tedy velmi nevděčná, pokud mě pro tak velikou lásku nemiluješ.


Jestliže byla pro tebe moje hlava probodána a na kříži skloněna, tvá hlava by měla být skloněna k pokoře. Jelikož byly moje oči krvavé a plné slz, i tvoje oči by se měly zdržovat rozkošných pohledů. Jelikož byly moje uši naplněny krví a slyšely vůči mně slova posměchu, i tvoje uši by se měly odvrátit od plané a nevhodné řeči. Jestliže se mým ústům dostalo nápoje hořkosti a byla jim odepřena sladkost, chraň svá ústa před zlým a otevírej je pro dobré. Jestliže byly moje ruce hřeby rozpaženy, ať jsou i tvé ruce, totiž skutky, otevřeny pro chudé a pro má přikázání. Ať jsou tvé nohy, tedy zalíbení, se kterými by jsi ke mně měla kráčet, ukřižovány pro vášně, aby, stejně jako jsem já trpěl ve všech svých údech, byly všechny tvé údy připraveny mi sloužit. Žádám po tobě větší službu než po jiných, protože jsem tě zahrnul větší milostí.“



O tom, jak se anděl modlí za nevěstu a jak se Kristus ptá anděla, co je to, co žádá pro nevěstu a k čemu je jí to dobré.


Kapitola 12


Dobrý anděl, strážce nevěsty, se zjevil a modlil se za ni. Pán mu odpověděl a řekl: „Ten, kdo se chce modlit za druhého, by se měl modlit za jeho spásu. Jsi jako neuhasitelný oheň neustále hořící mou láskou. Vidíš a víš všechny věci, když vidíš mě. Nechceš nic, jen to, co chci já. Řekni mi tedy, co je dobrého pro tuto mou novou nevěstu?“ Odpověděl: „Pane, ty víš všechno.“ Pán mu řekl: „Vše, cokoli bylo stvořeno, nebo bude, je neměnně ve mně.


Rozumím a znám vše v nebi i na zemi a není ve mně změna. Nicméně, aby mohla nevěsta rozeznat mou vůli, pověz teď, když poslouchá, co je pro ni dobré.“ A anděl pravil: „Má velké a pyšné srdce. Potřebuje tedy hůl, aby byla zkrocena.“ Potom pravil Pán: „Co pro ni žádáš, můj příteli?“ Anděl odpověděl: „Pane, žádám tě, abys ji s holí udělil i milosrdenství.“ A Pán řekl: „Pro tebe tak učiním, jelikož nikdy nekonám spravedlnost bez milosti. Pro toto by mě nevěsta měla milovat celým svým srdcem.“


O tom, jak měl v sobě nepřítel Boha tři démony a o trestu dopuštěném na něj Kristem.


Kapitola 13


“Můj nepřítel měl v sobě tři démony. První přebývá v jeho přirození, druhý v jeho srdci a třetí v jeho ústech. První je jako plavec, který pouští vodu kýlem, až ta, postupně stoupaje, zatopí loď. Nastává příval vody a loď se potopí. Loď značí jeho tělo, které je zmítáno pokušeními démonů i vlastními vášněmi jako bouřemi. Chtíč vstoupil nejdříve kýlem, totiž zalíbením, které měl ve špatných myšlenkách. Jelikož nevzdoroval pokáním, ani díry neopravil pomocí hřebů zdrženlivosti, voda chtíče rostla den za dnem s jeho svolením.


Když byla loď nasycena chlípností, voda zatopila a pohltila loď chtíčem, takže nemohl dosáhnout přístavu spásy. Druhý démon, přebývající v jeho srdci, je jako červ dlící v jablku. Nejdříve stráví dřeň jablka a poté, co tam zanechá své exkrementy, vydává se do zbytku plodu, až je celé jablko prožrané. Tak koná ďábel. Nejdříve zkazí vůli osoby i spravedlivé touhy, totiž dřeň, kde se nachazí veškerá síla mysli a dobro. Jakmile je srdce prázdno těchto hodnot, nahradí je planými myšlenkami a zálibami, které měl člověk raději. Potom ponouká samo tělo k potěšení, a tak se odvaha i poznání ztrácí a život se stává obtížným. Je vskutku jablkem bez dřeně, tedy člověkem bez srdce, když vstupuje do mého chrámu a nemá lásku.


Třetí démon je jako lučištník, který, dívaje se skrze okna, sřílí po nepozorných. Jak může ďábel nebýt v člověku, který jej vždy zahrnuje v rozhovoru? To, co je nejvíce milováno, je nejčastěji zmiňováno. Tvrdá slova, kterými zraňuje jiné, jsou jako šípy střílené z právě tolika oken, kolikrát zmíní ďábla, či kolikrát jeho slovo raní nevinné a pohorší prosté. Já, který jsem pravda, ke své pravdě přísahám, že ho zatratím jako nevěstku k ohni a síře, jako záludného zrádce k zmrzačení jeho končetin, jako rouhače Pánu k věčné hanbě. Nicméně, dokud jsou jeho tělo a duše stále v jednotě, moje milosrdenství je mu otevřeno. Žádám po něm, aby přistupoval k bohoslužbě častěji, nebál se pokárání, netoužil pro sebe po žádné cti a neměl už na rtech to zlověstné jméno.“


VYSVĚTLENÍ


Tento muž, cisterciácký opat, pohřbíval exkomunikovaného člověka. Když nad ním říkal doporučující modlitbu, paní Brigita, uchvácena Duchem, uslyšela: „Udělal, co je v jeho moci a pohřbil jej. Budiž ujištěna, že první následující pohřeb bude jeho vlastní, protože zhřešil proti Otci, který nám řekl abychom nestranili a nevzdávali nezaslouženou poctu bohatým.


Kvůli drobnému pomíjivému zisku, tento muž poctil nehodnou osobu a položil ji mezi hodné, což neměl učinit. Také zhřešil proti mému Duchu, který je ve společenství a jednotě spravedlivých, tím, že pohřbil nespravedlivého vedle spravedlivých. Zhřešil i proti mně, Synu, protože jsem pravil: „Kdo odmítá mě, bude odmítnut.“ Tento muž poctil a vyvýšil někoho, koho moje církev a můj náměstek zamítli.“ Opat se kál, jakmile uslyšel tato slova, a čtvrtého dne zemřel.“



Kristova slova ke své nevěstě ohledně způsobu a úcty, které by měla zachovávat v modlitbě a o třech druzích lidí, kteří slouží Bohu na tomto světě.


Kapitola 14


“Já jsem tvůj Bůh, který byl ukřižován na kříži, pravý Bůh a pravý člověk v jedné osobě, a který jsem denně přítomen v rukou kněze. Kdykoli mi nabízíš modlitbu, vždy ji zakončuj touhou, aby se vždy děla moje, nikoli tvoje vůle. Neslyším tvé modlitby za ty, kteří jsou již zatraceni. Někdy si také přeješ něco, co by se stavělo proti tvé spáse, proto je důležité svěřit svou vůli mně, protože vím všechno a neposkytnu ti nic, co by nebylo prospěšné. Mnozí se nemodlí se správným úmyslem, proto si nezaslouží být vyslyšeni.


Jsou tři druhy lidí, kteří mi slouží v tomto světě. Prvním jsou ti, kteří věří, že jsem Bůh a dárce všeho, který má moc nade vším. Slouží mi s úmyslem získat časná dobra a čest, ale věci nebeské pro ně nejsou ničím, a hned by se jich vzdali, jen aby si mohli zajistit současná dobra. Světská sláva je jim dle jejich přání dána v podíl. Jelikož ztratili věčná dobra, odškodňuji je časným pohodlím za jakékoli dobré služby, úkteré pro mě konají, až do posledního haléře a jejich poslední chvilky. Druzí jsou ti, kdo věří, že jsem Bůh všemohoucí a přísný soudce, ale slouží mi ze strachu z trestu, nikoli z lásky k nebeské slávě. Kdyby se mě neobávali, nesloužili by mi.


Třetím jsou ti, kdo věří, že jsem Stvořitelem všeho a pravým Bohem, a věří, že jsem spravedlivý s milosrdný. Neslouží mi ze strachu z trestu, ale z božské lásky a dobroty. Dali by přednost jakémukoli trestu, pokud by ho mohli unést, než aby mě přiměli k hněvu. Vpravdě si zaslouží být vyslyšeni, když se modlí, jelikož jejich vůle je v souladu s mojí. První druh služebníka se nikdy nevzdálí trestu, či nespatří mou tvář. Druhý nebude tolik trestán, ale přesto se nedostane k patření na mou tvář, jestliže nenapraví svůj strach skrze pokání.“



Kristova slova ke své nevěstě popisující ho jako velikého krále, o dvou pokladnicích značících lásku k Bohu a lásku ke světu a ponaučení o tom, jak učinit pokroky ve svém životě.


Kapitola 15


“Já jsem jako veliký a mocný král. Čtyři věci náleží králi. Zaprvé musí být bohatý, zadruhé štědrý, zatřetí moudrý a začtvrté dobrotivý. Jsem vskutku králem andělů a lidstva. Mám čtyři vlastnosti, které jsem zmínil. Zaprvé jsem nejbohatší ze všech, jelikož přiděluji k potřebám všech a přesto vlastním stále stejně. Zadruhé jsem nejštědřejší ze všech, jelikož jsem připraven dát každému, kdo požádá. Zatřetí jsem nejmoudřejší, jelikož vím, co se pro každého patří a co je pro něj nejlepší. Začtvrté, jsem dobrotivý, jelikož jsem více hotov dávat, než je kdokoli hotov žádat. Mám, dalo by se říci, dvě pokladnice. Hodnotné věci, těžké jako olovo, jsou uloženy v první pokladnici a ostré hřeby lemují oddělení, kde jsou uschovány.


Ale tyto těžké věci se zdají být lehké jako peří člověku, který začne tím, že je otáčí, ohmatává je a naučí se, jak je nosit. Věci, které se předtím zdály být těžké, se stanou lehkými a věci, které vypadaly ostře, změknou. Ve druhé pokladnici se zdá být třpytivé zlato, cenné klenoty a lahodné nápoje. Ale zlato je ve skutečnosti bahnem a nápoje jedem. Jsou dvě cesty k těmto pokladnicím, přestože bývala jen jedna. Na rozcestí, totiž v přístupu k oběma cestám, stál muž, který volal ke třem lidem mířícím ke druhé cestě a pravil: `Slyšte, slyšte co vám říkám! Kdyby jste nechtěli poslouchat, alespoň použijte oči, ať vidíte, že to, co říkám, je pravda. Pokud nechcete užívat uši ani oči, potom alespoň zapojte ruce, abyste se dotykem ubezpečili, že nemluvím klamně.`


Potom první z nich řekl: `Poslechněme si ho, ať vidíme, zda mluví pravdu.` Druhý muž pravil: `Cokoliv říká, je klamné.` Třetí řekl: `Vím, že říká pravdu, ale je mi to jedno.` Čím jsou tyto pokladnice, když ne láskou mojí a láskou světskou? Jsou dvě cesty k těmto pokladnicím: sebepokoření a úplné sebezapření vedou k mojí lásce, zatímco smyslné touhy vedou ke světské lásce. Některým lidem připadá břímě, které nesou v mé lásce, jako z olova, jelikož když se mají postit, bdít, či cvičit se v sebekázni, myslí si, že nesou náklad z olova. Když musí snášet posměšky a urážky, protože tráví čas v modlitbě a v náboženské praxi, připadá jim to, jakoby seděli na hrotech; vždy jsou to pro ně muka.


Člověk, který si přeje zůstávat v mé lásce, by měl nejdříve břemeno natočit, totiž vynaložit úsilí konat dobro tak, že po něm neustále touží. Potom by je měl trochu pozvednout, pomalu a snažně ze všech sil, měje na paměti: `zvládnu to, pomůže-li mi Bůh.` Potom vytrvávajíc v úkolu, kterému se uvolil, začne nosit věci, které se mu předtím zdály těžké, s takovou radostnou snází, že všechna úskalí půstů, bdělostí, či jakýchkoli těžkostí se mu stanou lehkými jako pírko. Moji přátelé odpočívají v místě, jež se neužitečným a zlovolným zdá být lemováno ostny a trny, které je ale mým přátelům tím nejlepším spočinutím, měkkým jako květy růže. Přímou cestou do této pokladnice je pohrdnutí vlastní vůlí, což se děje, když člověk pomýšlí na moje utrpení a smrt, přestává se starat o svou vůli a stále usiluje o to, aby byl lepším. Přestože je tato cesta na počátku poněkud obtížná, je v jejím průběhu mnoho potěšení. Tolik, že věci, jež se na počátku zdají tak těžké, že je nelze unést, se mu později stávají tak lehkými, že si právem řekne: `Boží jařmo je snadné`. Druhou pokladnicí je svět. V té jsou zlato, drahokamy a nápoje, které vypadají lahodně, ale zachutnají hořce jako jed.


Každému, kdo nese zlato, se stane totéž: jakmile slábne jeho tělo a údy ho zrazují, jakmile je jeho morek vyčerpán a tělo padá skrze smrt k zemi, potom se vzdává zlata i klenotů, které už pro něj nemají větší cenu než bláto. Nápoje světa, totiž jeho požitky, vypadají lahodně, leč, jakmile jsou v žaludku, oslabují hlavu a zatěžkávají srdce, kazí tělo a člověk tak chřadne jako tráva. Jak se blíží bolest smrti, všechny tyto lahůdky se stávají hořkými jako jed. Svévole vede k této pokladnici vždy, když se člověk nesnaží odolávat nižším choutkám a nezvažuje, co jsem přikázal a vykonal, ale přímo činí, cokoliv mu přijde na mysl nehledě na správnost.


Tři lidé kráčí po této cestě. Těmi myslím všechny zpustlé, ty, kdo milují svět a svévoli. Volal jsem k nim, když jsem stál na rozcestí v přístupu k oběma cestám, když jsem skrze můj příchod v lidském těle ukázal lidstvu dvě cesty. Jednu následováníhodnou a jednu, které je radno se vyhnout; cestu vedoucí k životu a tu, která vede ke smrti. Před mým vtělením bývala jen jedna cesta. Po té všichni, dobří i špatní, směřovali k peklu. Já jsem ten, kdo zvolal, a mým zvoláním bylo toto:


`Lidé, naslouchejte mému slovu vedoucímu k cestě života, používejte své smysly k pochopení pravdy toho, co říkám. Jestliže mu nenasloucháte, či slyšet nemůžete, alespoň pohleďte, tedy použijte rozumu a víry, a vizte, že jsou má slova pravdivá. Stejně jako lze viditelné rozeznat zrakem těla, taky neviditelné lze rozeznat a uznat očima víry. Je mnoho prostých duší v církvi, které mnoho nekonají, ale jsou spaseny skrze svou víru. Skrze tu věří, že jsem Stvořitelem a Vykupitelem vesmíru. Není nikoho, kdo by nemohl dojít poznání a víry, že jsem Bůh, už jen když pováží, jak země nese ovoce a nebe dává déšť, jak se stromy zelenají a zvířata přebývají každé ve svém druhu, jak hvězdy slouží lidstvu a věci se dějí navzdory vůli člověka.


Ze všeho toho může člověk vidět, že je smrtelný, a že je to Bůh, kdo spravuje všechny věci. Kdyby Bůh neexistoval, vše by bylo v nepořádku. Stejně tak bylo vše zřízeno Bohem, vše rozumově uspořádáno pro poučení člověka. Ani nejmenší věc není, či nepřebývá ve světě bez důvodu. Podobně jestliže člověk nemůže pochopit či obsáhnout moje možnosti pro svou slabost, dokáže skrze víru uvidět a uvěřit. Leč, lidé, nechcete-li používat svůj rozum k uvažování o mé moci, stále můžete užít své ruce a dotknout se skutků, které jsem já a moji svatí vykonali. Jsou natolik zjevné, že je nelze zpochybnit jako činy Boha.


Kdo dal vstát mrtvým a kdo dal světlo slepým, když ne Bůh? Kdo vyháněl démony, když ne Bůh? Jaké bylo moje učení, když ne spásonosné pro duši i tělo a docela schůdné? Nicméně, první muž, totiž někteří lidé, praví: `Poslechněme si ho, ať vidíme, zda mluví pravdu!` Tito lidé zůstávají na čas v mých službách nikoliv z lásky, ale jako pokus a napodobení druhých aniž by se vzdali své vůle, kterou konají společně s mou. Jsou v nebezpečné situaci, protože chcou sloužit dvěma pánům, byť nemůžou sloužit žádnému správně. Až budou povoláni, budou odměněni tím pánem, kterého milovali nejvíce.


Druhý muž, tedy někteří, praví: `Cokoliv říká je klam a Písmo není pravdivé.` Já jsem Bůh, Stvořitel všeho, beze mě nebylo nic vytvořeno. Já jsem ustanovil Starý i Nový Zákon, vyšly z mých úst a není v nich žádná lež, protože jsem Pravda. Proto neuvidí mou tvář ti, kteří říkají, že jsem klamný a Písmo je klamné, protože jejich svědomí svědčí, že jsem Bůh, a vše se děje z mojí vůle a úradku. Obloha jim dává světlo, nemůžou si dát světlo sami; země nese plody, vzduch činí zem plodnou, fauna je důsledně uspořádána, démoni vyznávají mé jméno, spravedliví trpí neuvěřitelné věci pro mou lásku.


Všichni vidí tyto věci, ale nevidí mě. Také by mě mohli vidět v mé spravedlnosti, kdyby pomysleli, jak země pohlcuje bezbožné a oheň stravuje zlovolné. Stejně tak mě mohli vidět v mém milosrdenství, když vody vytryskly ze skály pro spravedlivé, nebo se pro ně rozestoupily; když jim neublížil oheň, nebo je nasytilo nebe pokrmem pozemským. Protože vidí tyto věci a přesto říkají, že jsem lhář, nepopatří nikdy na mou tvář. Třetí muž, totiž další, říkají: `Dobře víme, že je pravým Bohem, ale nezajímá nás to.` Tito lidé budou věčně trápeni, protože pohrdají mnou, svým Pánem a Bohem. Nejedná se snad z jejich strany o veliké opovržení, když užívají mých darů, ale odmítají mi sloužit?


Kdyby mohli nabýt těchto darů vlastními schopnostmi a nikoli zcela ze mě, jejich pohrdání by nebylo tak veliké. Dám ale svou milost těm, kdo dobrovolně začnou otáčet mým břemenem a vynaloží úsilí s vroucí touhou činit, co bude v jejich silách. Budu pracovat spolu s těmi, kdo ponesou moje břemeno, totiž s těmi, kdo postupují den za dnem z lásky ke mně, budu jejich silou a natolik je zapálím, že budou chtít konat více. Lidé, kteří zůstávají na místě, jež, byť je pohodlné, se jim zdá být obtížným, jsou těmi, kdo se trpělivě lopotí dnem i nocí bez únavy. Stávají se stále horlivějšími a mají pocit, že to, co dělají, není dostatečné. To jsou moji nejdražší přátelé a je jich velmi málo, jelikož pro ostatní jsou nápoje v druhé poklandici příjemnější.“



O tom, jak nevěsta viděla světce mluvícího k Bohu a o ženě, jež byla těžce soužena ďáblem a později osvobozena skrze modlitby slavné Panny.


Kapitola 16


Nevěsta viděla jednoho ze svatých, kterak hovoří k Bohu a říká: „Proč ďábel souží duši této ženy, kterou jsi vykoupil svou krví?“ Ďábel odvětil okamžitě a pravil: „Protože je po právu moje.“ I Pán řekl: „Jakým právem je tvou?“ Ďábel mu odpověděl: „Jsou dvě cesty. Jedna vede do nebe, druhá do pekla. Když uzřela tyto dvě cesty, její vědomí a rozum ji řekly, že by mohla zvolit mou cestu. A protože měla svobodu, aby si vybrala cestu své volby, myslela si, že by bylo výhodné obrátit svou vůli ke konání hříchu a vykročila po cestě mojí.


Potom jsem ji klamal skrze tři neřesti: nenasytnost, lakotu a smyslnost. Nyní přebývám v jejím břiše a v její přirozenosti. Držím se jí pěti rukama. Jednou rukou jí zakrývám oči, aby neviděla duchovní věci. Druhou držím její ruce, aby nekonala žádné dobré skutky. Třetí rukou držím její nohy, aby nevykročila k dobru. Čtvrtou držím její mysl, aby se nestyděla hřešit. Pátou rukou držím její srdce, aby se nevrátila kajícností.“


Požehnaná Panna Maria potom pravila Synovi: „Můj Synu, dej, ať řekne pravdu o tom, na co se ho zeptám.“ Syn pravil: „Ty jsi moje Matka, jsi Královna Nebes, jsi Matka Milosrdenství, jsi útěchou duší v očistci, jsi radostí těch, kteří si razí cestu světem. Jsi svrchovanou Paní andělů, nejskvělejším stvořením před Bohem. Jsi také Paní nad ďáblem. Přikaž tomuto démonu ty samotná, Matko, a on ti odpoví, na co budeš chtít.“ Požehnaná Panna se potom zeptala ďábla: „Pověz, ďáble, jaký úmysl měla tato žena před vstupem do kostela?“ Ďábel jí odpověděl: „Byla odhodlána zdržovat se hříchu.“


A Panna Maria mu řekla: „Jakkoliv ji její předchozí záměr vedl do pekla, pověz, jakým směrem ji vede její současný úmysl zdržovat se hříchu?“ Ďábel jí řekl zdráhavě: „Úmysl zdržovat se hříchu ji vede směrem k nebi.“ Panna Maria pravila: „Protože jsi seznal, že bylo tvým právem ji odvést od cesty Svaté Církve kvůli jejím předešlým úmyslům, potom je nyní otázkou spravedlnosti, aby byla přivedena zpět k Církvi pro svůj současný záměr. Nyní ti, ďáble, položím další otázku. Řekni mi, jaký úmysl přebývá v jejím svědomí teď?“


Ďábel odpověděl: „Ve své mysli je velice kajícná a lituje toho, co činila, je odhodlána více nehřešit a chce se zlepšit, nakolik je schopna.“ Panna se nato otázala ďábla: „Řekl bys mi, zda můžou tři hříchy smyslnosti, nenasytnosti a chamtivosti existovat v srdci současně se třemi dobrými předpoklady pokání, zkroušenosti a záměru se napravit?“ Dábel odpověděl: „Nikoliv.“ A Požehnaná Panna pravila: „Řekl bys mi tedy, které z nich by měly ustoupit a zmizet z jejího srdce - tři ctnosti nebo tři neřesti, které, jak říkáš, nemůžou sdílet stejné místo ve stejný čas?“ Ďábel odpověděl: „Hříchy, pravím.“


A Panna odpověděla: „Cesta do pekla je jí tedy zavřena a cesta do nebe je jí otevřena.“ Znovu se Požehnaná Panna zeptala: „Pověz, jestliže lupič číhá přede dveřmi nevěsty, aby ji přepadl, co by měl ženich udělat?“ Ďábel odpověděl: “Je-li ženich dobrý a vznešený, měl by ji bránit a riskovat pro ni život.“ Potom Panna pravila: „Ty jsi tím proradným zlodějem. Tato duše je nevěsta ženicha, mého Syna, který ji vykoupil svou vlastní krví. Ty jsi ji zkazil a chopil se jí silou. Čili, protože je můj Syn ženichem její duše a Pánem nad tebou, musíš před ním utéct.“


VYSVĚTLENÍ


Tato žena byla nevěstkou, která se chtěla vrátit k dobrému životu, protože ji ďábel ubližoval dnem i nocí natolik, že jí viditelně vtlačil oči do hlavy a před několika svědky ji vytáhl z postele. Potom, v přítomnosti mnoha spolehlivých svědků, svatá paní Brigitta pravila zřetelně: „Ztrať se, ďáble, dost jsi toto stvoření Boží trápil.“ Poté, co to řekla, ležela žena půl hodiny s očima na podlaze, načež vstala a pravila: „Vskutku, viděla jsem ďábla v nejohavnějších tvarech, jak odchází oknem a slyšela jsem hlas, který mi říká: „Ženo, byla jsi vpravdě osvobozena.“ Od této chvíle byla tato žena osvobozena od veškeré nezřízenosti a už netrpěla nečistými myšlenkami a došla svého odpočinku skrze dobrou smrt.“



Kristova slova ke své nevěstě přirovnávající hříšníka ke třem obrazům: orlovi, ptáčníkovi a bojovníkovi.


Kapitola 17


“Já jsem Ježíš Kristus, jenž s tebou hovořím. Já jsem ten, kdo byl v lůně Panny, pravý Bůh a pravý člověk. Přestože jsem byl v Panně, stále jsem vládl nad vším společně s Otcem. Ten, který je mým zlovolným nepřítelem, připomíná tři věci. Zaprvé je jako orel, který létá ve vzduchu, zatímco ostatní ptáci létají pod ním; zadruhé je jako ptáčník, jenž hraje na píšťalu potřísněnou lepkavou smůlou melodii lahodící ptákům tak, že se k píšťale slétají a lepí se ke smůle; zatřetí je jako bojovník, který je první v každém souboji. Je jako orel, protože ve své pýše nedokáže nad sebou nikoho snést a zraňuje každého, na koho dosáhne drápy své zlovůle.


Odříznu křídla jeho moci a pýchy a vykořením ze země jeho zkaženost . Předám ho do neuhasitelného oleje, kde bude bez konce trápen, jestliže nezmění své cesty. Je také jako ptáčník v tom, že přitahuje všechny k sobě sladkostí svých slov a příslibů, ale kdokoliv k němu přijde, je lapen do záhuby a nemůže z ní prchnout. Z tohoto důvodu mu ptáci pekel vyklovou oči, aby nikdy nespatřil mou slávu, ale jen věčnou temnotu pekla. Uřežou mu uši, takže neuslyší slova mých úst.


Za jeho sladká slova mu budou působit hořkost od paty až k temenu a tolik podstoupí trestů, kolik je těch, které svedl k záhubě. Je také jako bojovník, který je první ve špatnosti, neochotný dát komukoliv přednost a odhodlaný každého srazit. Jako bojovník tedy bude mít první místo v každém trestu, jeho trest bude neustále obnovován a nikdy neskončí. Nicméně dokud je jeho duše v jeho těle, moje milost je pro něj připravena.“


VYSVĚTLENÍ


Jednalo se o mocného rytíře, který nenáviděl duchovenstvo a častoval je urážkami. Předchozí zjevení je o něm, stejně jako následující: „Syn Boží říká: `Ó světský rytíři, zeptej se moudrých na to, co se stalo pyšnému Hamanovi, který trápil můj lid! Nepotkala ho snad hanebná smrt a velké ponížení? Stejně posmívá mě a mým lidem tento muž. Proto, stejně jako Izrael neplakal nad smrtí Hamana, moji přátelé neoplačou smrt tohoto muže. Zemře hořkou smrtí, nenapraví-li svoje cesty.“ A tak se i stalo.



Kristova slova ke své nevěstě o tom, že by v domě božím měla být pokora a o tom, že takový dům označuje život víry i o stavbách, které by měly být budovány ze zdrojů poctivě nabytých, případně jak zjednat nápravu.


Kapitola 18


“V mém domě by měla být veškerá pokora, které se dnes dostává jen opovržení. Měla by v něm stát pevná zeď mezi muži a ženami, protože, i když jsem schopen každého bránit a podpírat bez nutnosti zdi, pro jistotu a pro ďáblovu vychytralost si přeji zeď, která by dvě obydlí oddělovala. Měla by to být poctivá zeď, přiměřeně vysoká, ne však příliš. Okna by měla být jednoduchá a čirá, střecha přiměřeně vysoká, aby zde nebylo k vidění nic, co by neznačilo pokoru. Lidé, kteří pro mě staví domy dnes, jsou jako stavitelé, již za vlasy vytáhnou pána domu, když vstoupí, a šlapou po něm.


Bláto vysoko vyvyšují a zlato dávají pod nohy. Toto mi dělají, když staví bahnem, když totiž skládají časná a pomíjivá dobra k nebesům, zatímco se nezajímají o duše, jež jsou cennější než jakékoli zlato. Když k nim chci přijít skrze mé kazatele či skrze dobré myšlenky, chytnou mě za vlasy a šlapou po mně, totiž napadnou mě rouháním považujíc moje skutky a slova za stejně mrzká jako bláto. Považují se za mnohem moudřejší.


Kdyby chtěli stavět pro mě a pro mou slávu, začali by vlastními dušemi. Ať velmi dbá ten, kdo staví můj dům, na to, aby ani haléře nebylo použito, nebyl-li nabyt pro stavbu čestně a poctivě. Je mnoho těch, kteří ví, že vlastní nečestně nabytý majetek a přesto vůbec nelitují svých činů. Ani nemají v ůmyslu odčinit či napravit svoje podvody a krádeže, přestože by je mohli napravit, kdyby měli vůli. Nicméně jelikož si uvědomují, že nemůžou mít tyto věci navždy, darují část svého nekalého majetku kostelům, aby si mě udobřili svým příspěvkem. Svůj další poctivě nabytý majetek vyhrazují pro své potomky. To mě vůbec netěší.


Ten, kdo mě chce potěšit svým darem, by měl mít především touhu zlepšit své cesty a potom konat ty dobré skutky, které je schopen konat. Měl by bědovat a plakat nad zlem, které vykonal, a činit nápravu, může-li. Nemůže-li, měl by mít alespoň úmysl svoje podvody odčinit. Potom by se měl starat o to, aby takové hříchy více nekonal. Jestliže už člověk, kterému by měl být nahrazen nekale nabytý majetek, nežije, potom může učinit dar mně, který jsem schopen zaplatit každému. Když je nemůže odčinit, za předpokladu, že se přede mnou kaje s úmyslem nápravy a se zkroušeným srdcem, mám možnosti dluh splatit a, ať už hned nebo v budoucnu, nahradit majetek těm, kteří byli podvedeni.


Vysvětlím ti význam domu, který chci postavit. Domem je život ve víře. Já sám, Stvořitel všeho, skrze nějž bylo vše vytvořeno a vše je, jsem jeho základem. V domě jsou čtyři zdi. První je spravedlnost, kterou budu soudit ty, kteří jsou k domu nepřátelští. Druhou je moudrost, skrze kterou osvítím obyvatele svým porozumněním a chápáním. Třetí je síla, kterou je posílím proti úkladům ďáblovým. Čtvrtou je moje milost, která vítá každého, kdo si jí žádá. V této zdi jsou dveře milosti, skrze které jsou všichni hledající vítáni. Střechou domu je láska a soucit, kterými přikrývám hříchy těch, kteří mě milují, takže nebudou odsouzeni za své hříchy.


Okno střechy, skrze které slunce vstupuje, je znamením mé milosti. Skrze ně se teplo mé božskosti dostává k obyvatelům. To, že by zeď měla být velká a silná znamená, že nikdo neoslabí moje slova ani je nezničí. Její přiměřená výška značí, že moje moudrost může být částečně pochopena, ale nikdy ne plně. Jednoduchá a čirá okna znamenají, že má slova jsou jasná, přesto skrze ně vstupuje do světa světlo božského poznání. Přiměřeně vysoká střecha znamená, že má slova nebudou hlásána nesrozumitelně, ale smysluplně a poznatelně.



Stvořitelova slova k nevěstě o lesku jeho síly, moudrosti a ctnosti a o tom, jak nyní ti, kteří jsou zváni moudrými, proti němu hřeší nejvíce.


Kapitola 19


“Jsem Stvořitelem nebe i země. Mám tři vlastnosti. Jsem nejmocnější, nejmoudřejší a nejctnostnější. Jsem tak mocný, že mi andělé v nebi vzdávají poctu a démoni v pekle si nedovolí ke mně vzhlédnout. Všechny prvky jsou k dispozici mému pokynu a zavolání. Jsem tak moudrý, že nikdo nemůže uspět ve vysledování mojí moudrosti. Moje znalost je taková, že znám všechno, co bylo a bude. Jsem tak rozumný, že ani nejmenší z malých, červ, nebo jiný jakkoliv ubohý tvor, mnou nebyl stvořen bez důvodu. Jsem tak ctnostný, že ze mě pryští každé dobro jako z dobrého pramene a veškerá sladkost je ze mě jako z dobré révy. Beze mě, nikdo nemůže být mocným, nikdo moudrým, nikdo ctnostným. Proto proti mně mocní světa zvláště hřeší.


Dal jsem jim sílu a moc, aby mě mohli poctít, ale poctu přičítají sobě, jako by ji měli ze sebe. Svévolníci nepomýšlí na svou vlastní křehkost. Kdybych jim měl poslat tu nejmenší slabost, hned by se zhroutili a všechno by pro ně ztratilo smysl. Jak potom budou schopni snášet mou moc a tresty věčnosti? Ale ti, kteří jsou nyní nazýváni moudrými, proti mně hřeší ještě více. To proto, že rozum, chápávost a moudrost jsem jim dal k tomu, aby mě milovali, přesto jediné, čemu rozumí, je jejich časný prospěch. Na hlavě mají oči, ale hledí pouze na svá vlastní potěšení.


Jsou slepí k tomu, aby vzdali díky mně, který jsem jim dal všechno. Vždyť nikdo, dobrý nebo zlý, beze mě nemůže nic pochopit ani ničemu porozumnět, jakkoliv dopouštím, aby zlovolní svou vůli upřeli kamkoliv si přejí. Beze mě není nikdo ani ctnostným. Mohl bych nyní použít často užívané rčení: `Každý pohrdá trpělivým.` Pro moji trpělivost si každý myslí, že jsem velmi pošetilý a tak mě lidé přehlížejí. Ale běda jim, až je po nezměrné trpělivosti obeznámím s trestem. Přede mnou budou jako bláto, které se hroutí do hlubin a nepřestává, dokud nedojde nejnižší části pekla.“



Milý rozhovor Panenské Matky a Syna spolu i s nevěstou a o tom, že by se nevěsta měla připravit na svatbu.


Kapitola 20


Matka se zjevila a pravila Synu: „Jsi Králem slávy, můj Synu, jsi Pánem nad všemi pány, stvořil jsi nebesa a zemi a všechno v nich. Ať se stane každá tvá touha, ať se stane tvá vůle.“ Syn odvětil: „Ve starém rčení se praví `co se v mládí naučíš, ve stáří si uchováš.` Matko, od svého mládí jsi se učila následovat mou vůli a poroučet všechnu svou vůli mně. Správně jsi řekla `ať se stane vůle tvá.` Jsi jako cenné zlato, které je položeno a kováno na tvrdé kovadlině, protože jsi byla všemi druhy zkoušek kována a trpěla jsi při mém umučení více než všichni ostatní. Když moje srdce puklo naléhavostí bolesti na kříži, ranilo to tvé srdce jako ostrá ocel. Raději bys je nechala rozpůlit vedví, jen kdyby to byla má vůle. I kdybys byla mému utrpení schopna zabránit a požadovala, aby mi bylo dovoleno žít, přece bys ničeho nechtěla, co by nebylo v souladu s mou vůlí. Proto jsi správně pověděla: `buď vůle tvá!`


Poté řekla Marie nevěstě: „nevěsto Syna mého, miluj mého Syna, protože on miluje tebe. Cti jeho svaté, kteří jsou v jeho přítomnosti. Jsou jako nesčetné hvězdy, jejichž světlo a nádhera nemůže být srovnána s ničím pomíjivým. Jako se světlo světa odlišuje od tmy, tak, byť mnohem více, se světlo svatých liší od světla tohoto světa. Vskutku, pravím ti, kdyby svatí byli viděni zřetelně takovými, jakými ve skutečnosti jsou, žádné lidské oko by to neuneslo, aniž by nebylo připraveno o svůj tělesný zrak.“ Potom Syn Panny pravil své nevěstě: „Nevěsto moje, měla bys mít čtyři vlastnosti. Zaprvé bys měla být hotova ke sňatku s mou božskostí, ve kterém není živočišná touha, ale pouze nejsladší duchovní potěšení, které je hodno sňatku Boha a jeho čisté duše. Tak by tě ode mě neměla odvádět ani láska k tvým dětem, časným dobrům či příbuznm. Nedopusť, aby se ti stalo to, co se stalo těm pošetilým pannám, které nebyly připraveny, když je Pán ráčil zavolat ke svatbě a byly tak zanechány vzadu. Zadruhé bys měla mít víru v má slova.


Protože jsem Pravda a nic, než pravda, nepřekročí moje rty a nikdo nenalezne nic, jen pravdu, v mých slovech. Někdy myslím to, co říkám, v duchovním smyslu a jindy doslova a do písmene, v tom případě by slova měla být slova chápána podle svého čirého významu. Nikdo mě tedy nemůže obvinit ze lži. Zatřetí bys měla být poslušná, aby nebyl jediný úd v tvém těle, skrze který bys hřešila a který bys nepodřídila řádnému pokání a odčinění. Přestože jsem milosrdný, neopouštím spravedlnost. Poslouchej tedy pokorně a radostně ty, které poslouchat máš, abys nečinila ani to, co se ti zdá užitečné a rozumné, je-li to v rozporu s poslušností. Je lepší se zříci vlastní vůle z poslušnosti, i když je záměr dobrý, a následovat vůli nadřízeného, není-li to tedy proti spáse tvé duše či podobně závadné. Začtvrté bys měla být pokorná, protože jsi sjednocena duchovním sňatkem.


Měla bys tedy být pokorná a mírná při příchodu svého ženicha. Ať je tvá komorná střídmá a zdženlivá, tedy ať tvé tělo praktikuje odříkání a sebezápor, protože poneseš plody duchovních výhonků pro dobro mnohých. Stejně jako když je ratolest roubována na suchý kmen a ten začíná kvést, i ty musíš nést ovoce a kvést díky mé milosti. Milost má tě omámí a celý nebeský zástup zaplesá pro sladkou révu kterou ti dám. Neztrácej víru v mou dobrotu. Ujišťuji tě, že jako Zachariáš a Alžběta zaplesali ve svých srdcích nad příslibem budoucího dítěte nepopsatelnou radostí, i ty se zaraduješ nad milostí, kterou ti chci dát a nadto se i další zaradují díky tobě. Byl to anděl, kdo mluvil k těmto dvěma, Zachariášovi a Alžbětě, ale jsem to já, Bůh a Stvořitel andělů i tebe, kdo mluvím k tobě. Pro mě se těmto dvěma narodil můj nanejvýš drahý přítel Jan. Skrze tebe si přeji narození mnoha dětí, ne z těla ale z ducha. Vskutku, pravím ti, Jan byl jako třtina plná sladkosti a medu, neboť nic nečistého nikdy nevstoupilo do jeho úst, ani nepřekračoval hranice nutnosti v tom, co potřeboval k životu. Semeno nikdy neopustilo jeho tělo a tak může být zván andělem a panicem.“



Ženichova slova ke své nevěstě užívající jemnou alegorii o kouzelníkovi popisující a vysvětlující ďábla.


Kapitola 21


Ženich, Ježíš, mluvil ke své nevěstě v alegoriích a užil příkladu žáby. Pravil: „Jistý kouzelník měl drahocenné třpytivé zlato. Prostý a dobrý muž k němu přišel a chtěl zlato koupit. Kouzelník mu řekl: 'Nezískáš toto zlato, nedáš-li mi zlato hodnotnější a ve větším množství.' Muž odpověděl: 'Tolik toužím po tvém zlatě, že, než bych se ho zřekl, dám ti, co si přeješ.' Poté, co dal kouzelníkovi hodnotnější zlato v nadbytečném množství, vzal od něj třpytivé zlato a vložil je do schránky plánujíc, že si z něj pro svůj prst vytvoří prsten.


Když uplynula krátká doba, kouzelník přišel k prostému muži a řekl mu: 'Zlato, které sis koupil a uložil do schránky, není zlatem, jak se domníváš, ale škaredá žába, která byla chována na mém prsu a krmena mou stravou. Pro ověření pravdy otevři skříňku a uvidíš, že žába skočí na mou hruď, kde byla chována.' Když muž zkusil skříňku pootevřít, aby zjistil pravdu, ve schránce, jejíž víko bylo zavěšeno na čtyřech zetlelých pantech, byla vidět žába. Jakmile bylo víko zcela otevřeno a žába spatřila kouzelníka, skočila na jeho hruď. Služebníci a přátelé toho prostého muže to viděli a řekli mu: 'Pane, jeho cenné zlato je uvnitř žáby a, chceš-li, můžeš se ho snadno dobrat.' 'Jak?' ptal se. 'Jak můžu?' Řekli: 'Kdyby někdo vzal ostrou a rozpálenou lancetu a zařízl ji do hřbetu žáby, velice rychle by zlato získal z té části, ve které je dutina. Nenalezne-li v ní dutinu, potom by do ní měl s veškerou snahou a pevnou rukou zarazit lancetu, abys získal to, co jsi vykoupil.'


Kdo je ten kouzelník, když ne ďábel, jenž láká lidi k prázdným potěšením a slávě? Slibuje, že to, co je falešné, je vlastně pravé a pravé činí zdánlivě falešným. Má ve vlastnictví ono cenné zlato, totiž duši, kterou jsem skrze svou božskou moc učinil hodnotnější než hvězdy a planety. Učinil jsem ji nesmrtelnou a trvalou a mně lahodnější nežli zbytek stvoření. Připravil jsem pro ni věčné místo k odpočinutí a příbytek se mnou. Vykoupil jsem ji z moci ďáblovy lepším a drahocennějším zlatem, když jsem za ni dal mé vlastní tělo, netknuté jakýmkoliv hříchem a snášející tak hořké utrpení, že žádný můj úd nezůstal nezraněn. Vložil jsem vykoupenou duši do těla jako do schránky do doby, kdy bych jí daroval místo na dvoře mé božské přítomnosti.


Nicméně teď se vykoupená lidská duše stala nečistou a ohavnou žábou, skákající ve své pýše a dlící ve slizu své smyslnosti. Zlato, totiž moje právoplatné vlastnictví, bylo ode mě vzdáleno. Proto mi může ďábel vskutku říct: 'Zlato, které jsi koupil není zlatem, ale žábou, chovanou na prsu mých rozkoší. Odděl tělo od duše a uvidíš, že přiskočí přímo k prsu mých slastí, kde byla chována.' Má odpověď je tato: 'Jelikož je žába hnusná na pohled, hrozná na poslech a jedovatá na dotek, není mi k ničemu dobrá a není mi žádným potěšením. Tobě ale je, můžeš ji tedy mít, jelikož na ni máš právo. A tak, když se víko otevře, totiž když se duše oddělí od těla, přiletí přímo k tobě, aby s tebou navždy zůstala.'


Taková je duše člověka, kterého ti popisuji. Je jako zlá žába, plná špíny a chtíče, chovaná na prsou ďábla. Přistupuji nyní ke schránce, k tělu duše, skrze jeho přicházející smrt. Víko je zavěšeno na čtyřech zetlelých pantech, jako je jeho tělo podpíráno čtyřmi vlastnostmi - silou, krásou, moudrostí a zrakem, ze kterých ho teď všechny začínají zrazovat. Když je duše oddělena od těla, po zásluze přiletí přímo k ďáblovi, jehož mlékem byla krmena, protože zapomněla na moji lásku, se kterou jsem se pro ni vydal. Neodpovídá na mou lásku láskou, ale odebírá mi mé spravedlivé vlastnictví.


Dluží mně, který ji vykoupil, větší službu než jiným, ale nalézá větší potěšení v ďáblu. Zvuk jeho modlitby je mi zvukem žáby, jeho vzezření je mi ohavné. Jeho uši nikdy neuslyší mou radost, jeho jedovatý cit nikdy nezakusí moje božství. Nicméně, protože jsem milosrdný, dotkne-li se kdokoli své duše, byť nečisté, a prohlédne ji, aby prozkoumal, zda je v ní nějaká kajícnost nebo dobrota vůle, vrazí-li kdokoliv do své mysli ostrý skalpel, totiž strach z mého spravedlivého soudu, může stále získat mou milost, kdyby se jí jen podvolil. Nenalézá-li se kajícnost ani láska, stále může být naděje, bude-li probodnut ostrým napomenutím a pokáráním, protože dokud duše žije v těle, moje milost je otevřena každému.


Pohleď, jak jsem umíral pro lásku, přesto mi nikdo nesplácí láskou, ale odebírají ode mě, co je po právu moje. Bylo by správné, kdyby lidé napravili své životy přiměřeně oběti, která byla cenou za jejich vykoupení. Nyní ale lidé chtějí žít o to hůře, navzdory bolesti, kterou jsem vytrpěl, když jsem se pro ně vydal. Čím více jim ukazuji, jak je jejich hřích hanebný, tím opovážlivěji chcou hřešit. Pohleď a považ, jestli je bez důvodu, že se hněvám: oni sami umí přetvářet mou dobrou vůli v hněv. Vykoupil jsem je z hříchu, přesto se do něj stále více boří. Nuže, nevěsto moje, dej mi, co jsi mi zavázána dát, tedy, udržuj pro mě svou duši čistou, protože jsem pro ni zemřel, abys ji pro mě mohla zachovávat čistou.“



O Matčině jemné otázce nevěstě a nevěstině pokorné odpovědi, o Matčině užitečné promluvě k nevěstě a o růstu dobrých lidí mezi zkaženými.


Kapitola 22


Matka promluvila k nevěstě syna a řekla: „Jsi nevěsta mého Syna. Řekni mi, co máš na srdci a co by sis přála.“ Nevěsta ji odvětila: „Moje Paní, ty to víš, protože ty všechno víš.“ Požehnaná Panna pravila: “Přestože vím všechno, ráda bych, abys mi to sdělila, kvůli těm, kteří naslouchají.“ Nevěsta řekla:“Paní moje, bojím se dvou věcí. Zaprvé,“ pravila, „Bojím se, že se dostatečně nermoutím pro své hříchy, či nekonám nápravu tak, jak bych chtěla. Zadruhé jsem smutná, protože tvůj Syn má mnoho nepřátel.“


Panna Maria odvětila: „Dám ti tři léky pro tvou první starost. Především považ, jak všechno, co má nějakou duši, jako žáby a jiná zvířata, se potýká s problémy, přestože jejich duše není věčná a umírá s jejich tělem. Nicméně duše tvá i všech lidí je věčná. Zadruhé, pomysli na milost Boží, protože nikdo není takovým hříšníkem, aby nedošel odpuštění, bude-li se modlit s odhodláním zlepšit se a bude-li se kát. Zatřetí, pomysli, jaké slávy se dostane duši, když dojde žití s Bohem a v Bohu navždy.


Dám ti tři léky také pro tvou druhou starost ohledně množství nepřátel Božích. Zaprvé, uvaž, že tvůj Bůh a Stvořitel tvůj i jejich je také jejich soudcem a nikdy ho nebudou soudit, i když on na čas trpělivě snáší jejich zkaženost. Zadruhé, pomni, že jsou dětmi zavržení a tvrdé a nesnesitelné bude jejich věčné soužení v ohni. Jsou nejpodlejšími sluhy, kteří nikdy nedojdou dědictví, i když ho dojdou jejich děti. Ale možná řekneš:'Není potom nikdo, kdo by jim kázal?' Jistě! Pamatuj, že dobří jsou často k nalezení mezi špatnými. A adoptované děti se někdy odvrátí od toho, co je dobré, jako marnotratný syn, který šel do vzdálené země a žil hříšný život. Někdy právě kázání pobídne jejich svědomí a oni se vrátí k Otci, stejně vítaní jako byli předtím hříšní. Mělo by se tedy kázat právě jim, protože, i když může kazatel před sebou vidět pouze zlovolné, měl by si pomyslet: 'Možná jsou mezi nimi tací, kteří se stanou dětmi mého Pána. Budu jim tedy kázat.' Takový kazatel dostane velikou odměnu. Za třetí, považ, že zlovolným je dovoleno pokračovat v životě, aby byli zkouškou pro dobré, takže ti, rozhořčeni zvyky zlých, můžou dosáhnout své odměny jako ovoce trpělivosti. Lépe to lze pochopit na příkladu. Růže sladce voní, je krásná na pohled a jemná na dotek, ale roste pouze mezi trny, které jsou ostré na dotek, škaredé na pohled a krásně nevoní.


Podobně i dobří a spravedliví, přestože jsou tiší ve své trpělivosti, krásní ve své povaze a sladcí svým dobrým příkladem, nemůžou růst a projít zkouškami jinak, než mezi špatnými. Trn někdy slouží k ochraně růže, aby nebyla sebrána dříve, než plně rozkvete. Podobně zlovolní nabízejí příležitost pro dobré, aby je nenásledovali v hříchu, když jim hříšnost druhých brání ve vlastní zkáze skrze neopodstatněnou bujarost či jiný hřích. Kvalita vína je držena v usazenině a stejně tak dobří a spravedliví nesetrvávají v poctivosti a v pokroku ve ctnostech, nejsou-li vystaveni zkouškám a pronásledováním nespravedlivých. Snášej tedy s radostí nepřátelé mého Syna. Pamatuj, že on je jejich soudcem a, kdyby spravedlnost žádala, aby je třeba všechny zahubil, ve chvíli by je potřel. Proto, dokud je on snáší, i ty je snášej!“



Kristova slova ke své nevěstě popisující falešného muže, který je zván nepřítelem Božím, jeho přetvářku i jeho vlastnosti.


Kapitola 23


“Lidé si myslí, že je dobře oblékaným, silným a váženým mužem, činným v bitvě Boží. Nicméně, jakmile je jeho přilba sundána, je ohavný na pohled a nezpůsobilý pro jakoukoliv práci. Je vidět jeho obnažený mozek, uši na čele, oči na týlu své hlavy. Jeho nos je utnutý. Jeho líce jsou propadlé jako u mrtvého. Na pravé tváři chybí lícní kost a část úst, takže je vidět jen obnažené hrdlo. Jeho hrudník je plný hemžících se červů, paže jsou párem hadů. Zlý štír dlí v jeho srdci a záda vypadají jako spálené uhlí. Jeho vnitřnosti páchnou a rozkládají se jako hnisající tkáň, nohy jsou mrtvé a neschopné chůze.


Řeknu ti teď, co to vše značí. Navenek se zdá být tím mužem, který je zakotven v dobrých zvycích a moudrosti a je činný v mé službě, ale vůbec jím není. Byla-li by totiž z jeho hlavy sejmuta přilba, tedy kdyby byl viděn takový, jaký doopravdy je, byl by nejohavnějším mužem vůbec. Jeho mozek je obnažen, nakolik jeho hloupost a povrchnost svědčí před dobrým lidem, že je nehoden takové pocty.


Kdyby ochutnal moji moudrost, seznal by, že čím více je pozvedán nad ostatní, tím víc by se měl odívat prostým jednáním. Jeho oči jsou na čele, protože, namísto pokory, kterou by měl ve své funkci mít a vyzařovat pro ostatní, chce slyšet pouze svou chálu a oslavu. Místo toho se tak odívá pýchou a proto chce, aby ho každý nazýval skvělým a dobrým. Oči má v týlu, protože vše, na co myslí, je přítomné, nikoliv věčné. Přemýšlí, jak se zalíbit lidem a jak zajistit potřeby těla, ale nepomýšlí už, jak se zalíbit mně, či co je dobré pro duši.


Jeho nos je utnutý, nakolik ztratil svou uvážlivost, kterou by rozlišoval mezi ctností a neřestí, mezi časnou a věčnou slávou, mezi světskými a nebeskými poklady, mezi pomíjivými a věčnými potěchami. Líce jsou propadlé, tedy veškerý pocit studu v mé přítomnosti spolu s krásou ctností, kterými by mě potěšil, je zcela mrtev, nakolik se týká mě. Stydí se hřešit ze strachu před lidskými těžkostmi, ale nikoliv ze strachu přede mnou. Část jeho líce a rtů chybí a odhalila jeho hrdlo, protože jakékoli připodobňování se ke mně a kázání mého slova stejně jako upřimná modlitba již od něj odpadlo, takže nezbývá nic, než jeho nenasytné hrdlo. Ovšem připodobňování se ke zkažnostem a podíl na světských pletkách mu připadá docela užitečné a přitažlivé.


Jeho hrudník je plný červů, protože v jeho hrudi, v níž by měla být vzpomínka na mé utrpení a povědomí o mých skutcích a přikázáních, je pouze starost o časné záležitosti a světské touhy. Tito červi hloubí v jeho svědomí, takže nepomýšlí na duchovní věci. V jeho srdci, kde bych rád přebýval se svou láskou, se zabydlel zlý štír s žihadlem na ocase a úlisnou tváří. To proto, že z jeho úst vychází lichotky a moudře znějící slova, zatímco je jeho srdce plné nespravedlnosti a falše, jelikož ho nezajímá třeba i zkáza církve, kterou zastupuje, jen když může konat svou sobeckou svévoli.


Jeho ruce jsou hady, protože je ve své podlosti vztahuje k bezelstným a s prostotou je k sobě přivolává, ale, když poslouží jeho záměru, zbavuje se jich jako nešťastných ubožáků. Jako had se svíjí do kruhu skrývaje svou úkladnost a nepravost, takže jen málokdo může rozpoznat jeho lstivost. Mému pohledu je jako zákeřný had, protože, stejně jako je had ohavnější nad ostatní živočichy, i on je mi nejpokřivenější, když přehlíží mou spravedlnost a má mě za toho, kdo se zdráhá udělit trest.


Jeho záda jsou jako uhlí, přestože by měla být slonovinou, nakolik by měly být jeho činy šlechetnější a čistší než činy ostatních, aby podpořily slabé svou trpělivostí a příkladem dobrého života. Jsou ale jako uhel, protože je příliš slabý, aby snesl jediné slovo pro mou slávu, pokud mu přímo nenese užitek. Přitom se považuje za šlechetného a světem uznávaného. Proto, jelikož si myslí, že stojí vzpříměně, se zhroutí, jak je porušený a vyhaslý jako uhlí přede mnou a mýmy svatými. Jeho vnitřnosti páchnou, protože přede mnou jsou jeho myšlenky a záliby jako tlející maso, jehož pach nikdo neunese.


Žádný ze svatých ho nesnese, naopak všichni se od něj odklání a požadují pro něj rozsudek. Jeho nohy jsou mrtvé, ty jsou totiž dvěmi prostředky cesty ke mně, tedy touhou odčinit své hříchy a touhou konat dobro. Nicméně tyto nohy jsou v něm zcela mrtvé, protože byl morek lásky stráven a nezbylo nic, než ztvrdlé kosti. A v tomto stavu stojí přede mnou. Nicméně, dokud jeho duše zůstává v jeho těle, může dosáhnout mé milosti.“


VYSVĚTLENÍ


Svatý Vavřinec se zjevil a pravil: “Když jsem byl ve světě, měl jsem tři věci: zdrženlivost z úcty k sobě, milosrdenství z úcty k bližnímu, lásku z úcty k Bohu. Proto jsem horlivě hlásal slovo Boží, moudře spravoval majetek Církve a snášel bičování, oheň i smrt s radostí. Ale tento biskup dovoluje a kryje bezuzdnost duchovenstva, volně užívá majetek Církve k prospěchu bohatých a prokazuje lásku sobě a svým. Proto mu oznamuji, že světlý mrak vystoupil do nebe zastíněn temnými plameny, mnohými nepovšimnut.


Tento mrak je modlitba Matky Boží za Církev. Plameny chamtivosti a úbytku zbožnosti a spravedlnosti ho zastiňují, takže jemné milosrdenství Matky Boží nemůže vstoupit srdce nešťastníků. Ať se tedy biskup rychle obrátí k milosti Boží svým napravením, nabádáním svých podřízených slovem i příkladem a povzbuzováním k obrácení. Neučiní-li tak, pocítí ruku soudce a jeho diecéze bude očištěna ohněm a mečem, zkoušena pleněním a soužením a potrvá dlouho, než bude, kdo by ji utěšil.“



Slova Boha Otce před nebeským zástupem a odpověď Syna a Matky Otci, žádající o milost pro Církev, jeho dceru.


Kapitola 24


Otec promluvil, zatímco celý nebeský zástup poslouchal, a řekl: „Před vámi přednáším svou stížnost o tom, že je má dcera vydána muži, který ji velmi trýzní a poutá její nohy k dřevěnému kůlu, takže všechen morek vyprchal z jejích noh.“ Syn mu odpověděl: „Otče, vykoupil jsem ji svou krví a zasnoubil ji se mnou, ale teď byla chopena silou.“ Poté promluvila Matka a řekla: „Ty jsi Bůh můj a Pán můj. Mé tělo neslo údy tvého požehnaného Syna, který je tvým pravým synem a mým pravým Synem. Nic na Světě jsem mu neodmítla. Pro mé prosby, měj slitování se svou dcerou!“ Po té promluvili andělé a řekli: „Ty jsi náš Pán. V tobě máme každé dobro a nepotřebujeme nic, než tebe.


Když tvá nevěsta z tebe činila pokroky, radovali jsme se. Ale nyní máme důvod být smutnými, protože byla vydána do rukou nejhorších, kteří ji ubližují veškerými urážkami a zlořády. Měj s ní tedy slitování podle svého velikého milosrdenství, protože je v největší bídě a není, kdo by ji utěšil a osvobodil, než ty, Pane, Bože všemocný.“ Potom odpověděl Otec Synovi a pravil: „Synu, tvůj žal je i mým žalem, tvé slovo je mým slovem, tvé činy jsou mými činy. Ty jsi ve mně a já v tobě neoddělitelně. Ať se stane tvá vůle!“ Potom řekl Matce Syna: „Jelikož jsi mi neodmítla nic na světě, já ti neodmítnu nic na nebesích. Tvá vůle se naplní.“ A řekl andělům: „Jste moji přátelé a plamen Vaší lásky plane v mém srdci. Budu mít milost ke své dceři pro Vaše modlitby.“



Slova Stvořitele k nevěstě o tom, jak jeho spravedlnost udržuje svévolníky při životě ze tří důvodů a jak je jeho milost ze tří důvodů šetří.


Kapitola 25


“Jsem Stvořitelem nebe i země. Zajímalo tě, moje nevěsto, proč jsem tak shovívavý se zlovolnými. Je tomu tak proto, že jsem milosrdný. Moje spravedlnost je snáší ze tří důvodů a ze tří důvodů je má milost ušetřuje. Zaprvé, má spravedlnost je snáší, aby jejich čas mohl být docela naplněn. Stejně jako by ses mohla tázat spravedlivého krále, proč neodsoudí držené vězně k smrti a on by odpověděl: 'protože ještě nenastala doba přelíčení, kde budou vyslechnuti a ti, kteří slyší, se můžou lépe ponaučit.' Podobně toleruji svévolníky, dokud se nenaplní jejich čas, aby se o jejich podlosti dozvěděli i další.


Copak jsem nepředpověděl zamítnutí Saula dávno předtím, než bylo známo lidem? Snášel jsem ho dlouho, aby se jeho špatnost zjevila druhým. Dalším důvodem je, že zlovolní konají i nějaké dobré skutky, za které budou do posledního odměněni. Takto nezůstane ani to nejmenší dobro, které pro mě vykonali, neodměněno a získají tak svou příslušnou odměnu zde na zemi. Za třetí, sluší se ukazovat Boží slávu a trpělivost. Právě proto jsem toleroval Piláta, Heroda a Jidáše, přestože směřovali k zavržení. Tak když se někdo zeptá, proč snáším toho, či onoho, ať si rozpomene na Jidáše a Piláta.

Moje milost šetří zlovolné také ze tří důvodů. Zaprvé, je to pro mou neskonalou lásku vzhledem k trvání věčného trestu. Proto, pro svou velikou lásku je snáším do poslední chvíle, aby byl jejich trest odkládán prodlužováním lhůty. Zadruhé je správné dopustit, aby byla jejich přirozenost strávena neřestmi. Jak je lidská přirozenost stravována hříchem, o to ho trpčeji by zakoušeli časnou smrt, měli-li by mladší konstituci. Mladá konstituce umírá delší a trpčí smrtí. Zatřetí, je to pro zdokonalování dobrých a obrácení některých ze špatných. Když jsou dobří a spravedliví trápeni svévolníky, prospívá to dobrým a spravedlivým, vede je to totiž k odříkání hříchů, nebo zisku větší ceny.


Stejně tak, špatní někdy mají dobrý vliv na jiné zlé lidi. Když druzí zváží osud a podlost předchozích, pomyslí si a řeknou: 'Co dobrého nám přináší, když je následujeme?' A:'Jelikož je Pán tak trpělivý, bude lepší, abychom činili pokání.' Tak se někdy ke mně vrátí, protože se děsí konat věci, které činí druzí a navíc jim jejich svědomí káže vyvarovat se takových činů. Je řečeno, že, je-li někdo bodnut štírem, může být uzdraven namazáním oleje, ve kterém jiný jedovatý tvor zemřel. Podobně může být hříšník, který vidí pád jiného, bodnut výčitkou a uzdraven přemítáním o zkaženosti a marnosti dalšího.“



Slova andělského zástupu chválící Boha a o tom, jak by se rodily děti, nezhřešili-li by naši prarodiče a o tom, jak Bůh ukazoval skrze Mojžíše lidu zázraky a později I skrze sebe ve svém příchodu a o zkaženosti tělesného manželství v našem věku a o vlastnostech duchovního svazku.


Kapitola 26


Andělský zástup byl viděn stojíc před Bohem. Celý zástup pravil: ”Chvála a čest Tobě, Pane Bože, který jsi byl a jsi bez konce! Jsme tví služebníci a nabízíme ti trojnásobnou chválu a čest. Zaprvé, protože jsi nás stvořil, abychom byli štastni s tebou a dal nám nepopsatelné světlo, ve kterém se můžeme navždy radovat. Zadruhé, jelikož byly všechny věci stvořeny a jsou udržovány ve tvé dobrotě a neměnnosti a vše stojí ve tvém zalíbení a tvé věrnosti svému slovu. Zatřetí, protože jsi stvořil člověka a pro něj jsi přijal jeho přirozenost. Z toho se radujeme se velice, jakož i z tvé přečisté Matky, která byla shledána hodnou nosit Tebe, kterého nebesa nemohla obsáhnout.


Proto, pro důstojnost andělského chóru, který jsi tak vyvýšil ve cti, ať tvá sláva a požehnání spočine nade vším! Ať je tvá trvající věčnost a neměnnost nade vším, co bylo ustanoveno, aby bylo, ať spočine tvá láska na lidském pokolení, které jsi stvořil! Ty sám, Panovníku, budiž obáván pro svou velikou moc, ty sám budiž pro svou lásku předmětem veškeré touhy, ty sám budiž milován pro svou neměnnost. Chvála budiž tobě bez konce, na věky věků. Amen!“


Pán odpověděl: „Po zásluze mě chválite pro veškeré stvoření. Leč, povězte, proč mě chválíte za lidské pokolení, které mě popouzí k hněvu více, než jiní tvorové? Stvořil jsem je nadřazeno nižším tvorům. Za nikoho jsem nevytrpěl takovou potupu jako za lidstvo a nikoho jsem nevykoupil tak velikou cenou. A který jiný tvor se nedrží svému přirozenému řádu? Je mi větší nesnází než ostatní tvorstvo. Jako jsem stvořil vás, abyste mě chválili a oslavovali, stvořil jsem Adama, ke své cti. Dal jsem mu tělo, aby bylo chrámem ducha, a vložil jsem do něj duši jako krásného anděla, neboť lidská duše je andělská mocí a silou.


Já, jeho Bůh a Stvořitel, byl jsem v tom chrámu třetím, aby se ze mě radoval a nalézal ve mně potěšení. Potom jsem mu z jeho žebra stvořil jiný chrám, jemu podobný. Ale nyní se mě, nevěsto moje, pro kterou je toto představeno, můžeš otázat: 'Jak by mohli mít děti, kdyby nezhřešili?' Pravím: krev lásky by zasela sémě v těle ženy bez jakékoli nečisté touhy, leč skrze milost a lásku Boží a vzájemnou lásku jejich počala by žena. Jakmile by bylo dítě počato bez jakéhokoli hříchu, já, Bůh, bych do něj vložil duši, aby ho bez těžkosti nosila a porodila.


A jakmile by bylo dítě porozeno, bylo by dokonalé jako Adam. Ale tou ctí pohrdal člověk, když povolil ďáblu a žádal více, než jsem mu dal. Když spáchali neposlučnost, přišel k nim můj anděl a oni se styděli za svou nahotu. V té chvíli zakusili tělesnou žádost a lačnost a trpěli žízní. Také mě ztratili. Předtím, když mě měli, necítili hlad, žádostivost nebo hanbu, já sám jsem byl jejich celým dobrem, radostí a potěšením. Když se ďábel zaradoval z jejich zatracení a pádu, byl jsem pohnut lítostí, neopustil jsem je, ale prokázal jsem jim milosrdenství. Oděl jsem jejich nahotu a dal jsem jim chléb ze země. Ač v nich ďábel vzbudil tělesnou smyslnost po jejich neposlušnosti, vložil jsem svou božskostí v jejich sémě duši.


A tak, co ďábel v nich vzbudil ke zlému, obrátil jsem k dobrému. Potom jsem jim ukázal, jak žít a mě hledat a uctívat. Dovolil jsem jim, aby pro plození bývali spolu, protože předtím se toho ze strachu zdržovali. Taktéž po zabití Ábela, když dlouho plakali a nebývali spolu, utěšil jsem je. Oni, vidíce v tom mou vůli, bývali opět spolu a měli děti. Slíbil jsem jim, že já, jejich Stvořitel, se narodím z jejich rodu. A když rostla zlost Adamových synů, ukázal jsem spravedlnost těm, kdo hřešili, a své milosrdenství svým vyvoleným a uchoval je od zkázy a povýšil je, protože dodržovali má přikázání a věřili mým slibům. Když se blížil čas smilování, ukázal jsem své divy skrze Mojžíše a vyvedl jsem svůj lid podle svého slibu, sytil je mannou a šel před nimi ve sloupu ohně a oblaku. Dal jsem jim svůj zákon a ukázal svá tajemství a to, co se mělo stát, skrze proroky.


A potom jsem já, Stvořitel všeho, vyvolil sobě pannu zrozenou z otce a matky, z ní jsem přijal lidské tělo a urodil se bez porušení či hříchu. Právě tak, jak by se bývali rodili tajemstvím božího jednání lidé v ráji, z čisté lásky svých rodičů a bez chtíče. Tak moje Božství přijalo lidskou přirozenost z panny bez porušení jejího panenství. Přicházejíc na svět, pravý Bůh a pravý člověk, naplnil jsem zákon a celé písmo, jak bylo o mě prorokováno. Počal jsem Nový Zákon, neboť starý byl tvrdý nésti a byl jen obrysem toho, co mělo přijít. Ve Starém Zákoně bylo dovoleno, aby měl muž několik žen, aby měli více plodu a nebyli odkázáni na pohany. Ale v mém Novém Zákoně má mít jeden muž jednu ženu a to v Boží milosti a bázni, aby dali plod, stýkajíc se manželsky. Takoví jsou mým chrámem, ve kterém já budu přebývat jako třetí.

Nicméně lidé této doby vstupují do manželství ze sedmera důvodů. Zaprvé pro krásu těla a tváře, zadruhé pro majetek, zatřetí pro oplzlou rozkoš, začtvrté pro nestřídmé hostiny a družení s přáteli, zapáté kvůli pyšné zálibě v odívání a společenských poctách, zašesté, aby na svět přivedli děti nikoli ke službě Bohu a dobrým věcem, ale, jako dědice, pro svou hrdost a lakomství, zasedmé pro žádost chtíče jako nemoudrá zvířata. Tak přijdou ke kostelu, jejich úmysl i myšlenky jsou mi protivné, neboť své vůli, směřující k radostem světa, dávají přednost před mou. Kdyby jejich úmysl směřoval ke mně a kdyby do mých rukou svěřili svou vůli, tehdy bych byl třetí s nimi. Ale takto, protože mají ve svých srdcích žádostivost raději než mou lásku, nebudu s nimi. Jdou k mému oltáři a slyší, že budou jedno srdce a jedna duše, ale moje srdce je opouští, protože nehledají vroucnost z mého srdce a neznají chuť těla mého.


Hledají vroucnost, která pomine a tělo, které bude pozřeno červy. Tedy takoví lidé se berou bez pouta a jednoty Boha Otce, bez lásky Synovy i útěchy Ducha Svatého. Když přijdou k loži, můj Duch je opouští a přichází duch nečistoty, protože k sobě přistupují z chtíče a nepomyslí na nic jiného. Avšak může s nimi stále být moje milosrdenství, obráti-li se jen. Protože s láskou tvořím a vkládám živou duši do jejich sémě. Třebaže jsou zlí, dovoluji jim někdy povít dobré děti. Obecně ale od zlých bývají zlé děti, protože děti špatnost rodičů napodobují, nakolik mohou, a kdyby jim moje trpělivost dovolila, více by napodobovali. Takoví manželé neuzří nikdy mou tvář, pokud se neobrátí k pokání.


Není totiž takový hřích, aby nemohl být smyt pokáním. Ovšem učiním duchovním manželstvím takové, které je zaměřeno k Bohu v čistotě duše a těla. Jest v něm sedmero dober, opačných zmíněným zlům. V něm není žádosti tělesné krásy, ale radost z milosti Boží. Zadruhé, není v něm ani lakomství, touha shromažďovat nadměrný majetek. Zatřetí se tací vyhýbají oplzlým řečem i činům. Začtvrté se nestarají o hodování s přáteli, sám jsem jim totiž tím, koho milují a po kom touží.


Zapáté usilují o zachování vnitřní pokory v srdci i vnější v oděvu. Zašesté mají úmysl vyvarovat se zaslepení chtíčem. Zasedmé touží rodit děti Bohu, ke kterému je vedou dobrým příkladem i slovem víry. Uchovávajíc neporušenou víru stojí u vchodu do mého chrámu, tu já budu v nich a oni ve mně. Přistoupí k mému oltáři, v mém těle a krvi zakusí duchovní slast a zatouží být se mnou jedno srdce, jedno tělo a jedna vůle. Tu já, pravý Bůh a pravý člověk, mocný v nebi i na zemi, budu třetí s nimi a naplním jejich srdce. A tak, zatímco manželé světa a těla započnou chuť manželství v chtíči jako zvířata a hůře než ta, takoví manželé ducha započnou v milosti a bázni Boží, netoužíc líbit se nikomu, než mě.


Zlý duch naplní ty první a ponouká je k zalíbení v těle, tam není nic, než páchnoucí hniloba, ale tito budou naplněni mým Duchem a vzníceni ohněm mé milosti, jež je nikdy nezklame. Jsem jeden Bůh ve třech osobách, v jedné podstatě s Otcem a Duchem Svatým. Jako nelze oddělit Otce od Syna, či Ducha Svatého od obou, jako nelze oddělit žár od ohně, taktéž nelze takové duchovní manžely ode mě oddělit, neboť jsem třetí s nimi. Mé tělo bylo jedno raněno v mém umučení a zemřelo, ale nikdy více nebude raněno ani nezemře. Stejně tak ti ode mě nikdy neumřou, kteří jsou ke mně připojeni vírou pravou a vůlí dokonalou, neboť kdekoliv stojí, sedí, či kamkoliv kráčí, jsem třetí s nimi.“



Slova Matky k nevěstě o třech věcech v tanci a o tom, v čem tento tanec značí svět a o utrpení Matky při smrti Kristově.


Kapitola 27


Matka Boží promluvila k nevěstě a pravila: “Moje dcero, chci abys věděla, že kde je tanec, jsou tři věci: prázdná radost, planá mluva a marné pachtění. Vstoupí-li někdo smutný a žalostný, potom jeho přítel, který se veselí v tanci, vidouc druha přicházejícího ve smutku, hned opouští taneční veselí a soucítí s truchlícím druhem. Onen tanec je tento svět, točící se v žádostech, které se nemoudrému zdají býti štěstím. V tomto světě jsou tři marnosti, prázdného veselí, rozpustilé mluvy a neužitečné námahy, neboť vše, pro co se člověk ve světě pachtil, zde zanechá.


A kdo je v tom tanci, je-li přítel můj, zvážil by můj smutek, námahu a žalost a soucítíc se mnou, jenž se odloučila světskému veselí, sám by se zřekl světské marnosti. Neboť při smrti svého Syna jsem byla jako žena, jejíž srdce bylo prokláto pěti kopími. Jedno kopí byla nahota mého Syna a jeho stud, když jsem viděla mého nejsvětějšího a mocného Syna, jak stojí u sloupu nemaje ničeho, čím by se zakryl. Druhým kopím byla obvinění, jelikož nařkli křivým, lživým a zrádným Toho, o kom jsem věděla, že je spravedlivý a pravdivý a nikdy se proti nikomu neprovinil. Třetím kopím byla jeho trnová koruna, která probodla jeho svatou hlavu tak, že se krev řinula do jeho úst, vousu i uší. Čtvrtým kopím byl jeho bolestivý hlas, kterým zvolal k Otci: `Otče, proč jsi mě opustil?` Jako by řekl: „Není, kdo by se nade mnou smiloval, než Ty.“ Pátým kopím byla jeho hořká smrt. Z kolika žil kanula jeho svatá krev, tolikrát bylo bodáno mé srdce. Neboť probodené byly ruce, nohy v jeho žilách a bolest jeho probitých žil táhla se k srdci a ze srdce se vracela do žil. A jak bylo zdravé a silné jeho srdce ve spojení s nejpevnější konstitucí, tak těžký a bolestivý v něm byl boj života a smrti. A když bylo srdce v něm nesnesitelnou bolestí přemoženo, jeho tělo bylo zachváceno křečí a jeho zakloněná hlava se napřímila.


Těžká víčka jeho očí se pootevřela a otevřel i ústa, takže bylo možno vidět jeho zkrvavený jazyk, jeho prsty i paže se vypjaly. Jakmile vypustil duši, jeho hlava se svěsila k hrudi, jeho ruce povolily a nohy byly tlačeny váhou těla. Tehdy znecitivěly moje ruce, moje oči zatměly a tvář zbledla, uši neslyšely a ústa nemohla vydat hlásku.


Moje nohy se podlomily a moje tělo se zhroutilo k zemi. Když jsem vstala, pohlédla na Syna a viděla zjev nad malomocného žalostnější, vložila jsem celou svou vůli do vůle jeho s vědomím, že vše se stalo podle jeho vůle a nemohlo by se to bez jeho připuštění stát. Za vše jsem mu počala vzdávat díky a radost se přimísila k mému žalu vidouce, že ten, který nikdy nezhřešil, chtěl ve své nezměrné lásce trpět za všechny hříšné. Proto ať ti, kteří jsou ještě v tanci světa, rozjímají, čím jsem, matka bolestná, procházela, když umíral můj Syn a uchovávají to v mysli.“


We are looking for translators/people knowing the Czechish language very good who can renew this older version of the Revelations of St. Bridget.
Please contact us by clicking here.

Google Translator: Těšíme se na překladatele. Prosím, kontaktujte nás zde. (Můžete-li, pište v angličtině.)



Revelaciones I, cap. XXVIII

Uzřěch jednú svatá Brigida Boha jako hněviva, an die: ,Já sem bez počátka i bez koncě, u mne proměny ijedné nenie. Ani jsú leta a dnové, ale vešken čas tohoto světa jest jako jedna hodina aneb chvilka. Každý, kdož mě vidí, vidí to, což ve mně jest, a rozomie všemu. Ale že jsi ty, má choti, tělesná, protož nemuožeš tohoto stihnúti a rozoměti tomu jako duch. Protož chci ukázati, co sě jest stalo. Seděl sem jako na súdě, neb vešken súd dán jest mně. A přišel jeden, ješto měl súzen býti, k němuž vecě hlas Boha Otcě: ,Běda tobě, že s sě kdy narodil!' Ne tak by želel Buoh, že jeho učinil, ale jako by někto řekl toho, lituje jiného v hoři jeho. Pak vecě hlas Syna božieho: ,Já sem pro tě svú krev prolil a muky trpěl a ty s ovšem otlúčen toho.'


Hlas Ducha svatého vecě: ,Hledal sem všěcky kúty srdcě jeho, zda bych kde nalezl v něm co měkkého a kterú milost, ale přěstudené jako mráz a tvrdé jako kámen, nic mého v něm nenie.' Ne proto jsú ti třie hlasové slyšěni, by třie byli bozi, ale pro tě, má choti, neb ty nemuožeš této skrytosti jinak rozoměti. Pak ti třie hlasové, totiž Otce, Syna, Ducha svatého v jeden hlas sě sebrachu. A ten hlas takto vecě: ,Nikakež nemáš mieti královstvie nebeského!' Matka božie mlčala, neukázala svého milosrdenstvie a všichni světí vecěchu k tomu strženému: ,To jest z božie spravedlnosti, aby viec byl z radosti královstvie božieho vypověděn!'


A ti, ješto v uočisci biechu, vecěchu k němu: ,Nenieť ijedna muka hodna v nás tvým hřiechóm, ty větčie muky budeš trpěti.' Tehdy zvola ten otsúzený, hrozným řka hlasem: ,Běda, běda té krvi, jíž jsem počat v své mateři v hřiechu! Zlořečená ta hodina, v niež jest duše s mým tělem spojena, a zlořečený, ješto mi jest dal tělo i duši!' Tehdy vyjidechu proti němu třie hrozní hlasové z pekla, řkúce: ,Poď k nám, zlořěčená dušě jako mosaz v smrt plovúc nekonečnú, pojď zlořečená dušě k nám, nebudeť z nás ijednoho, byť tebe své zlosti a muky nenaplnil! Poď dušě zlořečená, těžká jako kámen, ješto vždycky tone a dna nikdy nedosiehne, kde by otpočinul! Takež ty v hlubokost hlúbež, hlúbež puojdeš a nestaneš, až i vendeš v najnizšie propasti!'


Tehdy vecě Hospodin: ,Protož jako člověk, ješto má viece žen, když pád jedné uzří, ot té sě otvrátí a obrátí sě k jiným a bude s nimi kratochvilen, také já sem ot nich svú tvář otvrátil a obrátil sem sě k svým sluhám a vesel jsem s nimi. A ty, že si slyšala pád onoho, služ mi tiem snažnějie, čím sem s tobú větčie milosrdie učinil, krý sě světa a žádosti jeho. A zdali sem já pro chválu světa tohoto přijal tak těžké umučenie? Mohl jsem i jinak, ale tak jest podlé spravedlnosti hodné bylo, aby jako člověk ve všěch údech pochybil shřěšiv, bylo dosti všěmi údy učiněno. Pro méž božstvie u veliké milosti majě nad člověkem slitovánie, vzbudil sem sě milostí k dievcě jedné, aby z nie člověčenstvie přijal, v němž by trpěl všěcky muky, ješto jest jě měl člověk trpěti.


Protož když sem v milosti tvú muku vzal na sě, stuoj v pravé pokoře, jakožť mé slúhy stojie, ahy sě v ničemž nestyděla, ničehuož sě nebála, jediné mne. Ostřiehaj svých úst takež, by nikdy nemluvily, kdyby to má vuole byla. Nemuť sě pro věc světa tohoto, všeť jest obludné. A jáť mohu, kohožť chci, ochuditi i obohatiti. Protož, má choti, všicku svú naději v mě vlož.



Revelaciones I, cap. XXIX


Buoh Otec vecě k svaté Brigidě: ,Dvě sta panie, jedna má jmena zvláštieho, neb jest jmena nedóstojná, druhá jest pokora, ješto sluove Maria. Nad prvú jest pán diábel. Tej panie vecě rytieř její: ,Cožť koli pro tě mohu učiniti, hotov sem, mysli udatné, hotov sem na smrt jíti pro tě, přijmi mě, ať tvuoj jsem.' A ona mu odpovědě: ,Vidím, že mě miluješ, ale já na vysoké sedím stolici a jednu mám stolici, a jsúť tři brány mezi námi. Jednať jest tak úzká, cožť člověk má na sobě, všěť s něho zdéře. Druhá jest bodlivá tak, že bode až do žil. Třetie jest s takým ohněm, že ktož jde skrze ni, vzplove sě horkem jako mosaz. Ale já sedím vysocě, a ktož chce se mnú seděti, když jedno jednu mám stolici, upadne u velikú propast pod mě.' A onen jie vecě diábel: ,Jáť svuoj život dám pro tě, úpad, toť mě jest najmenšie.'


Ta paní jestiť pýcha, ktož chce, puojde k nie jakož skrze tři brány. Skrzě prvú bránu jde, ktož vše, což má, nakládá na to, aby chválu měl ot lidí, a na pýchu. Ač nic nemá, ale chtěl by rád, aby měl, na to naložiti, aby chválu měl ot lidí a vedl svú pýchu. Ktož pak to vše na to nakládá a pracuje, aby svú pýchu dokonal, tenť jde druhú branú, a dal by rád i své tělo dráti pro čest tohoto světa. Třetí branú ten jde, ktož nikdy neotpočine, ale vždy sě třě a vždy toho hledá, kakž by příšel k některému duostojenství tohoto světa, aby byl v své pýše. Ale ač toho duojde, jehož žádá, nemóž v tom býti dlúho, ale padne doluov, neb jedna jest a úzká stolicě pýchy, nemuožta dva seděti na nie.'


Ale Maria vecě: ,Já jsem pokorná, sedím na stolici širokéj, nade mnú nenie sluncě ani měsiecě ani hvězd ani oblakuov, ale divná letnie jasnost, ješto jde ot krásy božské jasnosti. A pode mnú nenie země ani kamenie, ale divné otpočinutí v moci božie. Okolo mne nenie zdi ani stěny, ale jest anjeluov slavný zástup a svatých. Kakž koli tak vysocě sedím, však své přátely slyším, ješto sú na zemi, ješto na však den ke mně vzdyší. Vizi jich práci a lepšie jich činy než těch, ješto pro svú paní pýchu činie. A protož já jě navštievím a posadím jě s sobú na svéj stolici, nebť jest široká a všěcky muož směstnati. Ale nemohú ještě ke mně, neb sta dvě zdi mezi námi, ale já jě mezi ně bezpečně provedu, skrzě ty zdi, že přijdú k mé stolici. Jedna zed jest svět, a ten jest těsný, ale mé slúhy budú skrzě mě na světě utěšeni. Druhá jest smrt. Aj tu, paní, potkám je a s sebú posadím jě na stolici nebeské radosti, aby odpočinuli v obětí věčné milosti a u veliké chvále a radosti na věky věkoma.'



Revelaciones I, cap. XXX


,Já jsem Buoh, ješto sem vše stvořil a dal v užitek člověku to, co jsem stvořil, ale člověk to obracie k svému užitku zlému. Méňě tbá na mě, méňě mě miluje než stvořenie.


K méj židé mucě učinili mi dřěvo, k němuž mě přibili, a bičovali mě a korunovali mě trním a železem ranili mě a nápoj dali mi s žlučí, haněli mě jako blázna, že jsem smrt rád chtěl trpěti, lživým mě řiekali pro mé učenie. A již na světě mnoho takých, nebo skrzě to, že vuoli mají k hřiechu, k dřěvu mě přibíjejí, bičují mě netrpelivostí, nechtí hubeničieho slóvcě pro mě přětrpěti a korunují mě trním své pýchy, chtiec nad mě býti, bodú mě železem svého zatvrzenie, aby sě nebáli mne, zlostí svú jako žlučí mě napájějí a pravie mě lživým, mého učenie neposlúchají.


Mohlť bych jě i vešken svět pro jich hřiechy potupiti, kdybych chtěl, ale ti, ktož by ostali, s bázni by mi slúžili. A to by nebyla spravedlnost, neb z milosti mi má slúžiti člověk. A kdy bych, jakž jsem, přišel mezi ně, jich oči nesnesly by, by mě viděly, ani uši, by mě slyšěly. Kak by mohl nesmrtedlného viděti smrtedlný člověk? By to podobné bylo a mohlo býti, ještěť bych chtěl umřieti pro člověka z pravé milosti.'


Tehdy ukáza sě Matka božie a Syn její vecě: ,Co chceš, Matko má výborná?' A ona vecě: ,Smiluj sě nad svým stvořením, Synu, pro svú milost!' Pak vecě Buoh k svaté Brigidě: ,Já jsem Buoh tvuoj a pán andělský, já jsem pán nad smrtí i nad životem, já v tvém srdci chci bydliti. Aj kakúť mám k tobě milost! Země i nebě nemuož mě ochopiti, avšak v tvém srdci, ješto jest malý kus masa, chci bydliti. Kohož pak budeš sě báti, co budeš milovati, majíc v sobě všemohúcieho Boha, a v němž jest vše dobré? Protož v srdci, ješto jest mé bydlenie, má býti postel, na niež bych otpočinul, stolicě, na niež bychva seděla, světlo, ješto by svietilo. Postele upokojenie ot zlého, marného myšlenie a ot žádosti tohoto světa, aby vždy znamenala věčnú radost. Stolicě radosti a vuole se mnú vždy býti, až někdy vstáti sě i nahodí. Ale tenť vždy stojí a toť jest proti přirození, kto by vždy chtěl s světem býti. Světlo jest viera pravá, ješto mě nade všě a všemohúcím ukazuje.'



Revelaciones I, cap. XXXI


Uzřě svatá Brigida královnu nebes, Matku boží, ana má drahú korunu na své hlavě a vlasy krásné po pleci. Ta paní bieše v sukni zlaté, lesknuté velmi a pláštěk barvy jako nebe v jasno. A když tomu tak krásnému vidění divíeše sě, jako z temnosti ukáza sě jie svatý Jan, křtitel boží, a řka jie: ,Slyš pilně, což sě to miení. Korunať ukazuje, že jest paní a králová a krále andělského máti. Vlasy její ztaženy krásné neposkvrněnú ji pannú ukazují. Pláštěk barvy oblakové nebeské zbory miení, že všě, což k světu slušie, bylo jie jest jako umrlé. A zlatá sukně ukazuje, že jest hořala vnitř, vně i svrchu božie milostí.


A v koruně jejie bieše sedm liliuov a mezi lilium sedm drahých kamenuov. Tu korunu Syn jějí bieše tak zpósobil. Prvý lilium v té koruně jest pokora jejie, druhý bázen božie, třetí poslušenstvie, čtvrtý trpelivost, pátý stálost ustavenie, šestý tichost, sedmý milordenstvie v núzi člověčie, když ji vzývá. Mezi těmi lilijmi bieše sedm kamenu ov drahých. Prvý kámen zvláštie nade všěcky cnosti cnost jejie. Neb což kdy kto kterú měl šlechetnost, ona jest ji na to jměla výbornějé. Druhý kámen pravda dokonalá, neb nikdy v nie nenie nalezena ijedna poskvrna hřiechu od počátku, jakož na svět přišla, až do poslednieho dne smrti jejie. Ani všichni andělé byli by v nie nalézti mohli tolik nečistoty, jakož by mohl na konec ostré jehly býti položen.


Onať jest i najčistějšie ze všěch, neb neslušno králi všie chvály, by v jiném ležal životě než najčistějšie a ovšem čisté panny. Třetí kámen krása jejie, neb jejie krása jest všěch svatých radost; Buoh má chválu od svatých v krásě své Matky. Čtvrtý kámen múdrost jejie, neb ona božské múdrosti byla naplněna. Pátý kámen síla jejie, ješto ji má s Bohem velikú. Šestý kámen jest jejie jasnost, že i anjelé mají ot nie osviecenie a čertie nemohú hleděti v jasnost její. Sedmý kámen jejie koruny plnost pochotnosti, takže naplněna jest daru božieho a božie milosti nade všěcky svaté a každá pochotnost nebeská, každá radost má skrze ni přěvětšenie. Protož, ty, choti Syna jejie, cti a chval vším srdcem, nebť je duostojná všie chvály.'



Revelaciones I, cap. XXXIIa


A to řekl Buoh k svaté Brigidě: ,Ty máš býti jako člověk, ješto ostavil jedno a druhé zbierá. Máš ostati zbožie a sbierati šlechetnosti. Máš ostati toho, cožť mine, a zbierati věčné dobré, ostati zřějmého a sbierati nezřějmé. Dámť tobě za tělesnú libost mysli veselé, miesto útěchy tohoto světa nebeskú útěchu, miesto cti světské čest andělskú, miesto viděnie přátel viděnie Boha, miesto jměnie sbožie mě samého, všeho stvořitele.


A toho tebe otazuji! Pověz mi najprvé, chceš li býti bohatá zde na světě, čili chudá?' A ona vecě: ,Chciť radši chudá býti, neb nic dobrého nečiní mi sbožie, jedno jakús snažnost, ot tvé mě služby odtahuje.' ,Druhé mi pověz, nalezla li s v méj řěči, ješto s z mých úst slyšala, ješto by sě srdci tvému zdálo, by tak neslušalo, neb křivé bylo?' A ona vecě: ,Jistě nic, neb vše jest podobné a podlé rozomu.' ,Třetie mi pověz, lépe liť sě líbí útěcha tělesná, ješto s ji dřieve jměla, či duchovnie, ješto ji máš nynie?' Odpovědě: ,Hanba mě jest v srdci mysliti o té tělesné útěšě dřěvnie, a tiem mi sě zdá hořčějšie, čím sem ji viece milovala. A nenieť ijednoho přirovnánie tohoto duchovnieho utěšenie ku onomu.'


Vece Pán: ,Tehdy vidíš v sobě, žeť jest pravda, cožť jsem pravil. Co sě tehdy staráš, co sě bojíš, žeť dlím tiem, ještoť jsem řekl, že to učiním? Znamenaj apoštoly, znamenaj proroky, svaté učedlníky, zdali jsú co ve mně nalezli než pravdu? Protož netbali jsú světa a žádostí jeho. Aneb proč jsú proroci tak zdaleka budúcie věci prorokovali? Jediné že chtěl Buoh, aby najprvé řěč jich byla oznámena, a pak aby potom skutkem to přišlo, aby nerozomní k vide byli připraveni. Neb všěcky ty skrytosti mého narozenie prvé jsú oznámili prorokové, až i hvězda, ješto pak šla přěd oněmi králi, ješto věřiec řěči prorocské, zaslúžili viděti to vše, což věřili. A když hvězdu uzřěchu, větší toho jistost jmějiechu. Takež nynie má slova najprv mají pravena býti a pak, když skutkem to přijde, zjevně jim věřeno bude.'



Revelaciones I, cap. XXXIIb


,Trojí věc ukázal jsem. Najprvě jednoho svědomie, jehož hřiech, když pronesl, zjevnými znameními ukázal sem. Ale proč to? Zdali bych sám zabiti nemohl, bych chtěl? Ale pro jiných naučenie, aby má slova zřějmě vyšla, abych ukázal, že sem spravedlný a trpělivý, a kterak jest nezčastný, nad kým panuje diábel. Protož jest, neb z té vóle, že chce býti v hřieše, ač má libost v hřieše tak, a jimi sě rozmohla moc diáblova, že ani měkká řěč ani hrozná ani bázen muk pekelných nemóž jej odvolati. A dobře jest hoden toho, neb když jest měl vždy vuoli hřěšiti, ač by i skutkem toho nedokonal, s právem by byl diáblu poddán. Neb ktož v najmenšiem hřiechu sě kochá a neopraví toho pokáním, dosti mu jest k zatracení.


Jiná dva také sem z nich ukázal. Jednoho trýznil diábel na těle ale nic v duši, ani v duši moci měl. A druhého vědomie svú lstí zacloňoval, avšak nebyl v duši v jeho ani moci měl nad ní. Ale dieš ty snad: A zdali jedno, což nenie z svědomie a z duše, zdali tehdy nenie v duši? A když jest v svědomí, nikakež by i v duši nebylo? Ale jakož tělo má dvě oči, jimaž vidí, a když by vidění ot nich otjato bylo, ještě móž tělo zdrávo býti. Takež jest v duši. Ač někdy rozom a svědomie potuchne, jelikož to Buoh přěpustí ku pokutě, avšak ne vždy má úrazu dušě z toho jelikož k vině. A tak v jednoho svědomie vzal čert moc, ale ne v duši.


Třetiehoť ukáži, v jehož tělu i v duši vší věcí panuje diábel. A jedno ač mú zvláštnie milostí a mú mocí přěmožen bude, nikdy z něho nebude vyhnán, ani z něho vynde. Od některých rád brzo vynde diábel, ale ot některých nerad, jedno když přěmožen bude. Neb v některé vchodí diábel pro hřiech starostin neb pro jiný tajný súd boží, jakož bývá v dětech nemúdrých, v některé pro nevieru neb pro některý jiný hřiech. Ot takých otcházie diábel, a ti, ješto umějí ta zaklínanie, vyhonie je. Ale činí li ta zaklínanie, chtiec skrzě to mieti marnú chválu neb pro jiný zisk tohoto světa, vezměť moc diábel v toho vníti, ješto ho vyhnal, a opět v toho, z něhož jest vyhnán, neb v nižádném nebyla božie milost.


Ale ot těch, jichž tělo i duši vší věcí osěde, zlý duch nikdy nevynde, jedinú mú mocí. Jako bude li ocet přimíšen k dobrému vínu, zkazí pochotnost všicku vína toho a nemóž ot něho otlúčen býti, takež i diábel z něčie duše nevynde, ješto ji osěde, jedno mú mocí. Toť víno jest dušě, ješto jest mně tak velmi milá byla, že sem dal pro ni své tělo raniti i zbíti. A než bych jie neměl, i smrt sem pro ni trpěl. To víno v kvasnicích schováno bylo, neb tu duši v tělu sem položil, aby v něm byla jako v sudu do mé vuole. Ale k tomu vínu přimiešen jest lítý ocet, totiž diábel, jehož zlost příkřěší jest mně a mrzutějšie než ocet. Ten ocet ot toho člověka, jehožť sem pověděl jmě jeho, jedno mú mocí otlúčen bude, abych v něm ukázal své milosrdie a svú múdrost. Ale v prvém súd svój ukáži a svú spravedlnost.'



Revelaciones I, cap. XXXIII


,Přietelé moji jsú jako žáci moji, ješto mají rozuom nad rozomem v hlavě přirozeným, mají múdrost se ctí, neb sám jě učím vnitř. A jsú plni sladkosti Boha milovánie a tiem diábla přěmohú.


Ale nynie sě proti tomu učí lidé. Najprvé chtie umělí býti, aby sě povyšovali a nazváni byli dobří žáci. Druhé chtie proto umělí býti, aby cti a duostojenstvie došli. Protož když tací do školy vendú, já vyndu ot nich, neb oni pro pýchu sě učie, a já učím pokořě. A oni jdú do školy pro lakomstvie, a já sem neměl, kde bych svú hlavu byl položil. A oni jdú do školy, aby měli duostojenstvie a závidie jiným, nechtie, by kto byl nad nimi, a já sem súzen ot Piláta a Herodes posmieval mi sě. Protož vycházím ot nich, neb sě neučie učení mému. Avšak že sem dobrý, dám každému, jehož prosí. Ktož chleba prosí, budeť jej mieti, a ktož slámy prosí, bude jemu dáno.


Přietelé moji, tiť chleba prosie, neb božské múdrosti, v niež jest milost, mne hlédají a té sě učie. Ale jiní prosie slámy, totiž světské múdrosti, v niež nenie užitka, ale jedno jest pokrm skotu nerozomnému. Takež v té světské múdrosti, jiež oni hledají, nenie užitka, nenie duši pokrmu, jediné jmeno malé a daremnie prácě, neb když umřě člověk, všěcka ta jeho múdrost zhyne, a ti, ješto chváléchu jej, nebudú moci viděti jeho.


A já sem jako pán veliký, ješto má mnoho slúh, ješto rozdávají každému ot pána svého, coť jest potřěba komu. Takť andělé dobří i zlí činie mé kázanie. Ktož pak učí sě mé múdrosti, totiž mně slúžiti, těmť dobří andělé přidávají, posilňujíce jich utěšením a chutnú jim práci činie. Ale při múdrých tohoto světa stojí zlý anděl, a to jim v srdce vloží, jemuž chtie, a připósobí jim velikú práci. Ale když by sě ke mně obrátili a ke mně zřěli, já bych jim mohl dáti čistého chleba bez prácě do sytosti. Ale nebudú jeho nikdy syti tak, neb sladké jsú sobě v hořké proměnili.


A ty, má choti, buď jako sýr a tvé tělo jako tvořidlo, v němž má sýr tištěn býti, až i bude mieti svú postavu. Takež tvá dušě odtud má tištěna býti v tvém těle, až i bude tělo i dušě v jedné svornosti, aby tělo dušě poslušno bylo a duch tělo vedl ke všie ctnosti.'



Revelaciones I, cap. XXXIV


,Já sem stvořitel nebě i země, ješto sem byl v panenském životě pravý Buoh i pravý člověk a vstal sem z mrtvých a vstúpil na nebě. Ty, nová choti, přišla si v neznámé miesto, protož čtvero máš mieti. Najprvé, aby řěč uměla tohoto miesta. Druhé, aby rúcho hodné měla. Třetie, aby uměla pósobiti čas a dny podlé ustavenie miesta tohoto. Čtvrté, aby přivykla novému pokrmu.


Přišla s z neustavičnosti světa k ustavičnosti. Protož musíš novú řěč uměti, totiž aby nepotřěbné řeči netbala a někdy sě zdržala ot řěči, ješto by ji mohla mluviti, aby počestně držala mlčenie. Tvé rúcho má býti pokora vnitřnie i zevnitřnie, aby vnitř sebe nesnosila, jako by jiných světějšie byla, ani sě přěd lidmi styděla pokoru vně na rúšě neb na postavě ukázati. Čas tak zpósob, že jakož ku potřěbě těla rozličné s měla časy, tak již ten jeden drž k duši, aby nikdy hřěšiti nechtěla. Nový pokrm tvuoj buď zdrženie ot lakoty a ot rozkošného pokrmu s rozomem, ať by to snésti mohlo přirozenie. Neb cožť kto nad moc svého přirozenie činí sobě utrpenie, toť nenie mně vzácno. Tomuť chci, což jest podobné, aby rozkoš skrocena byla.'


V tu chvíli diábel sě ukáza a Buoh jemu vece: ,Ty vidíš ve mně pravdu. Pověz, jest liť tato chot z práva má. Dávámť tobě, aby viděl srdce jejie, aby věděl, co odpoviedá. Miluje li ona co jako mě, chtěla li kterú otměnu učiniti za mě?' A diábel odpovědě: ,Nic tak nemiluje jako tě. Chtělať by radši všelikú trpěti muku, než by tebe nejměla, kdyby ty jie sílu dal k trpení. Jáť vizi kakýť jako hormý úvazek, an ot tebe k nie jde, ješto jest tak uvázal srdcě jejie, že nic jiného nemyslí ani miluje, jediné tě.'


I vecě Buoh k čertu: ,Pověz, kakť sě líbí ta milost, ješto já k nie mám?' Odpovědě diábel: ,Dvě mám oči, jedno, ač tělesný nejsem, avšak vidím jím tělesné věci, že nic přěde mnú nemuož skryto býti. Druhým vizi každý hřiech i najmenší, a za který má býti která muka, kteréhož pokánie neučistí. A kakž koli ižádný úd nenie netrpelivější než oči, však bych chtěl, aby ústavně dvě pochodně hořiec tě oči moji pálile za to, aby ona duchovníma očima neviděla.


A mám dvě uši, jedno, jímž vše slyším, což kto mluví najtajnějé. Druhé, že což kto žádá, kak že drží jej mysl k tomu, ješto jest hřiech, vše jím slyším, jedno ač by to pokáním shlazeno bylo. A jest jedna pekelná muka, ješto kypí hrozným horkem a plove jako bystrý potok. Však bych chtěl, by vždy bez přestánie tekl ten vrúcí potok v moji uši, aby ona nic duchovníma ušima neslyšala.


A také mám duchovnie srdce. Chtěl bych to trpěti, aby vždy v kusy je řězali a vždy sě v té mucě obnovovalo, na tom, aby srdce jejie stydlo v tvém milování. A že jsi ty spravedlivý, pověz mi, proč ji tak velmi miluješ? Proč jsi sobě nezvolil světějšie, bohatějšie, krašie?' Buoh odpovědě: ,Tak jest chtěla spravedlivost tomu. Ty jsi byl stvořen anděl a vidal s ve mně všěcku pravdu. Pověz to, ať má chot to slyší, kaká jest byla spravedlnost, že jsi tak padl? Co li jsi myslil, že jsi tak padl?'


Odpovědě diábel: ,Viděl sem chválu tvú i čest tvú nade vším, i pomyslil sem v své hrdosti, bych mohl netolik býti roven tobě, ale i nad tě. Viděv moc tvú, chtěl sem nad tě mocen býti. Viděv, že jsi bez počátka i bez koncě, závidělť jsem, žeť bych raději trpěl všelikú muku na tom, aby tebe nebylo. V také jsem vpad myšlenie.' I vecě Hospodin: ,Ty si tázal mne, proč tuto tak miluji. Protoť to jest, žeť tvú zlost v dobré obracuji. Ty v své pýše chtěl s mi roven býti a já v své pokořě hřiešné zbierám a k sobě beru a své chvály jim udílím. A že js’ ty mne mocnější chtěl býti, protoť nad tě hřiešné mocny činím. A že s ty záviděl mně, a já mám tu milost, že sě všěm dávám.'


I vecě opět Hospodin: ,Pověz, ať slyší, kakúť mám k nie milost velikú, nebť dávám, aby to věděl!' Diábel vecě: ,Kdyby to mohlo býti, raději bych na každém svém údu tolik muk trpěl, jako s ty trpěl na všěch údech svých, než aby byl bez nie.' Tehdy vecě Buoh: ,Když jsem tak milostivý, že ižádnému, ktož milosti prosí, neotpoviem, prosiž ty milosti ote mne a dámť ji.' Vecě diábel: ,Nikakež toho neučiním, bych sě pokloniti chtěl přěd tobú, prosě milosti. Chtěl bych raději, by muky všěcky v mé hrdlo vběhly a vždy mě mučily.'


I vece Hospodin k své choti: ,Aj knieže tohoto světa, v kakémť jest zavržení a kakť jest proti mně mocen z mého tajného súdu a z spravedlného! Mohl bych jej ovšem zahladiti svú mocí, ale neučiním jemu většie křivdy nežli dobrému andělu v nebi. A když čas jeho přijde, ješto sě již blíží, budu jej súditi, i ty, ktož následují jeho. Protož ty, má choti, jdi vždy přěs sě v dobrých skutciech, miluj mě vším srdcem, ničehuož sě neboj, jedno mne. Jáť sem nad čertem i nade vším, cožť jest.



Revelaciones I, cap. XXXV


Matka božie vecě: ,Znamenaj muky Syna mého, jehož údové byli z mého těla údové, neb on jako i jiné dietě byl v mém břiše. Ale byl jest počat ne z tělesné žádosti jako jiní, ale z horlivé milosti božie. Protož dobřě řekl jest o něm Jan, sestřěnec muoj: ,Z slova tělo učiněno.' Neb slovo a milost ve mně jím počala a on byl mi jako mé srdce. Protož když sě jest ze mně narodil, učila sem, jako by puol mého srdcě sě narodilo. A když on trpěl, čila sem, jako by mé srdcě trpělo. Neb jakož to, jeho jest puol vně a puol vnitř, bude li to ubodeno, ješto jest vně, i to, ješto jest vnitř, učije jeho bolest.


Takež já čila sem jeho bolest, když muoj syn bičován a k kříži přibíján, tak jako by mé srdce trpělo to. A také veždy bliz jsem byla toho, když jest co trpěl, i blíže sem stála u křížě jeho, a tak z blízka viece mě bolela bolest jeho. A když sezřě s křížě ke mně a já k němu, slzy z mých očí běžiechu, a on vida mú žalost, tak sě zamútil mú žalostí, že viece čil tu mú žalost než svých ran bolest. A tak byla jest má bolest, neb jeho srdce bylo jest mé srdce. A tak jakož Adam a Eva všeho světa lidi prodali v smrt za jedno jablko, takež mój Syn se mnú jako jedno srdce jsmy svět vykúpili. Pomniž na to, kakť sem já byla při smrti Syna mého a nebudeť těžko ostati světa tohoto.'



Revelaciones I, cap. XXXVI


Když anděl prosil za svatú Brigidu, vece Buoh jemu: ,Ty jsi jako ten rytieř, ješto nikdy helmu svého nesňal pro tesknost a ješto pro bázen od bojě svú očí neotvrátil. Ty jsi ustanovený jako hora, hoříš jako plamen, ty jsi tak čistý, že ijedné poskvrny nenie v tobě. Ty prosíš milosrdenstvie mé choti. A kakž koli ve mně vše vidíš a vieš, však pověz, ať ona slyší, kterakého jie prosíš milosrdie! Jedno, když tělo bude raněno a duši nebude uškozeno, jakož sě jest stalo slúzě mému Jobovi, jehož tělo bylo dáno všěm bolestem a dušě byla zachována od toho. Druhé jest, že tělo i dušě bude vyňato z muky. Král onen, ješto jest byl ve všie rozkoši.


A třetie milordenstvie, že i tělo i duše bude trpěti, jako jest to bylo svatému Pavlu. Neb truoj lid bývá na světě. Jedni upadnú v hřiech a opět vstanú. Na ty přěpustím některdy, aby na těle trpěli, aby spaseni byli. Druzí rádi by zde na věky byli, aby na věky hřěšili, a všěchnu vóli mají k světu. Ač někdy učinie pro mě něco, to na tcn učinie úmysl, aby v světských věcech měli prospěch. Těm nedám nikdy bolesti na těle, ale pustím je podlé jich vuole, aby zde vzěli otplatu i najmenšiemu dobrému, což jsú pro mě učinili.


A pak budú na věky trpěti, neb když vuole jich vždy k hřiechu byla, budú vždy věčně trpěti muku. Třetí lidé viece sě bojie proti mně učiniti, shřěšiec, než které pokuty. Radějše by muky veliké trpěli, než by mě vědomě rozhněvali. Na takovéť přěpúštím, žeť trpie na těle i na srdci, jako jest trpěl svatý Pavel a jiní světí, aby zde utrpěli, ač co prohřěšie, aneb aby větčie chvály hodni byli, aneb aby jiným byli ku příkladu. To trojie milosrdenstvie učinil sem v království v tomto se třmi, jich boji čti jména.' ,Kteréhož ty milosrdenstvie mé choti prosíš?' A on vecě: ,Tělu i duši jejiej, ač zde v čem pohorší, aby to zde opraveno bylo, aby ižádný její hřiech nepřišel k súdu tvému.'


I vecě Buoh andělovi: ,Buď podlé vuole tvé.' A pak vecě k nie: ,Ty jsi má chot. Protož jakožť sě mně líbí, takež s tebú učiním. Nic tak nemiluj jako mě, měj sě ot hřiechu na však čas s těch radú, jimž sem tě poručil, netaj hřiechu ijednoho, nemiň ižádného hřiechu svého, by v úmysle jeho nerozeznala a nepřěvrhla, nemni, byť který hřiech byl lehký, neobmeškávaj ijednoho hřiechu, by jeho neopravila. Co ty obmeškáš, toť já přivedu přěd tě a budu súditi. Ijeden tvuoj hřiech k súdu mému nepřijde, kterýž za tvého života pokánie shladí. Ale za kteréž pokánie nebúde zde, to musí učistiti onoho světa čistec, aneb zde býti očištěno tajným mým súdem.'



Revelaciones I, cap. XXXVII


Matka božie mluvila k svaté Brigidě, řkúc: ,Ižádný tak ušlechtilého těla neměl jako mój Syn. Neb ijednoho najlepšieho byl přirozenie z božstvie a člověčstvie, nebyla jest na všěm jeho těle ijedna nikděž mrzkost a nikdy jest neshřěšil, ani jest nesl hřiech svých starost jako jiný. Však nesl jest všěch hřiechy. A ne tak jest umřěl jako mrú někteří pro Buoh, pro větší otplatu, ale pak za všě nepřátely jest umřěl jako za mě a zajiné své přátely.


I učinili jsú jemu čtveru věc nepřietelé jeho. Korunovali jej trním, ruce i nohy probili jemu, žluč píti dávali, bok jeho probodli. A takež i nynie křižují jej jeho nepřietelé, neb ač jest nesmrtedlen, ale hřiechy svými jako by jej křižovali, jako když by kto obrazu svého nepřietele potupu učinil. Kterakž koli by nečil toho obraz, však ten pro svú zlú vuoli byl by súzen. Takež budú súzeny jich hřiechy, jimiž duchovně opět křižují Syna mého a budú tieže súzeni než ti, ješto tělesně jej křižovali.


Aby věděla, kterak jej křižují. Najprvé, že netbají svého stvořitele přikázanie a hanějí jej, když on skrzě své slúhy napomíná jě, aby slúžili jemu, a oni to potupiec, svú vóli mají. Pak ruku pravú k kříži přitepú, když držie nespravedlnost za spravedlnost, řkúc: ,Nenie hřiech tak těžek a tak mrzut Bohu, jakožť pravie. I Buoh nebude nižádného na věky mučiti, toť jedno hrozie. Pro co by vykúpil člověka, byť dal jemu zahynúti?'


A nechtie tomu rozoměti, že by v najmenšiem hřiechu kochal sě člověk, dosti jest jemu k věčnému zatracení a k věčné mucě. A jakož Buoh najmenšieho dobrého nenechá bez otplaty, takež i najmenšieho zlého bez pokuty. Takež protož ktož viec chtěli hřěšiti, viece musie muky mieti. A Syn muoj, ješto zná srdcě, vuoli plnú za skutek súdí, neb kto má vuoli, kdyby mohl, dokonal by to skutkem, když by dopustil mój Syn toho.


A tehdy jako levú ruku k kříži přibíjejie Syna mého, když šlechetnost v hřiech obracují, chtiec hřěšiti až do koncě, řkúc: ,Diemy li na skonání jedinú, Smiluj sě nade mnú, Hospodine!, tak jest Buoh milosrdný, budem mieti milost jeho.' Nenieť to šlechetnost hřěšiti a nechtieti hřiechu ostati, chtieti mieti otplatu bez prácě. Jediné ač by takové skrúšení v srdci bylo, že by rád to opravil, když by mohl, pro nemoc nebo pro některú jinú věc podobnú.


Tehdy jako nohy jeho k kříži přibíjějí, když kochají sě, hřiech číně a nemyslé na těžké muky syna mého a z srdcě jemu neděkují, řkúc: ,Ó Bože, kterak jest hrozná muka tvá byla, chvála buď pro tvú smrt tobě.'


Potom jej korunují korunú posmievanie, když sě posmievají sluhám jeho a za marnost mají slúžiti jemu. Dávají žluč píti, když radují sě a veselé sě v hřiechu a nepřěpúštie toho ijedinému k srdci, kterak jest těžek hřiech a kterak jest jich mnoho. Bok jeho bodú, když mají vuoli tu, že chtie sě hřiechu držěti.


Zajistéť to pravi tobě, a to muožeš mým přátelóm pověděti, že ti jsú takoví přěd mým synem nepravější než ti, ješto jej súdili, nemilosrdnějí než ti, ješto jej křižovali, nestydlivější než ten, ješto jej prodal, a většie muky budú trpěti nežli Pilát, ač věda, že nenie smrti hoden mój Syn, však že sě bál, by neztratil moci vladenie svého, aby proti jemu nevstali židé, odsúdil na smrt Syna mého. Ale čeho sú sě tito měli báti, aby slúžili jemu? Aneb což by své cti ustúpili a svého duostojenstvie, kdyby jej ctili?


Protož tieže než Piláta súditi jě bude Syn mój, neb Pilát s někakú bázní jej súdil k jiných vuoli. Ale tito pro svú vuoli beze všěho strachu hřěšiec, činie jemu nečest a mohúc, kdyby chtěli, nechati hřiechu. Ale ani chtie zdržěti sě od hřiechu, ani sě styděti za hřiech, ani toho obmyslé, že jsú dobroděnie jeho neduostojni, neslúžiec jemu.


Horšé jsú i Judáše, neb Judáš, proradiv Syna mého, viděl, že jest těžcě shřěšil, ale zúfal jest do sebe, za to majě, že nenie hoden milosti. Ale tito znají svój hřiech, avšak jsú v něm a nemají skrúšenie ijednoho, ale chtie kteraks jako mocí svú osiesti nebeské královstvie, když myslé, by ne skrzě skutky dobré, ale tak v marné naději do něho přišli, ano nebude dáno žádnému, ktož nečiní anebo netrpí něco pro Buoh.


A že jsú také horšé těch, ješto jsú jej křižovali, neb ti vidúc, činie veliké divy, myslili sobě: ,Puojde li jemu vše pod rukú, musímy jemu poddáni býti.' Protož aby nebyli poddáni jemu, pro závist jej ukřižovali. Byli by věděli, že jest on král chválený, tehdy by byli jeho neukřižovali.


Ale tito věřiec jej Bohem a slyšiec, kterak mají slúžiti jemu, vše své dobré od něho majíc, netbají naň mysléc sobě: ,By bylo jeho vóli jedno činiti a ne své, těžké jest to.' A tak potupiec vóli jeho, aby nebyla nad jich vóli, křižují jej, hřiech k hřiechu přičiňujíc, ano jě chtě hřiechu zbaviti, umřěl pro hřiechy.


Protož poslúchaj Syna mého a boj sě jeho, neb jakožť jest milosrdný, takežť jest i spravedlivý.'



Revelaciones I, cap. XXXVIII


Buoh Otec vecě: ,Já sem tobě z dievky pravé tělo člověčie učinil, protož ty jsi ve mně a já v tobě. Jakož horkost od ohně nikdy nebude odlúčena, tak ani božstvie s člověčenstvím kdy ruozno bude odlúčeno.' A Syn vecě: ,Všěcka chvála i čest buď tobě, otče, tvá vuole buď ve mně a má v tobě.' Opět vecě Otec: ,Aj Synu, tuto novú chot porúčím ji tobě, aby vedl ji a odchoval jako ovci, od niež jako od ovcě sýr budeš mieti ku pokrmu a mléko k nápoji a vlnu k rúchu. A ty, choti, buď poslušná jeho, toť tobě příslušie. Máš býti trpelivá a poslušná.'


I vecě Syn boží k svaté Brigidě: ,Slyš, kterak tě mi jest poručil jako ovci mój Otec. Protož máš jako ovcě býti v prosté přiemnosti, trpelivá a užitečná ku pokrmu a rúchu. Neb třie jsú na světě: Jeden jest nahý, druhý žieznivý a třetí lačný. Prvý znamenává vieru kostela mého, ješto jest nahá, že stydie sě všichni vieru mluviti a má přikázanie. Jsú li kto, ješto by mluvili, hrdají jimi a kárají jě, jako by křivdu mluvili. Protož má slova, ješto z mých úst jdú, mají jako vlnú odieti vieru. Neb jakož vlna na ovci roste z horka těla, takd má slova jdú z horka mé milosti do tvého srdce, ješto odievají viem svatú svědectvím pravdy a múdrosti a ukazují, že jest pravda, ješto ji nyní za marnú mají, aby ti, ješto do té doby léní byli odieti vieru skutky milosti, uslyšiec slova, obrátili sě opět, opět sě rozžhli, aby snaž ně mluvili a statečně činili.


Druhý znamenává přátely, ješto žádost mají jako žiezniví, aby má chvála byla dokonalá a mútie se tiem, což vidie, by k mé cti nebylo. Ti uslyšiece slova má, zbudie jich pochotnost, v mé milosti sě roznietiec, a jiní, ješto nynie umrlí jsú, budú s nimi k mé milosti rozníceni. Slyšte, kterakúť milost s hřišnými činím.


Třetí, tenť znamenává, ješto myslé v svém srdci, řkúc: ,Bych věděl božie vuoli, kterak bych měl živ býti, rád bych to, což bych mohl, učinil.' Toť jsú jako lační, a ižádný jich nenasytí, neb ižádný statečně neukáže jim, co mají činiti. Ač ukáže kto, ale ižádný podlé toho nevede života, jakož učí. Protož umrlá jest jich řěč, protož já ukazuji jim, co by činili a nasytím jě mé sladkosti. Neb nemohú nasytiti tyto světské věci, jichž všichni témeř žádají, ale viece rozdráždějí, aby po nich stáli viece. Ale má slova a má milost nasytila a naplnila lidi hojného utěšenie.


Protož ty, má choti, ješto s má ovcě, trpedlnost a poslušenstvie drž snažně, neb má jsi vším právem. Protož máš po mé vuoli živa býti. A ktož chce jíti po druhého vuoli, má sě s ním v jednom sjednávati povolení, druhé, podobné k tomu činy, třetie, od nepřátel jeho odstúpiti. A co jsú moji nepřietelé než pýcha a jiní hřieši. Od těch odstup, chceš li jíti po mé vuoli.'



Revelaciones I, cap. XXXIX


,Ja jsem měl vieru k Otci, věda, že mě muož vynieti, když sem sě na kolenú klečě modlil jemu. Jměl sem v něm plnú naději, když sem řekl: ,Ne jakož já chci ale jako ty!' A měl sem milost, když sem řekl: ,Buď vóle tvá!'


A měl sem také tesknost strachu muk podlé těla přirozenie, a když krvavý pot vyšel z těla mého. A to sem ukázal v sobě svým přátelóm, že tělo mdlé vždy bylo rádo prázdno protivného, aby přietelé moji nelekali sě, mniec, by od Boha byli zuostaveni, když přijde na ně protivenstvie. A ten pot krvavý, tak jest šel z těla, jako když v nemocném krev hyne v žilách.


A Buoh Otec chtě ukázati cěstu, skrzě níž by byla nebesa otevřěna, aby člověk vyhnaný z rájě mohl tam jíti, poddal mě z milosti v muku, aby mé tělo strpě muky, vzalo oslavenie v chvále. Neb mé člověčstvie nebylo by mohlo vjíti v oslavenie bez trpenie podlé spravedlnosti mluviec, kakž koli podlé moci božstvie mého byl bych to mohl učiniti. Kakž pak ti chtie vjíti v mú chválu, ješto mají malú vieru, marnú naději, milosti ižádné? Neb kdyby měli vieru, že jest věčná radost a jsú hrozné věčné muky, a kdyby věřili, že vše vizi a vše vědě a vše mohu a že všěho súd učiním, vše by jim občinělo, což jest na světě, a viece by sě báli pro mě hřěšiti než pro lidi. A když by statečnú měli naději, všěchna jich mysl ke mně by byla. Kdyby také milost ke mně měli, myslili by, co sem pro ně učinil, co sem pro ně pracoval kážě, co sem bolesti trpěl umučenie, kterú sem měl k nim milost, že jsem chtěl raději umřieti, než jim dáti zahynúti. Ale tak mají vieru silnú, jako když visí něco chtě upadnúti, aneb věřie, doniž nepřijde pokušenie, ale zhyne jich viera v pokušenie.


Naděje jich marná, neb mnie, by hřiechu nepomstila božie spravedlnost svým súdem pravým. A mnie, by tak darmo přišlo jim nebeské královstvie. Nadějí sě mému milosrdenství bez spravedlnosti. Milost jich ke mně všěcka jest studena, nerozezže jich, by mne hledali, jedno ač kdy núzě přinutí jě. Kakž koli mohu s takovými býti? Protož když ke mně budú volati, nejsú hodni, aby uslyšáni byli, ani aby v mú chválu přišli, neb nechtie jíti po svém pánu v utrpení.'



Revelaciones I, cap. XL


,Já sem tvój stvořitel a pán. Tieži tebe, kterak sě libí, kdy žena bude oděna jako paní a muž jako slúha? Slušné li jest to?' A ona v svém svědomí odpovědě: ,Pane, neníť to slušné.' I vecě Hospodin: ,Jáť sem pán všěch a král andělský, já sem podlé svého člověčstvie nic nehledal na světě, jedno holé potřěby v pokrmu a v odění. A ty chceš býti jako paní v zboží a ve cti. A k čemu jest to všeť? Jest to marnost. Člověk nenie stvořen k také přílišnosti. Tuť jest přielišnost pýcha nalezla, ji nynie držie jako ustavenie a milují.


Druhé mi pověz, slušie li to, aby muž od jitra dělal do večera, a žena aby jedné hodiny vše, což jest shromážděno, utratila?' A ona vecě: ,Neslušie to, ale žena podlé mužovy vuole má činiti a živa býti.' I vece Syn boží: ,Já sem muž, ješto sem z své mladosti pracoval až do své smrti, cěstu do nebes připravuje. A dušě člověčie tu všichnu práci utratí mi v jednu hodinu, živa jsúc smilně, že nic jie k užitku nepřijde, co sem učinil, ani v nie co nalézti mohu, jenž bych s ní mohl útěchu mieti.


Třetie pověz mi, v kterémž domu pána netbají a pacholka ctie, slušie li to?' A ona vecě: ,Věru neslušie to.' A Hospodin vecě: ,Já sem všěch pán a muoj duom jest svět vešken. Člověk měl by býti slúha muoj. Ale na mě, na pána, již nic netbají na světě, a lidi ctí. Ale ty, má choti, ješto sem tě volil, snaž sě, aby mi vóli činila mú, neb vše, což jest na světě, jest jedno jako pěny mořské ukázanie marné.'



Revelaciones I, cap. XLI


,Já sem všeho stvořitel, já přěd Luciferem od Otce urozen a nerozdělen v Otci jsem a Votec ve mně a v Bohu duch jeden. Protož jedenť jest Buoh Otec, Syn, Duch svatý, ne třie bohové. Já sem, ješto sem Abrahámovi slíbil dědictvo, a skrzě Mojžieše vyvedl sem svój lid z Ejipta. Já sem, ješto sem mluvil skrzě proroky. Otec poslal mě v dievčí život, nerozděliv sě ode mne a nerozdielný vždy jsa se mnú, aby člověk, ješto odšel od Boha, vrátil sě k Bohu skrzě milost.


Ač vše vidíte ve mně, kto jste v nebesiech se mnú, však pro naučenie této mé choti, ješto nemuož přijíti duchovních věcí, jedno skrze tělesné, žaluji vám na tyto mužě, ješto jich pět jest, že rozličně činie proti mně. A skrzě těch pět všěcky lidi na světě mieni.'


,První, ješto sedí na mé stolici, ješto jest hlava kostela mého s svým žákovstvem. Druhý obec kostela všeho. Třetí židé. Čtvrtí pohané. Pátí moji přietelé.


Najprvé na tě žalují, hlavo kostela mého, ješto sedíš na mé stolici, ješto jsem ji dal Petrovi a náměstkóm jeho, aby sediec na nie, moc měli svázati a rozvázati od hřiechu, aby kajícím nebesa byla otevřěna. Ale ty zabíjieš duše. Já sem Petra ustavil pastýřem mých ovec, a ty je rozhoníš a déřeš.'


A pak die: ,Protož na tě právem žaluji.'


K druhému muži vecě, totiž k obci kostela všeho: ,Vše sem stvořil k užitku k tvému, ty s mi sě dal a já tobě, slíbil s mi, aby mi slúžil. A již jsi odstúpil ode mne jako člověk, ješto nezná Boha. Máš za lež má slova a za marnost mé skutky. Vuoli mú a má přikázanie, dieš, by to přieliš vše těžko bylo. Zrušil s vieru slíbenú, zbořil s svú přísahu, ostal s jména, odstúpil s od počtu mých svatých, přišel s v počet diáblóm a jich s sě tovařiš učinil. Zdáť sě tobě, by cti a chvály ižádný duostojen nebyl než ty. To, ješto máš pro mě učiniti, vše jest tobě těžko. Ale to, což sě samému líbí, máš za lehké. Protož spravedlivěť na tě žaluji. Zrušil s tu vieru, ješto s ji na pokřtu zalíbil, a nad to za tu milost, ještoť jsem ji řěčí i skutkem ukázal, lživým mě pravíš. A že jsem trpěl muky, dieš mě bláznem.'


K třetiemu vecě, totiž k židóm: ,Já sem s vámi počal milost, v svój lid sem vás volil a vyvedl sem vás z poroby, dal sem vám zákon svuoj a uvedl sem vás v zemi, ješto sem slíbil otcóm vašim. Poslal sem proroky k utěšení a vzal sem z vás dievku, z niež jsem člověčenstvie přijal. A teď na vy žaluji, že ještě věřiti nechcete, řkúc: ,Ještě jest nepřišel Kristus, tepruv má přijíti."


K čtvrtému vece, totiž ku pohanóm: ,Já sem tě stvořil a vykúpil jako i křesťana a vše dobré pro tě sem učinil. A ty jsi jako bez smysl a člověk, nevieš, co činíš, jako slepý člověk nevieš, kam jdeš, kteraké ctíš stvořenie miesto stvořitele. Přijal jsi křivdu miesto pravdy a svá kolena nakloňuješ přěd nizším tobě. Protoť na tě žaluji.'


A ku pátému vecě: ,Přistup přieteli blíže!' A obrátiv sě k nebeskému zástupu vecě: ,Mámť přietele jednoho, ale jedním viece jich miením. Tenť jest jako těžcě jatý člověk mezi zlými. Bude li pravdu mluviti, kamenují jej, usta jeho. Činí li to, co jě dobré, kupím budú prsy jeho kláti. I dokud mám ty zlé trpěti?' Svatý Jan, křtitel boží, vccě: ,Ty jsi jako čisté zrcadlo, v tobě vše vídámy tak, že nám jest i řěči netřěba. Ty jsi jako ostrý meč, ješto súdíš v rovnosti!'


I vecě Hospodin: ,Pravdu dieš. Všeť dobré ve mně vidie moji přietelé a všichnu spravedlnost, ktož jste se mnú. A také i zlí duchové, ač v světle nevidie mé spravedlnosti, však vidie ji v svém svědomí, jako když člověk bude v temném žaláři, ješto umie v kněhách čísti, ten ač nevidí ve tmě, však proto umie, jemuž sě jest naučil. A také semť jako meč, ješto na dvé rozdělí. Takež já dám každému, což kto zaslúží.'


Pak vecě k svatému Petru: ,Ty jsi základ viery uložil mého kostela, pověz pravdu o těchto pěti!' Vece svatý Petr: ,Požehnaný buď ote všěho zástupu tvého, neb nám dáš vše viděti v sobě! A toť jest pravá spravedlnost, aby ten prvý, ješto sedí na tvé stolici a má činy jako Luciper, s potupú pustil stolici, na niež směl seděti, byl muky účasten Luciperovy.


O druhémť jest spravedlnost, aby ten, ješto je od tvé viery odstúpil, spadl do pekla po hlavě a vzhuoru nohama, neb tebú jest pohrdal, ješto by měl býti hlava jeho, a sám sě miloval. O třetiem je spravedlnost, aby neviděl tváři tvé a podlé své zlosti muku trpěl. O čtvrtém jest pravé, aby jako bez smysla člověk zavřen byl v temném miestě. O pátém jest spravedlnost, aby pomoc jemu poslána byla.'


Tehdy Hospodin vecě a s přísahú, že chce učiniti to, co je spravedlné, těm pěti.


A ku prvnímu z uoněch pěti: ,Meč mé přiesnosti v tvé srdce vende a ten od vrchnie strany v stran hlavy vejde. A tak hluboce a silně vstrčen bude, že nikdy vytažen nebude. Stolicě tvá jako těžký kámen potone, prstové tvoji, totiž ti, ješto sedie s tebú, budú hořeti ohněm z síry, ješto nezhasne. Ramena tvá, totiž, ješto tvé úřady držie, ješto by měli ku prospěchu dušiem rucě ztáhnúti, ale táhnú jě k užitkuom světským a k světské cti, budú k té mucě súzeni, o niež die David: ,Buďte synové jeho sirotci a žena jeho vdova a cizí vezměte zbožie jeho! Dušě jeho jest ,žena jeho', ješto bude od Boha opuštěna jako vdova. ,Synové jeho', totiž šlechetnosti některé, ješto sě zdálo, by jměli, a moji sprostní, ješto pod nimi byli, budú od nich odlúčeni a jich duostojnost, jich zbožie k jiným přijde a oni budú děditi věčnú hanbu. Jich hlavy ozdoba potopena bude v pekelném blátě, z něhož nikdy nevstanú, aby jakož jsú zde ve cti a v pýše nad jiné vzešli byli, tak byli pode všěcky potopeni.


Údové jich, totiž všichni, ješto jdú v tom po nich, žákovstvo jich, odťati budú od nich, odděleni, jako když zed má zbořena býti, kdež kamene na kameni neostane, že ani vápno sě držěti bude kamenie. A mé milosrdenstvie nepřijde na ně, neb milost jich mne nezahřěje a nerozdědí jich u věčné bydliště v nebesiech, ale bez koncě trpěti budú s hlavami svými ode všeho dobrého jsúc odděleni.


K druhému řku: Že mi viery držěti nechceš, ješto s mi slíbil, ani chceš ke mně milosti jmieti, pustím na tě zvěř, ješto jde z bystrého potoku a pochýlí tě a podrobí tě v dál klopuoce.


K třetímu řku: Ty, žide, nechceš věřiti, bych již přišel. Protož když druhé přijdu súditi, uzříš mě ne v mé chvále ale v svém svědomí. A tu zkusíš toho, že je všecko byla pravda, coť sem pravil a podlé svého zaviněnie vezmeš muky.


K čtvrtému řku: I že nynie věřiti nechceš ani věděti, ukážiť tobě tvé tmy, že zvieš, že jest súd muoj pravý. Ale však nepřídeš k světlu.


Ku pátému řku: Trojíť věc učiním. Najprvé vnitř tě naplním horkostí svú. Druhé učiním tvá usta aneb kost tvú tvrdší nežli který kámen. Kámen na tě lučený obrazie sě o tě a za sě puojde. Třetíť také dám oděnie, žeť neuškodí ijedno kopie. Protož stuoj mužsky a bojuj! Buoh tvój dáť pomoc, jemuž nic nemuože ostati. Ač máš malý počet, poctím tebe a rozmnožím tě.


Aj přieteli muoj, tato slova budú splněna! Ale oni, doniž sem já králem, nikdy nevendú v mé královstvie, leč sě obrátie. Nebesa ižádnému nebudú dána, jedno ktož pokoří sě a káti sě bude.'


Tehdy vecě vešken nebeský zástup: ,Chvála tobě, pane Bože, ješto jsi bez počátka i bez koncě!'



Revelaciones I, cap. XLII


Matka božie vecě k svaté Brigidě: ,Trojí sem věc měla, jíž sem sě slíbila Synu mému. Pokoru nade všěcky, poslušenstvie, neb sem toho vždy plna byla, a velikú pravú milostí.


Jsem trojím činem poctěna od Syna mého. Najprvé nad anděly i nad lidi dal mi čest větší, že kterakž koli on jest stvořitel všeho a já stvořenie jeho, jemuž jest nad jiné všěcku svú milost ukázal. A kakž koli on jest plnost všěch šlechetností a studnicě, však nenie té v něm šlechetnosti, by sě ve mně nesvietila. A poslušenstvím také jsem moci zaslúžila, že nenie tak nečistého hřiešníka, obrátí li sě ke mně srdcem skrúšeným a úmyslem polepšenie, bych jemu nemohla milosti obdržěti. A z té milosti, ješto jsem k Bohu měla tak velikú, tak sě Buoh ke mně přiblížil, že ktož Boha vidí, mě vidí, a ktož mě vidí, Boha vidí, nebo Buoh všěcku mě jest obklíčil svým božstvím, s mú duší i s mým tělem, neb já sem měla v sobě Syna mého i s božstvím v človětství jeho.


Protož, choti Syna mého, snaž sě, aby mě v mé pokořě následovala, a nic nemiluj, jedno Syna mého.'



Revelaciones I, cap. XLIII


Syn boží vecě k svaté Brigidě: ,Z malého dobrého někdy přijde veliké. Datyl jest veliké vuoně a v ovoci jeho jest kamýk. A ten kamýk, bude li vložen v tučnú zemi, vyroste veliké dřěvo a dá ovoce. Ale bude li vložen v suchú zemi, uschne.


Velmiť jest to suchá země od dobrého mysl, ješto sě v hřiechu kochá, v niež bude li vsěto siemě šlechetnosti, nedá ovotcě. Ale tučná země jest ta mysl, ješto poznaje hřiech, pyče hřěšenie, v niež bude li onen kamýk datelový vložen, totiž bude li to siemě vsěto v mysl, přísnost súdu mého, ujme sě, vpustí v mysl tři kořeny. Najprvé, bude mysliti, že nemuož nic bez mé pomoci učiniti, i otevře svá usta a modliti mi sě bude. Druhé, počne almužnu dávati v mé jmě. Třetie, bude pokojiti sě od světské neprázdni, aby mně slúžil. Potom počne utrpenie jmieti a v postu, aby svú vóli vzdal, a to bude kmen toho dřěva.


Pak bude ruosti větvie milosti, když, kohož móž, potáhne k dobrému. Pak ovotce roste, když jiné učí, což umie, v svém snaženství, v náboženství hledaje, kudy by mú čest mohl rozšířiti. To ovotce velmi jest mně libo.


A také z malého zlého sende člověk k najhlubšiemu zlořečenství a k najvětším mukám.


A vieš li co jest najtězšie obtieženie? Jistě toť jest, když přijde čas porodu a dietě nebude moci porozeno býti, ale umře v břiše své mateře a z toho i mátě umře a otec ji i s dietětem nese k hrobu a pohřebe s tú hnilostí. Tak diábel činí duši, neb hřiešná dušě jest jako žena jeho, ješto ve všem činí vóli jeho. A ta tehdy počne od diábla, když hřiech oblíbí.


A když hřiech k hřiechu přičiněn bude, tehdy roste tělo plodu toho, až pak máti chtěla by poroditi, i nebude moci, neb když pohyne přirozenie, chtěl by člověk zlý viece hřěšiti, i nebude moci. Z toho přijde tesknost, síla zhyne a moc k hřiechu, až i rozpačit bude k dobrému, až i umře a súd boží haněti bude. A tak k rovu pekelnému ponese ji diábel shnilostí hřiechu jejieho.


Aj kterak i hřiech od mála sě počna roste, až vende u věčné hoře.'



Revelaciones I, cap. XLIV


,Já sem všěch stvořitel a pán, já sem svět stvořil a učinil. A svět mnú pohrdal. Slyši svět, an jako ščmel v zemi hlučí, ješto v zemi med zbierá, a nebo jako ščmel, když letí, vzhuoru sě vzdvihne a opět sě přiníží a zmlklý hlas vypustí. A tak já na světě zmlklý hlas slyši, an die: ,Netbámy, coť potom bude.' Jistě netbá člověk, co sem z milosti učinil, skrzě proroky napomínaje, sám kážě, trpě za ně. Ani také tbají, co sem v svém hněvu učinil, zlé neposlušné trescě. Vidie, že sú smrtedlní a netbají slyšěti, že nevědie své smrti. I vidie spravedlnost, ješto sem ji pro hřiechy učinil a ukázal na faraónovi, na Sodomě, na králech i na kniežatách, a ješto jim na však den hrozím, že ji učiním skrzě meč a skrzě jiná snuzenie. A to jest jim vše jako nic.


Ale jako ščmelové poletie, vzdvihnúc sě pýchú, a jako k zemi padnú, k smilstvu a k lakotě obrátiec sě. A sladkost ščmel jedno sám sobě sbierá v zemi. A člověk, což pracuje, to jedno pro tělo, ne pro duši, a ke cti tohoto světa. A tak, ješto je k ničemuž neužitečno, přinese jim věčnú muku. Ale skrzě prosbu své Matky pošli těm ščmelóm, ot nichž vyněti jsú moji přietelé, ješto jedno což tělem ale jinak nejsú na světě, své kazatele, ježto hlasem budú jasným kázati. A ktož jě budú slyšěti, spaseni budú.'



Revelaciones I, cap. XLV


Matka božie vecě k svaté Brigidě: ,Oděj sě, choti Syna mého, a stuoj, jdeť k tobě Syn muoj, jehož tělo dáveno bylo jako v lisiciech. Nebo jakož ve všěch údech shřěšil člověk, tak Syn muoj všěmi údy učinil odklad. Žíly, ješto kosti v hromadu vieží, byly ztaženy, klúbové z svých miest vytaženi, ruce, nohy probité a srdce bolest jmělo.'


Pak vecě Syn boží ke všěmu zástupu nebeskému: ,Ač vše vidíte ve mně, však pro tuto svú chot mluvím. Tiežiť vás, andělé, co jest to, ješto bylo bez počátka a bez koncě a vše jest stvořil a nenie stvořenie samo?' Andělé jedním hlasem odpověděchu, řkúc: ,Hospodine, ty jsi ten, ty jsi nás stvořil i vše tvé panovánie věčné jest a nic bez tebe nemuož býti a vše jest v tvém přěvědění bez počátka!'


Pak vecě ku patriarchám a prorokóm: ,Kto jest vás vyvedl z poroby v svobodstvie, kto jest vodu v moři přěd vámi rozdělil, kto jest vám dal zákon, kto jest vám, prorokóm, dal duch proročí?' Vecěchu: ,Ty, Hospodine.'


Pak k své Matcě vecě: ,Vydaj pravé svědectvie, což vieš o mně!' A ona vecě: ,Prvé, než anděl, jehož s ty poslal, přišel ke mně, sama sem byla s duší a s tělem. A jakž anděl vyřekl slovo, tvé tělo s božstvím a s člověčenstvím bylo ve mně a čila sem v svém těle tělo tvé. Já sem tě nosila bez bolesti, já sem tě v rúšku obinula, já sem s tobú byla od tvého narozenie až do tvé smrti.'


Pak vecě Syn boží k apoštolóm: ,Povězte, co jste viděli a slyšěli a čili o mě!' A oni odpověděchu: ,Slyšali jsme tvé řěči a psali jsmy jě. Viděli sme tvé velebné věci, když jsi dal zákon Nový, když s slovem diáblóm přikazoval, aby z lidí vystupovali, když jsi slovem mrtvé křísil a nemocné uzdravoval. Viděli sme tě V člověčiem těle, viděli jsme tvú velebnost v božské chvále človětstvím, viděli sme, a ty dán nepřátelóm, viděli sme tvé těžké umučenie a tvé pohřebenie v hrobu. Čili sme tě, když s vstal z mrtvých, dotýkajíc tvých vlasuov, tvé tváři, miesto ran tvých a úduov tvých. Ty jsi jedl s námi a mluvil s k nám. Ty jsi věrně Syn boží a Syn panny. A tu sme byli, když s ty vstúpil v člověčství na pravici Otcě Boha, kdež jsi bez skonánie.'


Pak vecě k nečistým duchóm Hospodin: ,Ač v svém svědomí tajíte pravdy, však vám přikazuji, povězte mi, kto jest umenšil vašie moci?' Odpověděchu: ,Zloděj nepovie pravdy, leč bude mukami připraven k tomu. Takež i my musímeť pravdu pověděti, tvú jsúc mocí k tomu připraveni, jinakť bychom nepověděli. Ty si, ješto s mocí svú sstúpil do pekla, ty si umenšil na světě moci našie. Ty jsi nad peklem vzal právo.'


Tehdy vecě Hospodin: ,Aj všichni, ješto duch mají a tělem nejsú obklíčeni, vydávají mi svědectvie. Ale ješto duch a tělo mají, jako jest člověk, proti mně mluvie. Jedni vidie, ale netbají na mě, druzí nevidie, protož netbají a řkúc, by vše byla křivda.'


I vecě k andělóm: ,Řkúť oni, že jest křivé svědecstvie vaše, že já nejsem stvořitel a že nebude všěcko viděno ve mně. Protož viece stvořenie milují než mě.'


A prorokóm vecě: ,Proti vám mluvie, řkúc, zákon jest marnost a svú silú a svú snažností vyproštěni jsú a křivda jest, by božím duchem mluvili, řkúc: Z své vóle jsú mluvili.'


A k Matcě své vecě: ,Nekteří řkú, že jsi nebyla pannú, a někteří řkú, bych já nevzal z tebe těla. Někteří vědie to vše, ale netbají.'


A k apoštolóm vecě: ,Proti vám mluvie, řkúc vás lživými, a že k ničemuž nenie Nový zákon a jest bez rozomu. A druzí věřie, žeť jest to pravda, ale netbají toho. Protož všěch vás tieh: Kto bude súditi tyto?' Všichni odpověděchu: ,Ty, Bože, ješto jsi bez počátka a bez skonánie. Ty, Jezu Kriste, tobě jest dal Otec súd vešken!' Odpovědě Syn boží: ,Jakož koli já vše mohu a vše vědě, však když já žaluji, vy súd vydajte!'


A oni vecěchu: ,Jakož někdy vešken svět vodami potopený zahynul, takež jest nynie duostojen svět, aby ohněm zahynul, neb větčšieť jest již v něm nespravedlnost a nespravedlivost, nežli tehdy byla!' Odpovědě Hospodin: ,Že sem i spravedlný i milostivý, ani činím súdu bez milosrdenstvie, ani milosrdenstvie bez spravedlnosti, ještě jednú ku prosbě mé Matky a mých přátel pošli světu milosrdenstvie své. A nebudú li chtieti slyšěti, tiem tězší učiním spravedlnost.'



Revelaciones I, cap. XLVI


Matka božie vecě k Synu; ,Požehnaný buď, Synu, ješto jsi bez počátka i bez koncě! Ješto s najctnějšie i najslušnějšie měl tělo, i ze všěch, ješto s byl muž najudatnější, najstatečnější. Ty jsi duostojnějšie stvořenie všeho!' Syn boží vece: ,Slova tvá jsú mi pochotná. Ačť všěcky své svaté miluji, avšak tě milostí zvláštnie, neb z tvého života sem urozen. Ty jsi jako myrra, ješto jejie vuoně k božství vzešla a svedla mě do tvého těla. Buď požehnaná, nebť andělé z tvé krásy mají radost, z tvé moci všichni, ktož čistým srdcem vzývají tě, budú vyproštěni, v tvém světle všichni zlí duchové třěsú sě, chtie v té tmě býti.


Ty jsi mi dala truojí chválu, neb s řekla, že mám tělo najčtivějšie. Druhé, že sem mužem najstatečnějším. Třetie, že sem najduostojnější nade všěcko stvořenie. Ale lidéť mluvie proti tomu, řkúc, že sem měl tělo nepočestné a že sem najzavrženější muž a stvořeníe nestatečné. Řkú, by hřiech nebyl tak šereden, jakož pravie, a že ne tak jest nelib Bohu, neb řkú, že by nic nebylo, kdyby Buoh nechtěl: ,Pročež bychom tehdy toho, což jest učiněno, neužívali, ano toho potřěbuje křehkost našě? Tak jsú přěd námi všichni živi byli, i nynie jsú.' A tak mě řkú zlým, že když sem v svém člověčství ukázal sě mezi lidmi, radil sem od hřiechu a ukázal sem, že těžek jest hřiech.


Řkú, že táhnu od toho, což jest ctné, neb řkú mě mužem nestatečným. Nebo co jest nestatečnějšieho, ješto když pravdu mluvie, ztepú usta jeho a tvář jeho a slyší úkory, ano řkú: ,By mužný byl, pomstil by sě.' Já mluvím jim Písmem svatým, učě jě a oni řkú, že mluvím lež, tepú usta má kamením a pěstmi. A když činie cizoložstvo, vraždu, lež a řkú: ,By byl Buoh mocný, pomstil by toho.' Ale já snesu to vše trpedlností. A vždy jě slyším, ani řkú, že nenie muk věčných. A kterak má slova súdie, by lež byla.


A k tomu mají mě za najzavrženějšieho stvořenie. Někto by mě nechtěl, aby skrzě to psa neměl. A která jest věc tak malá, ješto mysli činí libost, by horlivějé nebyla požádána nežli já? Když by mě viece nežli tieto vážili, viece by mě milovali. Nemají tak malé věci, by jie nemilovali, jedno mne nic nežělejí. Svých škod a škod svých přátel, úrazu jediným slovem, žělejí, rozhněvaji li člověka vyšieho sebe, ale nežělejí, když proti mně učinie, ješto sem stvořil všeho.


Který jest člověk tak zavržený, jehož, když prosí, slyšěti nechtie, a když dává, aby nebylo něco zasě dáno jemu? Ale já vše dobré dal sem jim, ani mne za nic nemají a nevážie.


Protož ty, Matko má, viece jsi mé múdrosti okusila. Já ukáži přěde všěmi svatými, že jsi proti těmto pravdu řekla. Ukážiť, žeť mám tělo bez poskvrny kteréhož kolí hřiechu, a ten, ješto mluvil proti tomu, přijde u věčnú rotu, že všichni uzřie to. A proti tomu, ješto jest řekl, by lež má slova byla, ukáži, žeť jsem pravý Buoh, a on jako bláto do pekla splyne. A ješto mě jměl za najzavyvrženčjšicho stvořenie, lacino mě vážě proti všěmu, odsúdímť jěj do věčného zatracenie, aby nikdy neviděl mé chvály a mé radosti.'


A pak vecě k své choti: ,Stuoj silně v mé službě! Přišla s jako v zed, v niež s zavřěná, nebudeš moci utéci ani sě pod zed podkopati. Protož snes dobrovolně malé snuzenie a učiješ věčné odpočinutie v mém rameni. Ty vieš vóli Otce Boha, ty slyšíš slova božieho Syna a čiješ muoj duch, ty máš utěšenie v rozmlúvaní s tebú Matky mé a mých svatých. Protož stuoj silně, neb jinak by učila mú spravedlnost, skrzě níž by byla přinucena k účinku, k němuž tě nynie napomínám, aby z dobré vóle učinila.'



Revelaciones I, cap. XLVII


,Já sem Buoh, jemuž někdy řiekají ,Buoh Abrahámuov, Buoh Isákuov.' Já sem Buoh, ješto sem dal Mojžiešovi zákon, ješto jest byl jako rúcho. Neb jakožto mátě, ješto má děťátko v břišě, připravuje rúcho anebo rúšky, v niež by dietě povila, tak jest Zákon starý byl připraven, ješto jest byl jako rúcho a stien jediné a znamenie, co jest býti mělo. A oděl jsem sě a obvinul v to rúcho zákona. A pak jako, že když dietě podroste, bude rúcho proměněno, staré bude složeno a nové vzato, takež já složil sem Zákon starý a vzal sem nový. A dal sem jej lidem, kteří chtie se mnú rúcho mieti.


A to rúcho nenie těsné a nesnadné, ale jest hodné ve všem. Nevelím sě přieliš postiti aneb přieliš pracovati, neb sě zabiti, neb jiného něco nad svú moc učiniti, ale k duši jest ten zákon užitečen a hoden, aby tělo skrovně krotil. Neb když tělo přieliš sě hřiechu drží, hřiech ten zkazuje tělo.


Protož dvé jest v Novém zákoně. Jedno rozomná smiernost a přěnie spravedlnosti a spravedlivý užitek všěch věcí k duši i k tělu. Druhé jest, že snadně ten zákon muož držěn býti. Neb ktož nemuož státi v jednom, muož v druhém. Nemóž li kto panenstvie držěti, móž v manželství býti, ktož padne, móž vstáti. Ale svět hrdá tiem zákonem a řkú, by těskný byl a těžký a neřádný. Tiem řkú, by těskný byl, že zákon ten velí, aby jedno na potřebném by měl člověk dosti a nechal přielišného. A řkú také, by těžký byl to zákon, neb jedno smierně a v svój čas a s rozomem libosti velí hledati neb rozkoši.


Ale oni chtie viece než slušie státi po tom, a než jest ustaveno. A také řkú, by neřádný byl to zákon, že velí držěti pokoru a znáti, že to, což dobrého mají, od Boha mají. Ale oni chtie tiem dobrým, což od Boha mají, pyšni býti a sě vznésti. Protož zdá sě jim neřádný zákon boží. Aj tak hrdají mým rúchem.


Já sem vešken dřěvní zákon doplnil a nový počal, neb dřěvní byl nesnadný. A ten nový tak jest dal, aby i trval, až bych k súdu přišel. Ale to rúcho, jímž má duše oděna býti, šeredně jsú povrhli a nad to hřiech přičínějí a mě zrazují. A zdali nemnie David: ,Ješto jedl chléb mój, myslil, aby mě zradil?' Pravěť to: ti jsú, ješto nynie živi, mój chléb jedie, zrazují mě. A toť mi činie moji kněžie nynie.



Revelaciones I, cap. XLVIII


Zdáše sě v nebesiech veliký zástup a Buoh vecě: ,Aj přěd vámiť mluvím, ješto všecko vidíte ve mně, ale mluvímť pro tuto chot. Mojžieš byl s Bohem čtyřidcěti dni a noci. Když lid byl uzřěl, že sě jest tak dlúho nevrátil, vzemše zlato, v oheň vrhli a zlilo sě z něho tele, jemuž řekli, že jest to buoh jich. Tehdy řekl Buoh k Mojžiešovi: ,Lid jest shřěšil a já jej zahladím.' Ale Mojžieš řekl: ,Nečiň toho, Hospodine, pomni, že s jě vyvedl z mořě červeného a činil jsi s nimi divné věci. Zahladíš li jě, kde bude tvój slib? Přošiť, nečiň toho, ať nedějí nepřietelé: Zlý jest buoh israhelský, přěvedl lid skrzě moře a pojal jej na púšti, aby jej zahubil.' A Buoh k těm slovám obměkčil sě.


Takež jest ve mně v podobenství božstvie mé jako by řeklo k mému člověčství: ,Aj coť učinil tvój lid, kterakť jest mnú pohrdal, zahladím křesťany všěcky!' Ale die k tomu mé člověčstvie: ,Nečiň toho, Hospodine, pomni, že s jě v mé krvi vyvedl a já sem jim slíbil večný život. Smiluj sě nad nimi pro své umučenie!' K té řěči obměkčilo sě jest mé božstvie. Ale žaluji přěd vámi, přietelé moji, ješto ste v nebi i ješto ste v zemi, ješto však jedno tělem ste v zemi. Lid mój sebral drva, oheň roznítil a zlato veň vrhli a z toho vstalo jim tele, jemuž sě klanějí jako Bohu, ano stojí na čtyřěch nohách a má hrdlo, hlavu a ocas. Neb když Mojžieš prodlil jsa na hoře, řekl byl lid: ,Nevíme, kterak sě jest stalo Mojžiešovi, naleznem jiného Boha, ješto puojde přěd námi!'


Takež mi činie zlořečení kněžie, neb řkú: ,Proč bychom my vedli tvrzší život než jiní, která jest za to otplata? Lépeť nám jest svú vuoli jmieti, svět milujme, toho sme jisti. Ale což on, totiž Syn boží, slibuje, tiemť nejsme jisti.' A tak drva zbierají, totiž všěcky čichy těla svého k milosti tohoto světa obrátie a roznietie oheň milosti k světu. Hořie, když horlivú vóli k světu mají a užitek a v skutek vejdú. A pak zlato mecí mezi ten oheň, když tu čest a tu službu, ješto by ji mně měli činiti, činie pro čest světskú. Z toho vstane tele, totiž dokonalá milost k světu. A ta má čtyři nohy: lenost, netrpělivost, neřádnú milost a lakomstvo. Neb léní budú k mé cti, nepokorní, by co pro mě snesli, rozpuštění v marné radosti a nikdy na tom, což mají, nemají dosti.


To také tele má hlavu, hrdlo, totiž všěcku mysl k lakotě, tak že by nic nemohlo jich lakoty nasytiti. Ocas telete toho jest zlost jich. A ti zlí kněžie svým zlým příkladem všěckny horšie, ješto mi slúžie. Taká milost toho telete jest v jich srdcích, přěd nímž radují sě a mají své utěšenie.


A O mnč tak jako oni o Mojžiešovi, myslé, řkúc: ,Kterak mu jest, neviemy o něm, zdajíť sě daremnie slova jeho a těžcí skutci jeho. A mějme svú vóli, moc našě a vóle naše buď Buoh náš!' A jsú mne všie věcie zapomenuli, ale slúžie mi jako pohané modlám slúžili.


Mezi nimiž jedna modla Belzebub slula, jejiež kněžie kadidlo jie ofěrovali a klekali přěd ní a volali a chvály jejie. A když i jiné oběti činili jie, to, což bylo neužitečno, na zemi spadlo a ptáci a múchy to snědli, a všecko, což je najmenšieho bylo užitečné, sobě ti kněžie schovali. A oni zamykali dveře od té modly a sami chovali klíče, aby tam jiní nechodili.


Takéžť mně nynie činie kněžie moji. Kadidlo mi ofěrují, totiž mluvie o mně krásné řěči, ne z té milosti, by ji ke mně měli, ale aby chválu měli, že dobřě káží, neb pro některú jinú věc světskú. Protož jakož kadidla vóně nemóž býti držána, jediné, že čijí a vidie dým, takež řěč jich nepřijde v duši, by ji držěli, ale jedno že slyšie ji a na chvíli chut učijí. Ofěrují prosbu, ale ne tak, aby mi sě líbiti mohli, stojie jako přěde mnú volajíce, ale srdcem běžie po světu zde i onde. Kde by mohli k lidem k velikým mluviti, jměli by při řěči srdce, ale přěde mnú mluvie v modlitvách jako ti lidé, ješto smysl potratiec jiné, budú usty mluviti a jiné jim bude v srdci. Jich řeč ten, ktož ji slyšie, nevezme žádné odplaty. Klekají přěde mnú, pokoru a poslušenstvie ukazují, ale pokorní jsú jako Luciper a poslušní svých žádostí, ale ne mně.


Otevrú mi řkúce: ,Buď tvá vóle jako v nebi i v zemi!' Ale zavrú mi, když svú vóli dokonávají, a mé vóle v nich ani viděti ani slyšěti bude jako člověka zavřeného, ješto nemá ijedné moci. A sami chovají klíčě, když jiné, ješto by mú vóli činili, svým zlým příkladem odtahují. A když by mohli, i zabránili by rádi, aby ona vuole nebyla dokonána, jedno vše podlé jich vóle.


A pak v obětech pilni jsú všeho toho, jehož jest jim třěba, táhnú na to, aby ctěni byli, a to, co má jim býti dáno, aby to jměli. Ale člověku, ješto padne jako na zemi umra, pro nějž mají oběti obětovati, netbají, jako neužitečnému dadie na zemi ležěti, aby jej múchy a ptáky snědly, netbajíc spasenie duší lidských.


Ale co jest řečeno Mojžiešovi: ,Zbi je, ještoť jsú modlu učinili!' A někteří jsú zbiti a někteří nic, avšak ne všichni. Takež i nynie přijdúť má slova, jdtoť jě ztepú některé na těle i na duši věčným zatracením, některé aby obrátiec sě živi byli, a některé, že skuoro zemrú. Takť jsú mi mrzcí tací kněžie.


A jsú podobni k šípku, ješto jest vně svrchu pěken, červen a vnitř jest pln nečistoty a boláčie. Takež oni zdadie sě pěkní lidem jako by červení byli svatú milostí, a vnitř jsú plní nečistoty. A když ten šípek bude v zemi, opět jiné trnie vyroste z něho. Neb když ta zlost jich bude v jich srdciech jako skryta, ujme sě v kořen a vynikne na jěvo, takež tiem jiní budú raněni, řkúce: ,Když to kněžie činie, tehdy my ovšem móžem činiti to!' A netolik jsú kněžie tací k tomu šípku podobní, ale i k trní tomu, neb nedadie trestáním dotknúti sebe, múdrými sě mniec nade všěcky, aby, což chtie, mohli učiniti. Já přísahám skrze své božstvie i člověčenstvie, že zlomím dvéře, ješto jsú zavřěli ot vóli méj. A má vóle dokoná sě a jich bude zrušena a zavřena v nekonečné mucě. Protož jakož jest to dávno řečeno, počnu súd svój od žákovstva, až i od oltářě mého.'



Revelaciones I, cap. XLIX


Syn boží vecě: ,Já sem miesto prorokuov vyvolil již sobě jiné přátely zvláštie, ješto netoliko slyšie mé řěči, ale vidie mě, i v svú rukú držie, jehož nemohl ižádný z prorokuov ani z anděluov učiniti.


Toť jsú kněžie. Ale oni ne v takové žádosti volají ke mně a ne v takové milosti, jakož jsú proroci volali, řkúce: ,Přiď, Hospodine, neb sladký jsi!' Ale řkú: ,Jdi od nás, hořkáť jsú tvá slova, těžcí tvoji skutkové, činieť nám puotku.'


Já stojím přěd nimi jako ovcě najtišějšie, s niež berú vlnu k rúchu a mléko ku pokrmu, a ještě mají mě v mrzkosti. Stojím přěd nimi jako host, ješto die: ,Přieteli, daj mi potřěbu a vezmi dobrú záplatu!' Ale oni jako vlka ženú mě preč a nechtie mi hospody dáti, jako bych byl zrádcě.


Ale co host ten učiní? Zdali nevstane s oružím proti hospodáři tomu? Nebyla by to spravedlnost, neb svého muož nedáti, komuž kto chce. Ale die: ,Když mi nedáš hospody, puojdu k jinému.' A ten dá hosti vítanie, die, že chce učiniti, což jedno rozkáže.' Já sem ten host, jehož mě někteří ženú od sebe. A kakž koli mohl bych všamo svú mocí vníti, avšak podlé spravedlnosti jedno k těm jdu, ješto dobrovolně mě přijmú, netolik jako hostě ale jako pána, a ješto svú vóli dadie v rucě mojě.'



Revelaciones I, cap. L


Matka božie vecě: ,Požehnané buď jmě tvé, Synu, v tvém božství, v němž jest múdrost, moc, síla. A moc tvá jest jako horlivý oheň, přěd nímž vše, což jest, jako suchá sláma zplane. Múdrost tvá jest jako moře, jehož pro jeho velikost nelzě jest přěbrati a ješto když zroste, doly i hory přikryje. Kakť nemóž tvá múdrost stižena býti. Kterak jsi múdřě člověka stvořil a nade vším stvořením ustavil. Kterak jsi múdře zpósobil v povětří ptáky, zvěř na zemi, ryby v moři, a každému dal si čas jeho a pořad. Kterak divně dáváš i béřeš život těm věcem, kak múdře dáváš nemúdrým múdrost a béřeš ji od pyšných! Síla tvá nebo ctnost tvá jest jako slunce světlé, ješto v nebi svietí a zemi svú mocí naplní. Takež i tvá naplnila jest ctnost všecko. Protož požehnaný buď, Synu muoj i Bože mój!'


I věce Syn: ,Má milá Matko, tvá slova jsú mi sladká, neb jdú z tvé dušě. Ty jsi jako zuořě, ješto jde s jasnem, ty s dala paprslky nade všěcka nebesa, světlo tvé a jasnost tvá vyšla jest nad anděly všěcky. Ty jsi svú jasností přitáhla k sobě pravé slunce, totiž mé božstvie a jsi od horkosti mé nade všěcky zahřěná v milosti. Skrzě tě tmy jsú zahnány a všěckna nebesa osviecena, neb horkem Ducha svatého jsi rozniecena, kdy pravého Boha a pravého člověka v svém životě nosila, jímž jest člověk osviecen a andělé obveseleni. Protož nebudeť tvé prosby ijediné ke mně, byť nebyla uslyšána a skrzě tě všichni, ktož prosie, vóli majíc, aby sě opravili, obdržie milost. Ty jsi jako studnicě štědrého pramene z niež hubeným milosrdenstvie plove.'


Opět vecě Matka božie: ,Všěcka chvála a čest buď tobě, Synu! Ty jsi Buoh mój a milosrdenstvie. Od tebe jest to vše dobré, což mám jeho. Ty jsi jako siemě, ješto nenie sěto, avšak szrostlo a dalo z sebe užitek velmi veliký. Od tebe jde vše milosrdenstvie, ješto nemóž i počtu jmieti.'


Odpovědě Syn boží Matcě své: ,Dobřě s mě k sěmeni přirovnala, ješto jě nebylo vsěto, avšak vyrostlo, nebo svým božstvím přišel v tě a mé člověčstvie, ješto jest nebylo vsěto, z spojení dvú vzrostlo jest v tobě. Protož pros, zač chceš, dánoť bude!'


A ona vece: ,Když sem milosrdenstvie nalezla od tebe, prosímť milosrdenstvie všěm a tvé milostivé pomoci v nebesiech. Andělé a dušě svatých v ničemž nejsú nedostateční a všechno dobré mají v tobě. V pekleť ktož bydlé, naplněni jsú zlostí a všeho milosrdenstvie jsú odlúčeni, k těmť nic dobrého nemóž přijíti. A v očistci trojieho jest třěba milosrdie, neb mají súženie trojie. Nic ncslyšie, jediné bolest a muky, nevidie nic, jedno své hubenstvo, nic nečiji, jedno ten pekelný oheň a veliké muky. Těm ukaž své milosrdie skrzě mú prosbu!'


I vecě Syn boží: ,Učinimť, Matko, pro tě s nimi milosrdenstvie a budeť jich muka lehčějšíe. Ktož jsú byli v najvěčších mukách, vejdú v střědmé, ktož v střědmých, budúť v najlehčějšich, a ktož byli v najlehččjších, vendú v otpočinutie.'


Vece Matka božie: ,Čest a chvála buď tobě, Hospodine!' A k tomu vecě: ,Čtvrté miesto jest svět a trojieho jest jim třěba, ktož jsú na světě: jedno, aby skrúšenie za hřiechy jměli, druhé, aby dosti za hřiechy učinili, třetie, aby sílu jměli činiti dobřě.'


Syn boží odpovědě: ,Všeliký, ktož koli tvé jmě vzývati bude, v tobě naději maje s úmyslem, že chce to, čehož sě jest dopustil, opraviti, budeť jemu to tře dáno a nad to nebeské královstvie. Takúť mám v tvých sloviech útěchu a sladkost, že nemohu odpověděti v tom, což prosíš, neb nechceš ničemu jinému, jedno to, ješto i já. Ty jsi jako plamen, ješto hoří a svietí, jímž zhašená světla rozžena hořeti budú tak z tvé milosti, ješto jde v mé srdce a mě k tobě přitáhla. Ti, ješto jsú umřěli v hřiechu a černí jako dým, rozmohú sě v méj milosti.'



Revelaciones I, cap. LI


,Požehnáno buď jmě tvé, Synu! Čest buď tvému člověčství nad to nade všě, což stvořeno jest! Chvála buď božství tvému, ješto jest i s člověčstvím tvým jeden Buoh!'


Vecě Syn boží: ,Matko, ty jsi podobná k květu, ješto jest rostl v malém údolí, u něhož bieše pět hor vysokých. A ten květ zrostl ze tří kořenuov s přiemým svým prutem beze všěch sukuov. A ten květ měl pět listuov plných všie pochotnosti. A to údolé s ním vzrostlo nad těchto pět hor a listové květu toho rozšířili sě nade všěcku nebeskú výsost a nade všěcky andělské kuory.


Ty jsi to údolé pro svú pokoru, ješto s ji měla mimo jiné. Ta jest zrostla nad pět hor. Jedna hora byl Mojžieš, ješto jest zákon ustavený mému lidu jměl jako obklíčen v své hrsti. Ale ty jsi jeho vyší, neb jsi jměla v svém břišě obklíčena pána zákona všelikého ustaveného. Druhá hora Heliáš byl, ješto jest tak svat byl, že i s tělem i s duší vzat V svaté miesto. Ale ty vyšie jsi jeho, nebo ty jsi v svém těle i v své duši vzata nade všěcky andělské kuory k trónu božiemu, s nímž jest tvé přečisté tělo. Třetie hora byla jest Samsonova síla, ješto jest ji měl nade všěcko stvořenie i nade všěcky lidi, avšak čert svú lstí jěj přěmohl. Ale ty si svú silú diábla přěmohla, protož silnějšie jsi Samsona. Čtvrtá hora byl David, ješto jest byl podlé srdce mého, avšak v hřiech upadl. Ale ty všie věci byla si podlé mé vóle a nikdy jsi nehřěšila. Pátá hora Šalomún byl, ješto jest byl pln múdrosti, avšak sě zbláznil. Ale ty plná jsi múdrosti byla a nikdy s nebyla nemúdrá ani oklamána. Protož vyšie jsi Šalomúna.


A ze tří kořenuov květ vyšel, neb ty ot své mladosti jměla jsi rozuom Boha a milost a poslušenstvie. Z těch tří kořenuov vyrost prut beze všěch sukuov přiemý, totižto vóle tvá, ješto sě nikdy nikam nepochýlila jedno k mé vóli. A ten květ jměl pět listuov, ješto zrostly nade všěcky andělské kuory. Ty jsi ten jistý květ, jehož list jeden jest počestnost tvá, ješto jest tak veliká, že andělé moji, ješto jsú u veliké počestnosti, zřiece na tvú počestnost, vidie ji nad sebú. Druhý list jest milosrdenstvie tvé, ješto jest bylo tak veliké, že když s viděla hubenstvo všěch duší, měla s nad nimi slitovánie a velikú si trpěla v svém srdci muku v mém umučení a v mé smrti.


Andělé plni jsú milosrdenstvie, ale bolesti netrpěli nikdy. Ale ty v tom slitování, ješto jsi měla nad hubenstvím duší lidských, radši chtěla všěcku tu bolest trpěti pro mú smrt, nežli by byla jie prázdna. V tomť jest tvé milosrdenstvie nad andělské. Třetí list jest tichost tvá. Tuť také mají andělé, neb všěm žádají dobrého. Ale ty přěd svú smrtí jsúc v těle, jměla s vóli jako andělé a všěm s dobré činila, ani ještě odpoviedáš komu, ktož by smyslně prosil tebe potřěbného.


Čtvrtý list jest krása tvá. Andělé znamenávají jeden druhého a všěch duší krásu a všěch těl a divie sě v tom múdrosti božie. Ale tvé dušě krásu vidie nade všěcko stvořenie a tvého těla počestnost nade všěcky lidi. Pátý list byl kochánie tvé v Bozě, neb jedno Buoh byl tvá útěcha. A tak ani andělé mají v čem svého kochánie, jediné v Bozě. Ale však plamen té svaté milosti, ješto sě ty jí kocháš v Bozě, výše táhne v Buoh nade všěcky anděly.


A tak ten květ byl pln sladkosti, že všěcku tě vzal v svój duch Buoh Otec, neb nade všěcky líbila s sě jemu, ty jsúc ten květ. A také květ přinosí ovotce a símě a to símě takové kvietite opět ponese, jakož jest bylo. Tak údové moji k tvým údóm podobni byli v postavě i v tváři, jediné, že já byl muž a ty dievka ze všěho rodu ženského.


Aj kterak jest to údolé svým kvietkem nade všecky povýšeno andělské kuory, tvé tělo s tvú svatú duší!'



Revelaciones I, cap. LII


,Požehnaný buď, Syn boží, mój pane andělský a králi chvály! Prosiť tebe, aby slova tvá, ješto s mluvil, kořenem sě uděla v srdcíech přátel tvých, aby tak silně v mysli jich sě držala jako lep aneb jako klé, jímž koráb Noe volel a zmazal, jehož ani búřě ani větrové zbořiti mohli. A také aby po světu byla rozšířena jako větvie a kvietie pochotné, jehož vuoně jde širocě, a dadie ovotce sladké jako datyl, jehož jest byla pochotnost.'


I vecě Syn boží: ,Požehnaná buď, milá Matko! Anděl Gabriel řekl tě mezi ženami požehnanú, ale jáť dám svědecstvo, že jsi ty požehnaná nade všěcky andělské kuory. Ty jsi květ jako v zahradě, ješto ač mnohé vonné kvietie okolo něho stojí, avšak on všěcky přěmáhá u vuoni a v krásě a v moci.


To kvietie jsú všichni zvolení od Adama až do koncě světa, ješto v světě jako v zahradě jsúc vsazeni v rozličných cnostech květli. Ale ty mezi všěmi, což jest jich bylo aneb bude, najvětšie jsi u vóni života dobrého a v pokoře a v krásě vzácného panenstvie a v síle vzdržení. Svědecstvie vydávám tobě, že ty v mém umučení viece byla než mučedlník, v zdržění svém viece než který zpovědlník, v milosrdenství svém a vóli dobré viece než anděl. Protož pro tě má slova utvrdím jako silným klím v srdci mých přátel, rozšířieť sě jako vonné kvietie a dadie ovotce jako datyl přěpochotný a přěsladký.'


Pak obrátiv sč Syn boží k své choti i vecě: ,Rci přieteli otci, jehož jest srdce podlé mého, ať tato slova napsaná vyloží pilně a on podá jich arcibiskupovi a potom jinému biskupu. A když ti snažně sě naučie, potom aby poslal jě třetímu biskupu. A rci jemu ode mne: ,Já sem tvój stvořitel a dušě vykupitel, já sem Buoh, ješto jej miluješ mimo jiné. Znamenaj a věz, že dušě, ješto jsem jě svú krví vykúpil, sú jako těch dušě, ješto nevědie Boha a tak jsú od diábla těžcě jěty. Protož čiješ li v své mysli mé rány a vážíš li co mé bičovánie a mú bolest, ukaž skutky svými, kterak mě miluješ!


A má slova, ještoť jsem svými usty mluvil, zjevna učiň a sám jě nes k hlavě kostelnie! Dámť tobě duch, že znamenati budeš moci, když dva róznici v čem budeta mieti, že uvěřie z té moci v mé jmě, ještoť dám. A nad to k většie zřiezenosti slov mých těch svědecstvo vezmeš k biskupú, jimž jsú vonná má slova. Nebť slova jsú jako tuk, ješto čím je věcšie horko, tiem spieše sě rozpustí, a kdež nebude horka, tu nevejde vnitř.


Takež má slova; čímž horčějí bude člověk v mé milosti, tiem větčie chut bude v nich mieti a viece rozniecen bude v mé milosti. Ale těm, ješto nemají horké milosti, nejsú milá aneb libá a má slova jsú jako kus tučný v ustech, ješto sě nerozplyne. Ihned jej z úst vyvrhnú, že jim duchovnie chut nenie vonná. A kniežě země, jehož sem vyvolil a svým učinil, mužskyť pomóž a dáť k cestě potřěbu sbožie dobřě dobytého.'



Revelaciones I, cap. LIII


Vecě k Synu Matka božie: ,Požehnaný buď Synu máj, Bože mój, pane andělský. Ty jsi ten, jehož hlas proroci slyšěli, jehož tělo apoštolé viděli, jehož židé a nepřietelé tvoji umučili. Ty jsi Buoh i člověk, jeden Buoh s Otcem i s Duchem svatým. Neb duch jsú slyšěli proroci, chválu viděli božstvie apoštolé a tvé člověčstvie židé ukřižovali. Protož požehnaný buď na věky!'


Odpovědě Syn: ,Požehnaná ty, neb i panna jsi i máti. Ty jsi ta archa, v niež byl prut, byla mana, byly dsky. Prutem sě jest tré stalo. Najprvé byl sě jest prut v hada obrátil, ješto je však neměl jedu. Druhé, tiem prutem mořě rozděleno. Třetie, z skály jím voda vyvedena. Já sem v podobenství ten prut, ješto sem v tvém břišě ležal, já sem hrozný svým nepřítelóm, jako jest byl onen had hrozný Mojžiešový, kakž koli jsem bez jědu zlosti a pln všeho milosrdenstvie. Já dal bych sě jim držěti, kdyby chtěli, vrátil bych sě k nim, by mne hledali. Běžal bych k nim jako máti k ztracenému synu naleznúci jej, když by mě vzývali. Ukázal bych jim své milosrdenstvie a odpustil bych jim jich hřiechy, když by volali ke mně. A voni ještě mají ke mně mrzkost jako k hadu.


Druhé, tiem prutem moře rozděleno, když cěsta k nebi, ješto skrzě hřiech zavřena byla, skrze mú krev a mú bolest jest otevřěna. Tehdyť jest moře otevřěno a rozděleno, a tu, ješto jest próchodu nebylo, cěsta jest učiněna, když bolest mých všěch úduov k srdci přišla a srdce silnú bolestí zbořeno bylo. A jakož Mojžieš, když lid provedl skrze moře, ne ihned je vedl v zemi slíbenú, ale na púšti, a tu aby vzkúšeni byli. Takež i nynie, když lid přijme vieru a mé přikázanie, ne ihned bude v nebe uveden, ale má na tomto světě jako na púšti zkúšen býti člověk, kterak miluje Boha. Ale onen lid na púšti ve trojí věci rozhněval Boha. Najprvé, že modlu sobě učinili a klaněli sě jie. Druhé žádali masa, jakož sú v Ejiptě měli. Třetí, když v své hrdosti bez vóle božie chtěli jíti bojovat proti nepřátelóm.


Takež i nynie proti mně lidé hřěšie, modlu ctie, svět milujíc viece než mě, svět za Buoh majíce. Neb sem řek ve Čtení: ,Kde poklad člověčí, tu jest srdce jeho.' Takť svět poklad lidský, neb k němu srdce mají. Protož jako oni na púšti padli od mečě na těle, tak oni padnú na duši od mečě věčného zatracenie, v němž bez koncě živi budú.


Druhé shřěšili žádajíce masa. Já sem dal člověku všěcko ku potřěbě a k sličnosti, ale on chce všě nesmierně jmieti. Když by stačilo jeho přirozenie, on by chtěl bez přěstánie páchati smilstvo, jiesti, píti bez smiernosti, doniž by mohl hřěšiti, nikdy by nepřěstal. Protož stane sě jim jako na púšti oněm, zemrú smrtí náhlú. A co jest život tohoto světa a času, jedno jako jediné dotknutie proti věčnosti? Protož řku, na krátkost zřě života zdejšieho, náhlú smrtí zemrú, ale bez koncě živi budú v pekelných mukách.


Třetie, shřěšili na púšti pýchú, chtiec bez božie vóle bojovati proti nepřátelóm. Tak lidé svú pýchú v sě úfají, ale ne v mě, svú vuoli činíce, mé nečiniec. Protož jakož tam zbiti od nepřátel, takež tito na duši budú od diábluov zbiti a muky jich věčné budú. Tak mne nenávidie jako hada, ctie miesto mne modlu, stojie po svých žádostech viece než po mně, viece pýchu milují než pokoru. Avšak z svého milosrdie, obrátie li sě ke mně v skrúšeném srdci, a já jako otec milostivý obrátím sě k nim a přijmu jě.


Třetie skrzě ten prut skála dala vodu. Skála jest tvrdé srdce člověčie. Bude li bázní mú udeřeno a milostí, dá vodu pokánic. Ižádný tak zlý nenie, obrátí li sě ke mně, znamená li vnitř mé umučenie, mú mocnú dobrotu, by sě nepohnul ku pokání a k náboženství. Druhé mana ležala v aršě Mojžicšově. Takež v tobě, Matko, ležal sem, chléb andělský a duší svatých a spravedlných na zemi, jimž nic sě neslíbí jedno má sladkost, jimž jest svět umřěl, ješto by rádi byli bez pokrmu tělesného, kdyby to má vóle byla. Třetie v té aršě byly dsky zákona. Takež v tobě ležal pán všěch zákonuov a všěch ustavení. Protož požehnaná jsi nade všěcko!'


Pak vecě k své choti Hospodin: ,Já když sem byl tělesně na světě, tak sem svú řěč pořiedil, že dobří z nie silněšie byli a zlí z nie bývali dobří, by nepřietelé nemohli jie zbořiti. Protož ti, k nimž má slova jsú poslána, pilně na to pracujte, aby z nich dobří byli zapálenější v dobré, zlí aby ostali zlého, a střězte sě, aby od nepřátel nejměla přěkážky. Neb já neučiním diáblu než andělu většie křivdy. A mohl bych, kdybych chtěl, tak slova svá mluviti, že by vešken svět slyšal. A také bych mohl peklo otevřieti, aby všichni viděli muky ty. Ale nebylo by pravé, neb člověk byl by mi z bázně slúžil, ješto mi má z milosti slúžiti. Neb ižádný, jedno ten, ktož milost má, nevende do královstvie nebeského. A tu bych diáblu učinil křivdu, bych koho vzal, ješto jest dán právu jeho, bez dobrých skutkuov. I andělu bych učinil křivdu, bych jim, ješto jsú čistí a plavají v božie milosti, přirovnal duch člověka nečistého. Protož nevendeť žádný do nebes, jedno kohož jako zlata zkusí čistcový oheň, anebo na světě by byl v dobrých činech, že by nejměl v sobě té poskvrny, jíž by třěba očištěnie bylo.


A nevíš li, kterým by má slova měla poslána býti, pověděť. Tenť jest duostojen, ať by má slova měl, ktož chce skutky zaslúžiti, aby do královstvie nebeského přišel, aneb ješto jest již toho dřěvními skutky zaslúžil. Těmť budú má slova otevřěna a v tyť vejdú, neb ti jsú, ješto jim vonějí má slova. Ale kterým nevonějí, slova má znamenajíť, ale povrhúť jě a nezachovají jich.'



Revelaciones I, cap. LIV


Anděl řekl k svaté Brigidě: ,Dva jsta duchy, jeden nestvořený a druhý stvořený. Nestvořený jest horký, sladký, čistý. Najprvé shřieván sám sobú, neb jest s Otcem i s Synem všeho stvořitel a všemohúcí. A tak zahřievá, když dušě všěcky hořie v božie milosti. Jest také sladký, že duši nic sě tak nebude líbiti, nic jie sládnúti tak jako Buoh, vzpomínanie skutkuov jeho. A jest čistý, že nemuož ižádný hřiech v něm nalezen býti, ani co nesličného. A shřievá ne jako tělesný oheň, ale horká jest jeho vnitřnie milost a žádost, ješto duši naplňuje a v Bozě pohružujě. A také sládne duši ne jako nětco tělesného, ale ta sladkost ducha nemá přirovnánie kteréž kolí sladkosti tělesné, a jíž ten nemóž i pomysliti, ktož jie nečije. Jest také ten duch čistý jako sluneční paprslkové, v nichž nemóž ijedné poškvrny býti nalezeno.


Druhý pak duch, ješto jest stvořený zlým ohněm hořějícím, jest horký a jest závistivý, hořějící jest na duši, nad kterúž má moc, zazže jeho ohněm smilstva a zlými žádostěmi tak, že dušě nic nebude moci jiného mysliti, žádati, jedno, aby ta zlá žádost byla naplněna, až často skrzě tu zlú žádost zapálenú i tělesný život ztratí člověk, čest svú i utěšenie. Druhé ten zlý duch jest hořký jako žluč, neb duši tak zapaluje, až bude sě jie zdáti, aby věčná radost ijedna nebyla. A to, co jest hodné k věčnému dobrému, by bláznovstvie bylo, i všě, což k Bohu slušie a co by měl člověk Bohu služby učiniti, hořko bude a mrzko jako ohavná nečistota. Třetie ten duch jest nečistý, neb tak lacinú učiní duši a k hřiechu hotovú, že i nestydí sě za hřiech, a kdyby pro lidi nebylo, pro Buoh by neostala nikdy hřiechu.


A tak ten duch hoří k neprázdnosti a v tom ijiné zažehá s sobú. Hořký jest, nebo vše dobré hořko jemu, a i jiným, jelikož vládne jimi, činí dobré hořko. A jest nečistý, neb libá jest jemu nečistota. A hledá, aby jměl i jiné podobné k sobě.


Ale móžeš mi řéci: ,Zdali ty také nejsi duch stvořený? Proč ty nejsi taký?' Řkuť k tomu: Takežť sem od Boha stvořen jako i on, neb jedinýť jest Buoh Otec, Syn a Duch svatý, ješto jest vše stvořil a oba ny dobrá jest stvořil, ničehož zlého jest nestvořil Buoh. Ale já sem jako hvězda a on jako zahaslý uhel, neb já stál sem v dobrotě tvéj a v božie milosti. Protož jakož hvězda nenie bez světla a uhel bez črnosti, takež anděl dobrý nenie bez světla a bez Ducha svatého a vše, což má, to jest od Boha, neb jeho milostí sě rozhorčuje, jeho bleskem sě leskne a jeho sč ústavně přidrží a srovnává sě s vólí jeho a nikdy jinému nechce, než což Buoh chce. Ale diábel jest jakož uhel mrzut a všeho stvořenie mrzutějí, neb jako jest krásný byl mimo jiné, tak jest mrzutějí měl býti, když sě jest protivil Bohu. A jakož anděl ústavně pálí sě v božie milosti, tak čert v své zlosti vždycky hoří a zlost jeho nesyta jest.


A jakož dobrota Ducha svatého nevýpravná jest a milost, takež nenie na světě ižádného tak s diáblem uvázaného, jehož by duch srdce jeho dobrý nenapoměnul. Takež zlost diábelská tak veliká jest, že nenie na světě tak dobrého člověka, by diábel nepokusil, chtě rád dotknúti jeho poskvrněním. A tak mnozí dobří a spravedlní trpie od diábla božím přěpuštěním pokušenie. Ale to jim nenie k zlému, ale k větčie jich chvále, ano Syn boží jsa v svém človětství pokúšěn od diábla, čím viece výborní mají snésti jeho pokušenie k většiemu svému zaslúžení a k většie odplatě. Mnozí také dobří v hřiechy upadají a diáblovú lstí bude svědomie jich obstieněno. Ale mocí Ducha svatého silnějé vstanú a státi budú mohutnějé. Avšak chce li kto snažně opatřiti sě, nenieť toho ijednoho, byť v svém svědomí nesrozoměl diábelského poštievanie, táhne li jej ke zlému a mrzkosti hřiecha, čili duch dobrý k dobrému.


Protož ty, choti pána mého, nechybuj, kterým duchem jsú tvá myšlenie, tvéť svědomie povie tobě, co máš pustiti a co držěti. Co pak ten učiní, ješto jest pln diábla? Neb když jest pln ducha zlého, nemóž veň vníti dobrý duch. Avšak i ten najprvé měj čistú a přiemú zpověd a cělú, ačť nemóž ihned s velikú srdečnú žádostí býti, avšak dá diábel jako přístupek Duchu svatému, jako odskočí diábel. Druhé ten hřiešný má jmieti pokoru a úmysl, že chce to opraviti, co sě dopustil, a činiti, což muož dobrého. Tehdyť počne diábel vycházěti. Třetie má sě pokorně modliti Bohu, aby opět obdržal dar Ducha svatého. A má s milostí hřiecha sě zpoviedati, neb k Bohu milost zabíjie diábla. Raději by diábel stokrát umřěl, nežli člověk učinil proti Bohu co dobrého. Tak jest zlostný a závistivý.'


Potom vecě Matka božie k svaté Brigidě: ,Nová choti Syna mého, obleč sě v své rúcho a svú záponu vepni, totiž mého Syna umučenie!' Tehdy ona odpovědě: ,Ty, paní má, učiň mi to!' A ona vecě: ,Jáť to učiním. Chciť pověděti, kak jest mój Syn byl zpuosoben a tak jest žádán od otcuov svatých. A stálť jest jako člověk v prostřědcě mezi dvěma městoma. A z jednoho města volášě hlas k němu a řka: ,Ty, člověče, ješto stojíš prostřěd cěsty mezi městoma, ty jsi člověk múdrý. Umieš vystřieci sě od nebezpečenstvie, ješto má býti, a jsi silen strpěti zlé, ješto přijde. A jsi veliké mysli, ničehož sě nebojíš. Myť žádámy tebe a čekámy. Otevři bránu naši! Nepřietelé osědli sú ji, ať by nebyla otevřěna.' Z druhého města hlas jdieše: ,Ty člověče plný milosti a najsilnější, slyš žalobu naši a stonánie našě! Sedíme ve tmě, hlad trpímy veliký a žiezen. Znamenaj hubenstvo našě a odivnú chudobu! Podtěti jsmy jako tráva kosú sěčená, uschli sme ode všeho dobrého a zahynula jest všěcka moc našě. Přiď k nám, spas ny, neb tebe čekárny jediného! Obrať pláč náš v radost, buď pomocník náš! Přiď, zboř hubenstvo našě! Přiď, najduostojnější, ješto s narodil sě z čisté dievky!'


Ty hlasy uslyšav Syn muoj z nebě a z pekla, smiloval sě a skrzě své hořké umučenie a své krve prolitie otevřěl peklo a své přátely vyněl, otevřěv i nebesa a obveselil anděly a uvedl vyňaté veň z pekla. To jměj, má dci, vždy přěd očima a to vždy mysl!'



Revelaciones I, cap. LV


Buoh řekl: ,Já sem podoben k mocnému pánu, ješto ustavil město a dal jemu jméno po svém jménu. Udělal sien a rozličné schrány, v nichž ješto bylo by, jehož jest třěba. A lid v něm svój ve tři řády zpósobil, řka: ,Cěsta má jest do velikých krajóv. Pracujte a mužsky stuojte o mú čest! Zpósobilť sem vám potřěbu vaši a jímž by živi byli. A máte súdcě, ješto by súdili mezi vámi, máte, ješto by vás bránili nepřátelóm. Ustavil sem i lid dělný, ješto by vám potřěby dobývali a krmili vás'.


A když pán toho města vzdvihl sě pryč, vecěchu ti, ješto súditi měli: ,Pán náš odjěl daleko, suďmy súd pravý a čiňmy spravedlnost, abychom když vrátí sě pán, nebyli žehráni, ale čest měli a dieku.' Vecěchu také ti, ješto jiných brániti jměli: ,Pán náš úfá nám, ostavil nás, abychom ostřiehali domu jeho. Zdržmy sě od přielišného jedení a pitie, abychom k bojování byli hodni! Zdržmy sě od spanie neskrovného, abychom ubezpečíce sě nebyli podtržěni! Buďme vždy dobřě oděni, ať by nás nepřietelé přijdúce nenalezli nehotovy! Na násť velmi čest pána našeho záleží a puokoj lidu jeho.' Vecě také lid dělný: ,Velikáť jest chvála pána našeho. Dělajmy snažně a netolík dajmy jemu desátú stranu diela našeho, ale což jest viece nad potřěbu naši, vše jemu dajme! Tiemť nám slavnější odplatu dá, čím uzří většie milosti od nás k sobě.'


Tak potom, když přěběže čas něco, zapomanuchu pána města a jmě města by zapomněno. A počěchu slúhy páně k sobě řéci. Najprvé súdcě: ,Dlúhá chvíle, jakž pán sě navrátí, nevieme, suďme po své vóli, a co sě nám líbí, čiňme!' Pak vecěchu ti, ješto k tomu ustaveni, aby jiných bránili: ,Blázni jsme, že tak pracujem, a nevíme, co odplaty vezmem za to. Spřězmy sě svými nepřáteli a netbajmy, číť jsú oni nepřátelé!' Vecě i také lid dělný: ,Proč jiným dobýváme zlata a chovámeť? Lépeť jest, abychom sami toho požívali svého, pásobiec to po své vóli. Dávajmy súdciem desátky a u těch milost naleznúc, co chcemy, to budeme činiti moci.'


Jáť sem podoben tomu mocnému pánu, ješto sem město ustavil, totiž svět, v němž sem i sien ustavil, totiž kostel. Jméno mé tu bylo božská múdrost, neb to jest svět jméno měl od počátka, že jest byl učiněn v božie múdrosti. To jméno ctili jsú všichni a chváléchu Boha v múdrosti jeho. Ale již proměněno jest jméno města, již má jméno lidská múdrost.


Ti, ješto dřieve súdili spravedlnost v bázni božie, již jsú obrátili ku pýše a tisknú sprostné lidi, žádají výmluvnosti jmieti, aby od lidí chválu jměli. Mluvie to, ješto sě líbí, aby přiezně dobyli. Neostrých slov mluvie, aby dobří a tiší nazváni byli. Berú dary, aby súd přěvrátili, múdří jsú pro tělesný tohoto světa svój užitek, aby svú vóli přivedli, ale němi jsú mluviti k mé chvále. Sprostné tlačie pod nohami a velí jim oněměti, z pravého učinie křivého. Tuť múdrost milují nynie, ale mé jest zapoměnuto.


Ti pak, ješto by kostela brániti jměli, vidie mé nepřátely, a ješto hubie a kazie kostel mój, a netbají. Slyšie jich hrdé řěči, a nic k tomu neřkú. Rozomějie a čijí činy jich, ješto protivie sě mým přikázaním, a trpie jim to. Zřie na však den na to, ani svobodně všichni hřěšie a hřiechy smrtedlné páší. Avšak v srdci toho nežělejí, ale spě obierají sě s nimi. A přísahú přivazují sě k nim v tovařišstvo. A lid dělný, ješto jsú obec, zavrhli má přikázanie, zadržují mé dary, ješto by mně dávati měli a mé desátky. Svým súdciem dary dávají a čest činie, aby od nich přiezen měli.


Mohuť to řéci, že zavržen jest meč bázni mé a kostela mého a vzat miesto něho pytel penězóm klásti.'



Revelaciones I, cap. LVI


,Řekl sem, že jest zavržen meč kostelní a vzat miesto něho pytel penězóm klásti, ješto jest s jedné strany otevřený a z druhé tak hlubok, že což tam vejde, nikdy dna neduojde a nikdy naplněn nebude. Ten pytel jest lakomá žádost, ješto vycházie nad velikú mieru, a tak sě jest rozmohla, že netbajíc Boha, ničehuož nežádají, jedno sbožie a své vuole. Avšak já sem jako pán, ješto i súdcě jest i otec, jemuž když k súdu jdu, řkú, stojiec okolo něho: ,Pane, poď spieše a učiň súd!' Jimž odpovědě pán: ,Počekajte málo až do zajtřie, snad sě syn mój opraví ještě v té chvíli.'


A když přijde den druhý, řkú lidé jemu: ,Poď, pane, učiň súd! I dokud dlíš, nesúdě těch, ješto jsú vinni?' Pán opět vecě: ,Ještě málo počekajte, zdať sě opraví syn muoj. A pakliť sě neopraví syn mój, tehdyť učiním to, což jest spravedlné.' Tak já strpím člověka dobrotivě do najposlednějšieho času, neb i otec i súdcě sem. Avšak že má spravedlnost neproměněná jest, ač ji dlím, avšak dám na ty pomstu, ješto neopravili sě, jsúc hřiešní, aneb na ty, ktož sě obrátie, obrátím své milosrdie.


A povědělť sem také dřieve, žeť sem na tré lid rozdělil, ustaviv súdcě, ješto k obraně slušějí a ješto k dielu. Kohoť ti súdcie znamenávají, jedno řád kněžský a žákovstvo, ješto jsú božskú múdrost obrátili v marnú múdrost a ve zlú jako ti žáci, ješto mohú vezmúc málo sbožie, aby to málo vznělo též jako ono mnoho. Takež kněžie tohoto času a žákovstvo vzěli desatero mé přikázanie a složili to v jedno slovo: ,Vztáhni ruku a daj penieze!' Toť jest jich múdrost, krásně mluviti a zle činiti proti mně. A k tomu pro dary rádi drží, ješto hřěšie, a svým příkladem sprostné v hřiechy uvalují. A těch, ješto pravú jdú cěstú, nenávidie.


Druzí také, ješto mají obráncě býti kostela mého, pronevěřili sě, zrušili slib a přísahu a rádi ty trpie, ješto hřěšie proti vieře kostela mého svatého a proti kostelniemu ustavení.


Třetie, to jest pak obec, jsú jako býkové neobrácení, ješto zemi nohami vyhrabují a naplňují sě do sytosti a konají vóli svú podlé žádosti své. Takež obec vší žádostí hrabe sě k zemským věcem, plnie sě neskrovnú lakotú a marností světskú a bez rozomu plnie libost těla svého.


A kakž koli mnoho jest mých nepřátel, však mám mnoho mezi nimi přátel, ač i skrytých. Jako k Eliášovi řečeno bylo, jest mněl, by nižádný z mých přátel nebyl zuostal, jediný on; ,Nerci, by sám byl. Mámť sedm tisícuov lidí, mužuov, ješto jsú nenakloňovali svú kolenú přěd modlú Baal.' Takež já mám mnoho přátel tajně, ač jest mnoho i přátel, ješto sú mezi nepřáteli, ješto pláčí na všaký den, že sú sě nepřietelé moji tak rozmohli a že mým tak jménem hrdají.


Protož skrzě jich prosbu jako král milostivý a dobrý, ješto věda zlé činy města, trpí jeho dobrotivě a šle listy svým přátelóm, ješto jě chtě bezpečny učiniti přěd tiem nebezpečenstvím, ješto sě blíží. Takež já svá slova šli přátelóm, ješto nejsú tak skrytá jako v Apokalypsi, jakož jsem tu Janovi ukázal pod skrytostí, aby v svój čas, když by mně bylo libo, bylo mým duchem zjevně vylíčeno. Aniť jsú tak tajná, až by jich nebylo praviti, jakož jest Pavel viděl mé tajnosti, jichž neměl mluviti. Ale jsú tak zjěvená, aby malí i velicí rozoměli, tak snadná, aby každý, ktož by chtěl, mohl popásti. Protož, přátelé moji, proneste, ač i k mým nepřátelóm má slova přijdú, zdaliť sě obrátie a poznají nebezpečenstvie své a súd mój, skrúšenie vezmú pro své činy.


Pakliť toho neučinie, súdť přijde městu. A jakož městu podbořují zed, kdež kamene neostavie na kameni, tak bude městu, totiž světu. A súdcie budú hořěti horúcím ohněm. A jakož naviec ten oheň hoří, ješto má pomoc od tuku někakého, takež ti súdcie tuční byli, věcší majíc příčinu svú vuoli naplniti, u věcšie cti jsúce a u věcšie hojnosti světských věcí mimo jiné, a větčie byly jich zlosti a nepravosti. Protož v najhorčejšie pánvi hořěti budú.


A ti, ješto jim jiných brániti dáno, na najvyšie šibenici zvěšeni budú. Šibenice jest ze dvú dřěvú vzdvižena a z třětieho, ješto na tě dvě přěloženo. Takež oněch šibenice. Jest krutá jich muka, ješto jest jedno dřěvo té šibenice, že jsú neměli čáky k mé věčné odplatě, ani pro mě skutkem pracovali. Druhé dřěvo jest, že rozpač jměli do mé moci a do mé dobroty, bych mohl a chtěl dáti jim, na němž by dosti jměli. Třetie dřěvo, ješto jest přěs tyto dvě položeno, jest jich svědomie zlé, že rozoměli dobře a činili zle, nestyděli sě činiti proti svědomí svému.


A provaz té šibenice jest oheň věčný, ješto nebude vodú pohašen, ani kleštěmi rozmetán, ani zboří sě. Hořě dlúho na té šibenici, učijíť ukrutnú muku a hanbu budú jmieti jako zlodějie a jako nevěrní. A uslyšie úkory, neb má slova jim sě neslíbila. V jich ustech bude bieda, neb čest tohoto světa sladká jim byla. Na té šibenici havranové černí budú jě dráti, totiž čerti, ješto nikdy nebudú syti, ani zhynú, když tak jě budú trhati a dráti, ale bez koncě vždy budú v mukách živi a ti, ješto budú mučiti, vždy živi budú. Tuť bude bieda, ješto sě nikdy neskoná, hubenstvo, ješto nikdy nepotuchne. Bieda, že sě jest jich život tak prodlil, že jsú sě kdy narodili!


A obec, ješto jest jako býk, ješto tvrdú kuoži má i maso, súd vezme ostré železo. To ostré železo jest smrt pekelná, ješto jě bude mučiti, že jsú mnú pohrdali a po své vóli radši šli než po mém přikázaní.


Protož přietelé moji, snažnost svú k tomu přičiňte, ať má slova i k mým nepřátelóm přijdú, zdaliť by jě uslyšěti chtěli a opraviti sě chtěli! Pakli kto, uslyšiec má slova, řkú: ,Ještě málo počekámy, časť jest ještě nepřišel', jáť přísahám skrzě své božstvie, ještoť jest Adama vyhnalo z rájě a faraónovi desět ran dalo, že jim přídu prvé, než mnie. Přísahám na své člověčenstvie, ješto sem jě z panny vzal bez hřiecha pro lidské hřiechy, v němž jsem trpěl a v němž jsem z mrtvých vstal a v nebe vstúpil, že naplním slova má; a neobrátie li sě a nepřijdú ke mně, pomstím sě v mém hněvě nad nimi.


A bude jich bieda na duši i na těle. Bieda, že jsú živi byli, bieda, že na svět přišli a na světč živi byli. Bieda, že krátká byla jich libost a muka věčná. Tu uzřie, na něž nynie netbají, že má slova byla jsú z milosti. Tu srozomějí, že upomínal sem jako otec a nechtěli mne slyšěti, ani chtěli řěči věřiti. Již uvěřie skutkóm, když přijdú!'



Revelaciones I, cap. LVII


,Pak mi křesťané činie, jakož mi židé učinili. Židé mě z chrámu vyvrhli a byli by mě rádi zabili, ale že ještě čas mój nebyl přišel, vyšel jsem z jich rukú. Takež křesťané mě nynie z chrámu vymiecí, totiž z své dušě, ješto by jměla mój chrám býti, a rádi by mě i zabili, kdyby mohli. Tak sem jim v jich ustech jako smrduté shnilé maso a zdám sě jim jako človčk, ješto lež mluví. A nic na mě netbají. Chřbet ke mně obrátili a já k nim obrátil týl, neb v jich ustech nenie jiného než lakomá žádost, v těle jich smilstvo jako v hovadě, a v uší líbí sě jedno pýcha, v očí libé tohoto světa. Ale mé umučenie a milost má, to jest jim mrzko a život muoj těžek.


Protož učiním já jako to zvieřě, ješto má mnoho dúpat: když je z jednoho vyžene dúpěte, i uteče v jiné. Takež mně činie křesťané, honie mě zlými činy z srdec svých. A já vejdu ku pohanóm. V jich ustech nynie sem mrzek, hořek a nechuten, budu v jich ustech slazší než med. Avšak tak sem milosrdný, ktož bude prositi milosti a řka: ,Známť, Hospodine, žeť sem těžcě hřěšil, rád sě chci opraviti tvé milosti pro tvé těžké umučenie, smiluj sě nade mnou', jáť radostně přijmu jej. A ktož ostanú v svém zlém, přijdu jim jako obr hrozný, silný a příkrý, že najmenším prstem nebudú smieti hnúti proti mně a jako komár budú proti mé síle. A takť jim příkr budu, že učijí biedu zde a biedu bez koncě věčnú.'



Revelaciones I, cap. LVIII


Matka božie vecě k svaté Brigidě: ,Znamenaj umučenie Syna mého, jehož muka přěvýšila hořkosti všěch svatých muku. A já, vidúc hořkost jeho, mútila sem sě, jakož by mátě hořcě sě mútila, kdyby viděla, ano za živa řěží syna jejieho.' Pak vecě k Synu svému: ,Požehnaný buď, Synu, neb jsi svatý, jakož zpievají: ,Svatý, svatý, svatý pán Buoh.' Požehnaný buď, neb jsi sladký, sladší a najslazší, svatý jsi byl, než si tělo přijal, svatý v břiše, svatý urodil sě. A také sladký jsi byl dřieve, nežli ve svět stvořil, slazší andělóm svatým a najslazší mně, když jsi tělo přijal.'


Vecě k nie Syn boží: ,Požehnaná buď, Matko, mimo všěcky anděly. Toběť sem, jakož dieš, najslazší, ale zlým proti tomu sem hořek, hořčější, najhořčější. Těm sem hořek, ješto pravie na mě, bych mnohé věci stvořil bez potřěby, a řkú, hanějíc mě, bych člověka k smrti stvořil, ale ne k životu. Ó hubené a nemúdré myšlenie! Zdali najspravedlivější a najctnějšie stvořil sem anděly bez rozomu? Zdali by takú dobrotú byl daroval člověka, kdybych jej byl k otsúzení stvořil? Nikakež. Já sem všecko dobré učinil a vše dobré dal sem z milosti člověku. Ale on vše dobré obracuje ve zlé sobě. Ne tak, bych já které učinil zlé, ale že člověk jinak, než by měl podlé ustavenie božského, táhne svú vóli. A to zlé jest.


A těm sem hořčější, ješto řkú, bych dal člověku svobodnú vóli na to, by hřěšil, ale ne k tomu, aby dobré činil, ješto řkú mě nepravým, že jedny zatracuji, druhé spravedlny činím, ješto to na mě obracují, že sú zlí, protože jim odjímám milost. A pak těm sem najhořčější, ješto řkú, by zákon mój a má příkázanie přětvrdá byla, že by nižádný toho splniti nemohl, ješto řkú, by mé umučenie k ničemuž jim nebylo platno. I nemají za nic jeho. Protož přísahám na svém živém životě, jakož sem někdy prorokóm přisáh, že ukáži sě práv přěd anděly i přěde všěmi svatými. A uzřie ti, ješto sě jim zdám hořek, že sem vše podobně stvořil a dobřě k užitku člověku, abych jej rozomna učinil, a že nenie najmenší červek bez potřěby. A těm, ješto sem hořčějí jim, ukáži jim, že sem pro dobré dal člověku svobodnú vóli. A to sem učinil múdřě. A uzřie, že sem spravedlný, že dobrému člověku dám věčné královstvie a zlému věčnú muku.


Uzřie také zlí lidé, že to nenie mú vinú ale jejich, že sú zlí. A já, kdyby to mělo býti, rád bych vzal za každého muku, jak už sem jednú za všěcky na kříži trpěl, aby k slíbenému dědictví vrátil sě.


Ale člověk má vždy svú vuoli mně protivnú, jemuž sem dal svobodnost, aby, chtěl li by, slúžil mi a měl věčnú otplatu. Pakli by nechtěl, aby měl muku s diáblem, pro jehož zlost a těch, ktož jej následují, peklo spravedlivé jest učiněno. Neb neslušalo by, by diábel, jehož jsem dobřě učinil a v své zlosti padl jest, měl spolek s dobrými. A že sem milostivý, nechci, by mi člověk bezděčně slúžil jako nerozomná tvář, aneb jeden z bázni, ale z milosti, neb nižádný neuzří mé tváři, ktož bezděky a nerad slúží mi neb jedno muky sě bojě.


A pak ti, jimž sem najhořčějšie, urozumějí v svém svědomí, že lehký byl zákon mój a přikázanie mé pochotné, a budú žěleti bez utěšenie, že jsú zákonem mým pohrdali a že jsú svět viece milovali, jehož jho jest tězšie i nesnazšie než mé.'


Tehdy vecě Matka božie: ,Požehnaný buď, Synu mój, Bože mój a pane muoj! Prosímť tebe, když si byl mně najslazší, ať budú i jiní účastni mé sladkosti!' K niež Syn vecě: ,Požehnaná buď, Matko, sladká jsú tvá slova a plná milosti. Ktož kolivěť vezme v svá usta tvé sladkosti viece a snažně bude držěti, budeť jemu užitečno. Ale vezme li kto a vyvržě, tiem větčí muku bude mieti.'


I vecě Matka božie: ,Požehnaný buď, Synu muoj, pro svú všelikú milost!'



Revelaciones I, cap. LIX


,Já sem, ješto křivého nemiluji. Já sem na světě jako sedlák, ješto sě zdá potupené jméno jeho. A má slova vážie, jako by nemúdrá byla a duom mój za hubené chalupy mají. A ten sedlák jměl ženu, ješto nic nechtěla, jedno což on chce, a jměla vše s ním, za pána jej majíc. A ten sedlák mnoho ovec měl, i přistavil jim pastuchu z pěti zlatých a by dal ztravu jemu. Ten pastucha dobrý byl, zlato obrátil k užitku svému a ztravy užíval ku potřěbě. Potom když přijide čas některý, příde jiný pastucha, ješto za to zlato kúpil sobě ženu a k té nosil stravu svú, s ní sě kochajě, netbal o ovciech a zvěř jě hubila.


A ten sedlák, vida zhubeny ovcě své, vecě k ženě: ,Muoj pastucha nenie mě věren a ovcě mé zhubeny vot vlkuov, některé všie věci snědené, některé zdáveny a zsápány, že zemřěly.' I vecě žena muži svému: ,Kteréžť jsú snědeny, těch již mieti nebudem. Ale ty, ješto jsú zdávené, vezměm domuov, uživmy jich a nebudem tak všeho Škodni.' I vecě její muž: ,Zsápány sú a zhubeny od zvěři jedovaté, zkaženoť jest maso, kuože zedraná, vlna splstěná, v ničemž nenie statka.' I vecě žena muži: ,Čím tehdy máme živi býti?' Muž vecě: ,Mámť ještě na třěch miestech živé ovcě. Jednyť ležie jako mrtvé, nesmějíc strachem i dýchati. Druhé ležie v blátě hlubokém a nemohú sě vdvihnúti. Třetie skryly sě v zákutniech a nesmějí na jevo. Protož poďmy, pomozmy jim a uživme jich, nemohúť samy pomoci sobě.'


Já sem ten sedlák, ješto mě lidé za osla mají. Dóm mój jest kostel, ten lacino vážie, neb svátosti kostelní, křest, biřmovánie, manželstvo nábožné, a to jako v smiech majíc, přijímají a dávají to za penieze a zemské věci milují nad nebeské. Slova má, ješto sem mluvil s podobností, obracují z duchovnieho rozomu k tělesné lehkosti.


A skrzě toho pravého pastýřě, ješto jest byl dobrý, miením své přátely kněžie, ješto sem jě měl v svém kostele, jimž sem poručil dušě mých vybraných, aby je vedli, jimž sem dal patero, ješto jest drazšie zlata. Dal sem jim rozom, aby zlé od dobrého mohli rozeznati, a pravé ot křivého. Druhé dal sem jim k duchovním věcem rozom a múdrost, třetie čistotu, čtvrté smiernost, páté v dobrém stálost.


Ale po těch prvních dobrých jiní jsú v kostel vešli, pastýři nepraví, ješto za zlato kúpili ženy sobě, totiž za čistotu libost tělesnú a miesto onoho patera dobrého tělo zemského obyčěje v žádostech, pro něž duch mój odšel od nich. Neb když mají k hřiechu plnú vóli, aby svú ženu nakrmili, totiž napásli tělesnú libost, tehdy mój duch nenie s nimi. A netbají té škody, co jest na ovcích, leda vuoli svú naplnili oni a mohli jie mieti. To jsú pak ty ovcě, ješto jsú vší věcí snědené, jichž dušě sú v pekle a těla v roviech čekajíce zkřiešenie k věčnému hoři.


A ovcě zdávené, bez dušě jich ostala ještě těla, jsú ti, ješto ani mne milují, ani sě mne bojie, ani které náboženstvic bylo jim ke mně. Od těch jest daleko duch muoj a tělo jich, totiž dušě, zuby jedovaté zvěři jest zsápána, že mi jsú tak mrzci jako maso jedem zprzněné. Kuože jich, totiž tělo nenie k užitku ijednomu duchovniemu ani podobno království mému, ale dáno bude věčnému ohni po súdném dni. A vlna jich, totižto skuteční činové, k ničemuž nejsú. Co by mělo od nich vzácno býti, pro něž by byli milosti hodni, toho pro mě nečinie.


Protož věděť ještě na třěch miestech živé ovcě. Na jednom miestě podobny jsú k umrlým, ješto i dýchati nesmějí strachy. To jsú pohané, ješto by rádi měli vieru pravú, ale strachem dýchati nesmějí, totiž nesmějí obyčěje sě ostati té viery, ješto ji mají, ani přijieti chtie viery pravé. Druhé ovcě jsú, ješto skryvšě sě, nesmějí vyjíti na jevo. To jsú židé, ješto stojie pod záclonú a rádi by vyšli, kdyby zajisto věděli, že sem sě narodil. A pod záclonú tajie sě ne v podobnostech a v znameních mají naději spasenie, ješto i to v Zákoně starém znamenávalo mě. A pak ve mně vše jest naplněno. A oni již z té daremnie naděje nesmějí jíti ku pravé vieře. Třetie jsú ovcě, ješto v blátě zváznuly. To jsú křesťané v smrtedlných hřiešiech, ješto by rádi z nich vyšli, bojiece sě pekla, ale nemohú vstáti, nemajíc milosti.


Protož milá ženo, totiž vy, dobří křesťané, poběhněte se mnú k těm ovciem, ještoť ještě mohú živy býti, a pomozmy jim. Velmiť sem jě draho kúpil, neslť sem jě všěcky na svém chřbetě, když sem byl k kříži přibit. A když by to mohlo býti, chtěl bych ještě umřieti za ně, než bych byl bez nich. Protož volámť k svým přátelóm ze všěho srdcě, aby pro mě prácě nelitovali, ani sbožie. Nestyďte sě úkorúv pro mě trpěti, když mú pravdu budete mluviti, neb sem já úkory trpěl, jsa na světě, nestyďal sem sě potupné smrti pro ně trpěti. Já sem stál nah, jako sem sě urodil, přěd svými nepřátely, byl sem bit pěstí v zuby, trhán sem za vlasy, bičován sem jich biči, přibit sem k dřěvu jich nádobím, visal sem s zloději a s lotry na kříži.


Protož přietelé moji, neobleňujte sě v práci pro mě, neb sem já z milosti trpěl pro vy tak protivné věci. Pracujte mužsky a učiňte mým ovciem pomoc, neb ktož budú pracovati a povedú mé ovcě s sobú ke mně, vyjduť proti nim v puol cěsty, abych jim pomohl, a dám jim přědrahú odplatu, v sobě věčnú radost.'



Revelaciones I, cap. LX


Mluvil opět Syn boží k své choti a řka: ,Já sem Syn boží a Buoh israhelský, ješto sem s Mojžiešem mluvil. A když byl Mojžieš poslán k lidu, prosil znamenie někaké a řka: ,Jinak mi lid neuvěří.' Ale když jest byl boží lid, k němuž byl Mojžieš poslán, proč jest nedoufal? Ale v tom lidu jedni jsú věřili Bohu i Mojžiešovi. Druzí Bohu věřili a Mojžiešovi nedóvěřili, zdali by snad z svého úmysla to činil. Třetie byli, ješto ani Mojžiešovi ani Bohu věřili.


Takdť jest i nynie mezi křesťany. Jedni věřie mně i mým slovóm. Druzí věřie, ale nedóvěřie, by to má slova byla. Třetie ani mně ani tobě věřie. Ale jakož i tam V israhelském lidu všichni vyšli s Mojžiešem na púšť, a tu, ktož neuvěřili, modlu sobě učinili a Boha rozhněvali a smrtí zahynuli.


Protož že mysl lidská lénie jest k věření, přietel mój přinese řěči mé k těm, ješto věřie tomu. A ti potom podadie jich těm, ješto umějí rozeznati mezi zlým a dobrým duchem. A pakli ti, ješto uslyšie, budú chtieti znamenie jmieti, ukáže jim huol, jako byl Mojžieš učinil, totiž slova má vyvrzte. Neb jako ona huol Mojžiešova byla jest pravá a hrozná, že jest v hada sě byla obrátila, takež má slova pravá jsú, nenie ijedné křivdy v nich, a jsú hrozná, neb pravý súd pravie. Povězte a svědectvie vydajte, že k slovu a k hlasu úst jedněch postúpil a odšel diábel od stvořenie božieho, ješto kdyby jemu mú mocí nebylo zbráněno, mohl by horami hnúti.


Taká jest tehdy moc jeho, kdy jej jeden hlas odžene? Protož jako oni židé, ješto ani Bohu ani Mojžiešovi věřili, s jinými z Ejipta vyšli, takež nynie mnozí křesťané jako neradi vynddú s zvolenými mými neb neúfají v moc mú, bych mohl jě spasiti, a nikakž nevěřie slovóm mým, majíc zlú naději k mé mohutnosti. Avšak má slova budú bez jich vóle naplněna a potáhnú k dokonání, až i přijdú k tomu miestu, ješto mně libé bude.'



Revelaciones II, cap. I


Stáhnout jako:

Syn boží řekl k svaté Brigidě: ,Když máš od diábla pokušenie, rci jemu: ,Slova božie nemohúť býti jedno vždy pravá.' Druhé jemu rci: ,Nic Bohu nesnadné nenie, ještoť vše móž.' A třetie rci: ,Ty, diáble, nemůžeš dáti mi takého rozniecení v svaté milosti, jakož mi Buoh dává.'


Pak k nie vecě opět: ,Já trojím činem vizi člověka. Najprvé tělo vně svrchu, kakoť jest zpósobeno. Druhé svědomie jehož, k čemu táhne. Třětie čeho žádá srdcě jeho. Neb jakož ten pták, ješto bere ryby z mořě, uzřie rybu v moři, znamenává, kak jest hluboko, a spatří i vlny mořské, tak já vědě a znamenám cěsty lidské a co kto má jmieti, neb ostřější mám zrak a lépe vizi a vědě to, co slušie k člověku, nežli sám on sě muož znáti.


Ale mohla by otázati, když tak vždy vizi a vědě, proč nevezmu zlých s světa dřieve, než přijdú v hlubokost hřiechu? K tomu sám odpovědě: Já sem všěch stvořitel a všěcko jest v mém přěvědění, i co má býti, vědě a vizi. Kakž koli všecko mohu, avšak spravedlnosti neučiním viece proti zpuosobu těla než proti zpuosobu dušě. Všeliký člověk jest a trvá viec podlé přirozeného zpósobu těla, ješto jest v mém přěvědění a byl od věčnosti. A že jeden déle jest živa druhý krátce, to jest podlé síly a mdloby přirozenie a podlé toho, jakož jest zpuosob těla. A ješto někto oslne a někto ochrne a tak jest o jiném, nenieť to proto, že sem já to přěvěděl. Neb sem já tak vše předvěděl, že ižádný skrzě to přěvěděnie nebude horšie. Mé přěvěděnie ižádnému neškodí, aniž to jest z běhu neb z stánie elementovému a zpuosobu přirozenie.


A rozličně přivodí neřád v údech pochybnost a nezpósob v přirození, ani jest to proto, bych já tak chtěl, ale ze spravedlnosti přěpúštiem, aby tak bylo. Nebo ač vše mohu, neprotivím sě spravedlnosti. Protož že někto déle neb krátce živ bude, to jest podlé zpuosoba silného neb v přirození a to jest vše v mém přěvědění. A móžeš takež v podobenství rozoměti. Buď to, že by dvě cěstě byle. K těma vedla by jedno jedna cěsta a v těch cěstách bylo by bez počta přiekopuov, jeden proti druhému. A z tú dvú cěstú jedné konec přiemo šel do pekla a druhé konec do nebe vzhuoru. A na rozcěstie tú dvú cěstú psáno bylo jako nad jednú: ,Ktož puojde túto cěstú, s libostí počne a s rozkoší tělesnú, ale skoná ji u velikém hubenstvu.' A nad druhú: ,Ktož pójde túto cestú, počne ji s prací s nevelikú a skoná ji v radosti a v utěšení.'


A ten, ješto šel tú cěstú jednú, ješto vedla k těmto, slep byl. Ale když přišel k rozcěstí túto dvú cěstú, otevřěly sě oči jeho a uzřěl písmo ono, ješto pravilo, kam která z tú cěstú vede. A když čite to písmo a mysliti počě, kterú by šěl, ukázašta sě dva mužě podlé něho, ješto těch cěst ostřiehášta. A ta uzřěvše toho pocěstného, vecě jeden k druhému: ,Vizmy, po které cěstě puojde; raději toho buď, po jehož cestě chce jíti.' A ten pocěstný znamenav a v mysli to přěvrhl, která kam povede cěsta, raději tu vzvolil, nad jejiež počátku neveliká prácě a na skončení radost, ač tu, ješto v radosti jest její počátek a skonání v bolesti. Zdálo sě jemu lépe a múdřějie na počátku v skrovné práci popracovati, aby potom v bezpečném utěšení býti mohl než potom v hoři.


Pověděť, coť sě to miení: Tě dvě cěstě jest zlé a dobré. To jest přěd člověka položeno, kteréž by chtěl, aby to vzal, když duojde těch let, v nichž bude zlé od dobrého moci rozeznati. A k tomu rozcěstí, totiž rozeznání zlého ot dobrého jedna cěsta vede, totiž čas dětinný. A ten, ktož jde po tej prvé cěstě, slep jest, až i přijde k letóm, že jako prozří, bude uměti zlé ot dobrého rozeznati, hřiech od šlechetnosti, a mezi tiem, co jest Buoh přikázal a co jest Buoh zapověděl.


A tak v dětinných letech člověk jest jako slep. A když přijde k tomu rozcěstí tú dvú cěstú, že bude uměti mezi zlým a dobrým rozeznati, tehda jsta jemu oči rozomně otevřěně, že bude moci rozeznati, které jest lépe, malé li pojmieti bolesti a pak mieti věčnú radost, čili malé radosti útěchu sprva jmieti a pak věčnú žalost. A kterúž pak zvolí cěstu, tu bude jmieti, ješto pilně znamenati bude chodbu jeho, kroky počítajíc.


A na těch cěstách mnoho jest jam i přiekopuov, jeden proti druhému. Neb i v mladém i starém věku jeden prvé umře a druhý posléze, jeden v mladosti a druhý v starosti. I móž dobrý konec tohoto života přiekopy těmi rozoměn býti, ješto každý bude jej jmieti, onen takto a onen takto, jakož bude čie přirozenie zpósobeno, a jakož to jest v mém přěvědění; kdybych koho vzal s světa proti těla jeho přirozenému zpuosobení, vinil by mě diábel. Protož aby diábel nenalezl ve mně nepravosti, nic viece nečiním proti přirozenému zpuosobu těla, nežli proti zpuosobu dušě.


Avšak viz dobroty mé a milosrdenstvie mého! Činím těm cnost, ješto nemají cnosti, neb všěm, ktož jsú křesťané a zemrú prvé, než k těm letóm přijdú, že by mohli zlého a dobrého mieti rozeznánie, dávám nebeské královstvie, jakož psáno: ,Líbilo sě Otci mému takovým dáti nebeské královstvie.' A ještě s pohanskými dětmi tu milost činím, kteréž prvé zemrú, než přijdú k letóm, že by mohly rozeznánie mieti, nepřijdú ku poznání mé tváři, ale přijdú do jednoho miesta, jehož ty nynie nemáš věděti. Tu bez muk budú bydliti.


Ale ktož přijdú k letóm, že mohú zlé od dobrého rozeznati, tehdy v jich jest moci voliti to, co sě jim líbí, a jakož k čemu vóli obrátie, takú odplatu budú jmieti, neb již jsú mohli ono písmo čísti na onom rozcěstí a rozsúditi, že lépe pojmieti prvé malé prácě a potom věčnú radost než sprva radost a potom věč žalost. Avšak někdy sě přihazuje, že někteří sejdú s světa dřieve, než k tomu zpuosobu přirozenie přidú, jakož sě stává, že zabit bude někto, aneb že umře pro opilstvo aneb pro něco takového. Neb zlost diábla veliká jest; přieliš dlúhú muku měl by ten hřiešný, kdyby déle byl na světě. A protož spravedlivě někteří sejdú dřieve, než jest zpuosob jich těl. A to jest v mém od věčnosti přěvědění. A takež někdy dobří sejdú dřieve, než jich jest těl zpuosob, aby sešli. A to činím z té milosti, ješto mám k nim a oni ke mně, jakož to jest v mém přěvědění od věčnosti, ale vždy podlé spravedlnosti. A tak nečiním viece proti přirozenému zpuosobu těla nežli proti zpósobu dušě.



Revelaciones II, cap. II


Viděla svatá Brigida jako hněviva Boha, an mluví: ,To dielo mú rukú viece mnú hrdá, ješto sem jě k většie cti ustavil. Tato dušě, ješto sem k nie přičinil všicku snažnost k milosti, tré mi jest učinila: Oči svojě ode mne odvrátila a obrátila jě k mému nepřieteli, vóli svú ustanovila k světu, položila naději sobě, že by svobodně mohla proti mně hřěšiti. Protož že jest netbala hlédati na mě, brzkú sem jí učinil svú spravedlnost. A že proti mně svú vóli ustanovila a křivú naději sobě vzala, vzal sem jie její žádost.'


Tehdy diábel jeden zvolal, řka: ,Súdcě, máť jest dušě tato!' Súdcě vecě: ,Čím ji chceš obdržěti?' Odpověďal diábel: ,Tímť ji viním, že jest tě, stvořitele svého, potupila a skrzě to má jest. A že brzcě jest sešla, kak by brzcě tvú milost mohla nalézti? A když v zdraví na světě byla, neslúžila tobě čistým srdcem neb horlivějé milovala stvoření, nesnesla pokorně nemoci, neznamenala svých činuov, jakož měla, a ohněm milosti nehořala naposledy. A ty s ji již vyňal s světa.' Súdcě vecě: ,Neodsúdil bych brzcě, kdyby podobní činové byli, ani vóle bez dobrého rozmyšlenie bude v otsúzení na věky.'


Pak přišedši Matka božie vecě: ,Synu, když sě slúha obmešká, má li přietele dobrého, přěde pánem vzácného, zdali jemu nebude pomocen, když zaň bude prositi?' Vecě súdcě: ,Všeliká spravedlnost má s milosrdenstvím býti a s múdrostí; milosrdenstvie, aby ukrutnost oblehčilo, múdrost, aby rovnost držala. A bude li tak veliké přěstúpenie, že nemá býti odpuštěno pro vás, avšak pro ně, ješto prosie za něho, móž býti podlé pravdy ta pokuta polehčena.'


Tehdy vecě Matka božie: ,Požehnaný buď, mój Synu! Tato dušě vždy mě v paměti jměla a čest mi činila, hody mé slavnosti v mysli držala, kakž koli k tobě studená byla. Smiluj sě nad ní!' Vecě Syn boží: ,Vieš, Matko požehnaná, a vše ve mně vidíš. Dušě tato, ač tě jest měla na paměti, viece jest to pro dobré činila tohoto světa než pro dobré duchovnie. Ne tak sě jest s mým čistým tělem obierala, jako jest měla to učiniti. Usta smrdutá nedala milostí svatú milovati. Milost tohoto světa a rozpuštěnie zakryla jest jéj mé umučení. Přielišná naděje odpuštěnie hříchuov a neznamenánie koncě ukrátilo jie života. A kakž koli ústavně mě přijímala, však z toho nevelmi sě lepšila, neb tak sě jest k tomu, jako slušalo, nepřipravovala. Neb ktož dobrého hostě přijieti má, netoliko dóm připraví počestně, ale i vše, což v domu jest. Toho jest neučinil tento; ač jest dóm učistil, ale vplně jest neumetl jeho ani ostřěl kvietím šlechetnosti podlah. Protož vidíš, což má jemu býti a co jest zaslúžil, neb kakž koli nejsem, bych mohl ochopen býti, ani sem, by mě co porušilo a všudy sem svým božstvím, avšak mám libost býti s čistým člověkem. Neb dobří i zlí mé tělo přijmají, ješto je k kříži bylo přibito, to v nebe vstúpilo, ješto mannu znamenávalo a múku oné vdovy, ale dobří k většiemu posílení a zlí k tězšiemu odsúzení, že nebojie sě neduostojně k také přistúpiti duostojnosti.'


Pak diábel vecě: ,Když jest neduostojně přistúpil k tobě a tiem súd obtiežen jemu, proč s dal jemu přistúpiti?' Vecě súdcě: netiežeš z milosti toho, neb jie nemáš, ale že jsi mú mocí přinucen k tomu pro tuto chot, ještoť to slyší. Protož odpověděť tomu: Jakož v mém člověčství zlí i dobří dotýkali sě mne, abych své pravé člověčstvie a svú pokoru ukázal, takež dobří i zlí jědie mé svatosti na oltáři; dobří k větčiemu dokonání a zlí, aby za odsúzené nejměli sě, a že mohú z toho přijětie těla mého, chtie li, vóli proměniti a obrátiti sě. Kterak bych ukázal větší milost, že najčisčí v nečistý dóm vejdu? Ale tú milostí ty hrdáš a přietelé tvoji, ješto sě ve zlé vóli utvrdili.'


I vecě Matka božie opět: ,Milý Synu, kolikrát koli přistúpil jest k tobě, avšak sě jest bál tebe, kakž koli ne tak bylo, jakož jest jměl. A pykal, proti tobě že jest učinil, kakž kol i nedokonaně. Daj jemu toho užíti pro mě!' Vecě Syn boží: ,Já sem slunce pravé, ale daleko lepšie slunce tohoto tělesného sluncě. Tělesné nepruojde hory ani mysli, ale já to obé mohu. A když hora přěkážie slunci, aby nedalo paprslkuov na zemi, co jest přěkážie mně, než hřiech, aby tato mysl milostí byla osviecena? Pakli by která strana hory odjata byla, ale já vejdu li v jednu stranu mysli, jakž má útěcha, bude li smrad z druhé strany? Protož má schováno býti, co jest šeredné, aby, když krásno bude, k tomu sladkost přistúpila.' I vecě Matka božie: ,Buď tvá vóle s milosrdenstvím.'



Revelaciones II, cap. III


Maria mluvieše; ,Velikáť jest věc, že všeho pánem a králem chvály pohrdáno jest. On jako pútník byl na zemi, jda z miesta na miesto, a jako pocěstný tluka na mnohých vrata, aby byl přijat. Tento svět jest, na němž jako pět domuov stojí. Když k jednomu domu přišel mój Syn, v pútničie postavě tluka na vrata a řka: ,Přieteli, otevři mi, uveď mě v své bydlo, ať mi zvěř neuškodí, ať déšť na mě nepójde. Daj mi rúcha svého, ať sě rozhřěji a nahotu svú přikryji. Daj mi svého pokrmu, ať jím lačnosti pokrmím. Daj mi nápojě svého, jímž bych žiezen zahnal, a vezmi otplatu od Boha svého!' Tehdy ten odpovědě: ,Ty jsi přieliš nepokoren, nemóžeš sě srovnati s námi a s námi bydliti. Přieliš jsi dlúh, nemóžem tě odieti, nemuožem tebe nasytiti a tvé žádaní ižádného dna nemá, neb s přieliš nesmierný a obžerný!'


I vecě opět Syn mój: ,Pútník sem, přieteli, uveď mě k sobě s dobrú myslí! Na malémť sě shrnu miestě, daj mi rúcha svého, nenieť tak malé v tvém domu rúcho, byť nebylo dosti, aby mě shřělo. Daj mi svého pokrmu, neb i drobet jeden móž mě nasytiti a kropet vody napojiti a sílu mi dáti.' Opět vecě ten v domu: ,Dobřě tě známy. Pokoren jsi v řěči a nezbeden jsi v prosbě. Zdáš sě skroven, aby na mále měl dosti, a nemuožeš nasycen býti. Přěstudený jsi a přěnesnadný odieti. Jdi, nevpustím tebe v dóm!'


Tehdy jide k druhému domu a vecě: ,Přieteli, otevři a viz mě! Jáť dám tobě, jehožť jest třěba, jáť tě obráním nepřátelóm!' Odpovědě v domu: ,Mdlé mám oči, škodilo by jima, bych tě viděl. Mám svého dosti, netřěba mi tvého. Jáť sem silný a mocný, kto mi móž uškoditi?'


Pak přišed k třetiemu domu i vecě: ,Přieteli, vzveď uši svojě a slyš mě! Ztáhni rucě svoji a dotkni sě mne! Otevři svá usta a okus mne!' Odpovědě v domu: ,Volaj výše, uslyším dobřě, a nejsi li příkrý, aneb budeš li lehký, přitáhnu tě, budeš li sladký, vezmu tě.'


Tehdy jide k čtvrtému domu, jehož vrata do polu biechu otevřěna a vecě: ,Přieteli, by znamenal, kterak jest neužitečně tvój čas ztráven, přijal by mě. By slyšal a rozoměl, co sem já učinil pro tě, jměl by mne slitovánie. Kdyby mysl k tomu přiložil, co s mě hněval, vzdychal by a prosil by milosti.' Ten odpovědě: Myť jsme jako mrtvi a čekámy v žádosti tebe, budť líto hubenstvie našě! Velmiť rádi dámy sě tobě, vezři na hubenstvo našě a znamenaj smrzenie těla našěho. A ke všemu, k čemuž chceš, hotovi jsme!'


Tehdy jide ku pátému domu a ten všie věci otevřěn byl, a vecě: ,Přieteli, tutoť rád vejdu, ale věz to, že hledám, bychť na měkčějšiem odpočinul než na peří, a teploty viece, nežť sukno dává, pokrmu čerstvějšieho, než z masa bývá.' Odpověděchu: ,Mlatové neb kladiva ležieť v nohách našich, těmiť rádi své nohy ztlučem a coť smahy z nich vynde a z hnátuov mozku, toť dámy k otpočinutí tvému. Droby své vnitřnie otevřem rádi tobě, vejdi, jakož nic nenie k teplotě lepšieho než droby vnitřnie. Srdcě našě čerstvé, toť rádi rozřězem ku pokrmu tvému, jediné vejdi, neb sladký jsi k okušení a velmi ždaný k kochání s tobú.'


Skrzě ty, ješto bydlé v těch pěti domiech, rozoměti jest pět stavuov lidských na světě. První jsú nevěrní křesťané, ješto řkú, súd Syna mého nenie pravý, slibové jeho křiví a přětěžká jeho přikázanie. Toť jsú ti, ješto proti kazatelóm Syna mého řkú myslí, řkú rozomem, řkú haněním: ,Všemohúcí jest li, přědlúhý jest, nemóžem jeho dosáhnúti. Přěširoký a přěvysoký jest, nemóž býti rúchem odět, nesytý jest, nemóž býti nakrmen, ničehož nechce přětrpěti, nemóž s ním bydla býti.' Řkú jej přědlúhým, neb jsú malí v skutciech a v milosti a nesnažie sě, aby vstali k dobrotě jěho. Přěširokého jej řkú, neb skúpost jich nemá smiery. Vždy sě bojie nedostatku, kladú zlé časy dřieve, nežli přijdú. Řkú jej nesytým, že nebě i země nenie jemu dosti, ale chce ještě daróm lepším od člověka. A mají to za bláznovstvo, podlé přikázanie všecko dáti pro duši a za tělo nenie. Za velikú kladú škodu jej, že ničeho nechce přětrpěti, že jich zlého života nenávidí a přěpúští to, ješto jest jich vóli protivno, nic neřkúc krásné

neb užitečné, co jich tělesná slibuje vóle.


Ale jistě Syn mój jest v nebi i v zemi všemohúcí, všeho stvořitel a nestvořen od ižádného, přěde vším jsa a po něm nebude jiný. On jest najdelší a najširší, najvyšší ve všem, okolo všeho, nade vším. A kakž koli jest všemohúcí, však žádá z milosti, aby byl dán jemu oděv, ano jemu netřěba oděva a vše odievá, jsa věčně sám oděn a neproměný ctí a chválú. Žádá z milosti člověčie nakrmen býti, ješto jest chléb andělský i lidský, ješto vše krmí a jemu ničehuož nenie potřěba. Pokoji chce od člověka, jsa oprávcě pokojě a pokoj sám učiniv. Protož ktožkoli chce jej přijieti veselú myslí, móž drobtem chleba jej nasytiti, když vóle bude dobrá, móž jednú nití jej odieti, jest li milost horlivá, kropičkú jej napojí, bude li žádost upřiemná.


Móž jej v srdce vzieti a s ním mluviti, bude li zazžené a stálé náboženstvie. Duch jest Buoh, protož chceť v duchovnie dobré tělesné proměniti a u věčné to, ješto dáno porušenie. A to tak přijme, jako by bylo jemu učiněno, což bude v diek jeho učiněno. A nic nezří jedno k skutku, ale k horlivé vóli, kterým úmyslem sě stane skutek. Ale tito, čím viece Syn mój tajným vzdechnutím vnitřním volá na nč, čím viece jě svými kazately napomíná, tiem viece svú mysl zatvrzují proti němu, aniž jeho slyšie. Ani jemu hospody otevrú skrzě svú vóli, ani jej uvedú skutky svaté milosti. Protož když čas jich přijde, ta křivda zhyneť jim, na niež jsú zpolehli zlí, pravda bude povýšena a chvála bude zjevena.


Druzi jsú zatvrdili židé. Těm sě zdá, by ve všem rozomní byli, svú múdrost mají miesto zákona spravedlnosti. Své skutky chválé a mají jě vzácnějšie jiných. A uslyšie li Syna mého, mají jej za potupného, uslyšie li slova jeho a přikázanie, hrdají tiem. Mají sě za poskvrněné, kdyby co toho slyšěli, nebo znamenali, ješto příslušie Synu mému. A velmi sě mají za nezčastné, kdyby činuov jeho následovali. Ale dokudž svět jim stojí, zdá sě jim, že jsú velmi zčastní. Doniž jsú živi, mnie sě velmi silni. Protož zhyneť a padne jich naděje a jich chvála v hanbu přijde.


Třetí jsú pohané, z nichž někteří posmívajíc sě, volají: ,Kaký jest to Kristus? Jest li sladký, že dává libé věci tohoto světa, rádi jej přijmem. Jest li milostivý, že otpustí hřiech, rádi jeho poctíme.' A ti jsú zavřěli oči rozoma svého, aby nerozoměli spravedlnosti božie a milosrdenstvie jeho. Zatvrdili uši svoji a neslyšie, co jest Syn pro ně učinil i pro všěcky. Zavřěli usta svá, ani sě na to ptají, co má býti a co jest hodné. Sklesli ruce svoji a nechtie pracovati, aby nalezli cěstu, a kterak by nechali křivdy a nalezli pravdu. Protož, že nechtie rozoměti a vystřieci sě, dokudž mohú a čas mají, padnú svým bydlištěm, v búři budú uváni.


Čtvrtí jsú židé a pohané, ješto by rádi křesťany byli, kdyby věděli, kak by to bylo Synu mému libo, a kdyby pomoc jměli. Ti vždy slyšie o těch, ješto jsú hřiechy kterýmiž koli obvázáni a okolo nich, rozumějí z vnitřnieho napomanutie a z milosti a z znamenie, co jest mój Syn učinil a strpěl za všěcky. Protož v svém svědomí volají k Synu mému řkúc: ,Ó pane, slyšěli sme, že slíbili jsi sě nám dáti. Protož čakámy tebe, přiď, naplň svój slib! Rozomiemyť a vleme, že v tom, ješto za bohy ctímy, ijedna božská moc nenie, ijedna milost duši, ijedna velikost čistoty, ješto by jměla chválu jmieti, ale vidímy v nich nesmysl a to, ješto vede tohoto světa milovánie. A z tvého zákonu rozomiemy a slyšěli smy skutky tvé velebné ve všem milosrdenství a spravedlnosti. Slyšěli smy řěči tvé a tvých prorokuov, že jsú tebe rádi čekali, tě prorokovavšě. Protož přiď, milý pane, rádiť sě dámy tobě, neb rozomiemy, že jest v tobě milost duší, všěch věcí rozomný požitek a pravá upřiemnost čistá a život věčný. Protož přiď spieše, mrtviť jsme, čakajíce tebe. Osvěť nás!' A tak ti volajíc k Synu mému, do polu vrata otevřěli, neb vuoli mají k dobrému, ale k dokonání skutkem nepřišli ještě. Tiť sú zaslúžili milost jmieti, Syna mého utěšenie.


V pátém domu jsú Syna mého a moji přietelé, jichž mysli jsú vrata dokořen otevřěna Synu mému. Tiť rádi slyšie, když Syn mój volá. A když tlučě, netolik otevrú jemu, ale radostně vyhlédnú a proti němu vyběhnú. Tiť tlukú kladivy božieho přikázanie to vše, což bylo v nich črstvé bylo a užitečné. Odpočinutí učinie Synu mému, ne toho, ješto vlnú bývá, ale z horlivé, tak veliké milosti, že netolik své dávají Synu mému, ale sě samy. A nad to pokrm jemu učinie čerstvější než z kterého masa, ješto jest v srdci dokonalém, jímž nic nežádají, nic nemilují než Boha. V těch srdcech Hospodin jest, ješto v nebesiech bydlí, a z těch milosti Buoh, ješto vše krmí, má pokrm. Ti vždy mají ke dveřóm oči, aby nevšel nepřietel, uši k Hospodinu, rucě, aby proti nepřieteli bojovali. Těch ty, dci, následuj, jelikož můžeš, neb základ jich jest domu na tvrdé skále.



Revelaciones II, cap. IV


Matka božie vecě k Synu: ,Aj Synu, tvá choť pláčě, že jest málo těch přátel a mnoho nepřátel.' Odpovědě Syn boží; ,Psáno jest: ,Synové z královstvie budú vyvrženi a synové nekrálovstvie vezmú dědictvie.' A také jest psáno, že některaká králová z kraj světa přišla, aby viděla bohatstvie Šalomúnovo a slyšala múdrost jeho. A když viděla divy jeho, že jedva duch mohla mieti. Já v podobenství sem ten Šalomún, ale daleko bohatější i múdřější Šalomúna. Neb ode mne jest všěcka múdrost, bohatstvie mé jest věčný život a chvála, že nelzě pověděti. Toho bohatstvie slíbil sem kresťanóm jako synóm. Kdyby mne následovali a slovóm mým uvěřili, věčně by to sbožie měli. Ale netbají mé múdrosti, hrdají činy mými, slib mój a mé sbožie za nic nevážie. Což jim učiním? Jistě když synové nechtie jmieti dědictva, cizí, totiž pohané, vezmú. Neb jako králová cizie, skrzě niž rozomím dušě věrné, přijdú a budú sě diviti bohatství chvály mé a milosti, také padnú od duchu neviery své a budú mým duchem naplněni.


Ale co učiním synóm královstva? Učiním jim jako múdrý hrnčieř, ješto tu hlínu, z nid měl něco učiniti, uzří, že nenie hodna k tomu, udeří jí o zemi a sboří ji. Tak já křesťanóm učiním, ješto měvše moji býti, neb sem jě k svému obrazu učinil podobny a svú krví vykúpil, a oni šeředně ohyzelnili. Protož jako země budú potlačeni a do pekla svrženi.'



Revelaciones II, cap. V


,Já sem Buoh ne kamenný ani dřěvený ani od koho stvořený, ale všěch stvořitel jsa bez počátka i bez koncě. Já sem, ješto sem byl v dievcě i s dievkú, neopustiv však božstvie. Já jedno též s Otcem i s Duchem svatým, kraloval sem v božství v nebi i v zemi. Já také s Duchem svým rozněcovach dievku, ne tak, by Duch máj, ješto jest rozněcuoval, ode mne byl odlúčen, ale ten, ješto je rozněcoval, byl v Uotci i ve mně, Synu, a v něm Otec i Syn. A ti jeden Buoh, ne tři bohy. Já sem podoben k Davidovi, ješto jměl tři syny: Jeden byl Absolón, ten hledal, aby otci život otjal. Druhý byl Adoniáš, ten hledal královstvie otce svého. Třetí obdržal královstvo, Šalomún.


Prvý židy znamenává, ješto sú hledali smrti mé a dobrú radu zavrhli. A když jsú vzěli hodnú odplatu, mohu řéci, jako je David řekl o umrlém svém synu: ,Synu mój, Absolóne!' A synu mój, totiž, ó synové židé, kde jest již žádost vašě? Ó synové moji, kde jest konec váš? Líto mi vás, že žádavše mne, abych přišel a tolik znamenánie slyšěvšě, že jsem přišel, i žádali ste pak nestatečného, ješto jest vás vše minulo! Opět druhé mi vás viece líto, že skonánie jest vašě v hubenství smrti. I řku z milosti, jako jest řekl David, že by nemohl svú smrtí zkřiesiti syna, ale to je řekl, velikú milost k němu ukazujě. Tak já řku nynie: Ó synové židé, kterak ste koli ke mně zlú vóli jměli a učinili ste, což ste mohli, však kdyby to mohlo býti a Otci mému to libo bylo, chtěl bych ještě umřieti za vy, neb líto mi jest hubenstvie vašeho, ješto jste jě sami sobě učinili. A spravedlivě máte jě jmieti, neb řečí i příkladem učil sem vás, pod křídle svoji hrnul sem vás a vše jste potupili, protož, co jste žádali, vše jest od vás uteklo a skonánie vašě v hubenství bude.'


Druhým synem Davidovým zlí křesťané jsú znamenáni, ješto jest byl, když stár byl otec, učinil proti němu, chtě kralovati a jako řka: ,Stár jest mój otec, ač učiním proti němu, nebude mstíti, učiním, což chci.' A tak s některými slúhami otcě svého vstúpil, aby kraloval. Ale múdrostí a vólí otcě svého proměněna jest rada jeho a ti, ktož s ním byli, v hanbě ostali. Takť křesťané činie mně nynie, mysléc sobě řkúc: ,Buoh nemstí zlého jako dřieve, móžem mluviti a činiti, což chcem, milostivýť jest, snadněť odpustí.' A tak mnie mne méně mocna, ne jako dřieve sílna. Mnie, bych větší měl milost mieti, bych viece jim odpustil než jich otcóm, mnie klam súd mój, a má spravedlnost by marnost byla. A tak vzendú chtiec kralovati jako onen syn Daviduov s některými slúhy Davidovými, totiž s malými některými dobrými činy, pro něž mají naději, že v kterémž koli hřiechu byli by, proto jako dědickým právem královstvie nebeské mohú mieti. Ale jakož ten syn Daviduov s hanbú sehnán a dáno múdřějšiemu královstvie, tehdy ižádný královstvie nebeského nebude jmieti, jedno ktož bude milost mieti a jedno čistý a ješto podlé srdcě mého pósobí sě.


Třetí syn Daviduov byl Šalomún. Ten pohanstvo znamenává. Když Bersabé uslyšala, že někteří jiného volili byli králem než Šalomúna, syna jejieho, šla přěd Davida řkúc: ,Pane, ty s mně přisáhl, že Šalomún bude po tobě kralovati, a již jiný jest volen. A bude liť to, jako cizoložnicě budu zavržena a konečně odsúzena a syn mój nebude z dobrého stavu.' A David to uslyšav vzdvihl sě a řek: ,Přísahám, že Šalomún sěde na mé stolici a bude po mně kralovati!' A přikázal svým sluhám, aby zdvihli Šalomúna na stolici královstvie jeho a králem jej provolali, jehož David volil. A oni to učinili s velikú mocí. A oni, ješto byli onomu druhému povolili, rozehnáni byli. Ta Bersabé, ješto die, že by byla za cizoložnici počtena, když by syn její nepřišel k královstvu, ta znamenává pohanskú vieru. Neb najhoršie jest cizoložstvo v jiného boha věřiti nežli všeho stvořitele.


Ale někteří z pohanstva, jako by Bersabé přistúpila k Davidovi, tak oni ke mně, řkúc v pokorném a v skrúšeném srdci: ,Pane, slíbil s, abychom také ku posledku křesťané byli, dokonaj svój slib! Přijde liť jiný král na ty, totiž vjede liť v ny jiná viera a ty od nás odlúčen budeš, budem za cizoložníky na smrt odsúzeni. Protož naplň slib svuoj, posilni mdloby našě!' To já slyšě, jako druhý David chci sě vzdvihnúti, již svú milostí pošli své přátely, ješto by Šalomúna, syna mého, totiž pohanstvo, v kostel uvedli, ješto jest na sedmerých svátostech jako na sedmi slúpiech. A tu v mé pravé vieřě odpočinú a zlí křesťané jich slúhy budú. Oni budú radostni dědictvím věčným a sladkostí, ješto jim ji připravím, a tito v hubenství stonati budú, ješto sě jim zde počne a na věky trvati bude. Protož přietelé moji, čas jest bdieti! Nedřěmte! Nemněte tesknosti, neb slavná odplata jest po práci vašie!'



Revelaciones II, cap. VI


,Já sem jako král, ješto stál na poli, na jehož pravici stáchu přietelé a na levici nepřietelé. I vyjide hlas jednoho k těm, ješto biechu na pravé straně a mějiechu helmy na hlavách a biechu sě ku pánu svému navrátili neb obrátili, i vecě jim: ,Obraťte sě ke mně a věřte mi! Jáť mám zlato dáti vám.' A oni uslyšěvšě, obrátili sě, a hlas jim opět vecě: ,Chcěte li viděti zlato, složte helmy a jáť opět k své vuoli zvieži helmy vašě!' A když jemu v tom povolichu, uváza jim opak helmy jich tak, že diery přědnie, jimiž by viděti jměli, v týl jim obrátil a zadní stranú helmovú zatmi jich oči. A tak slepy je vede po sobě.


A když to králi pověděchu, že tak jeho lidu nepřietelé učinili, a král vecě jiným svým přátelóm: ,Jděte mezi ně a volajte a řkúc: Sejměte helmy a vizte, že jste zklamáni, navraťte sě, dieť král, a já v pokoji přijmu vás! A oni nechtěli slyšěti, ale ještě sě tomu posmievali. A ty slúhy královy opět vzkázaly královi, a on vecě: ,Kdyžť jsú tito mnú pohrdali, jděte brzo na levú stranu a rcěte jim: Cěsta, ješto vás k životu vede, hotova vám bude. Bránať jest otevřěna, a pán v pokoji chceť vás potkati. Protož věřte silně, žeť jest hotov, připraven život, úfajte sstále, žeť jest otevřěna brána a žeť jsú pravá slova jeho. Potkajte s milostí pána a on s milostí a v pokoji přijme vás a uvede vás u věčný pokoj! A ti slyšavšě to, uvěřili a přijěti jsú v pokoji.


Jáť sem král ten, ješto sem křěsťany jměl na pravici, neb sem jim věčné dobré připravil. Tehdy jsú měli na hlavách helmy a byli sě ke mně tváří obrátili, když jsú plnú vuoli jměli mú vuoli činiti a mého přikázanie poslúchati a všěcku žádost k nebesóm jměli. Až pak diábluov hlas vzněl na světě, pýcha, ješto ukázala sbožie tohoto světa a libost tělesnú. K tomu sú sě obrátili žádostí a dali pýše povolenie, pro niž i helmy sněli, když sú žádost skutkem dokonali a tělesné věci nad duchovnie vážili. A když složili helmy, totiž vuoli boží opustili a oděnie šlechetnosti, takú moc nad nimi pýcha vzala a tak jě k sobě uvázala, že rádi až do koncě chtie hřěšiti, rádi by vždy živi byli, aby vždy hřěšiti mohli. A tak jest jě čert oslepil, že diery helmuov, jimiž by viděti jměli, stojí jim v týle a tma v očí. Neb to jest jim na čele, ješto by v týle býti jmělo.


A co jest jiného těmi dierami v helmu rozomieti, jedno budúcie věci znamenánie a opatrné pósobenie nynějších věcí? Jednú z těch děr jměli by znamenati, kterak jest přěutěšená nebeská otplata, a kterak přěhrozné jsú pekelné muky. A druhú dierú měli by znamenati, co jest Buoh přikázal a co jest zapověděl, V čem sú vyšli z božieho přikázanie, a čím sú to, což by pohřěšili, opravili. A ty diery již v tiele stojie, neb zapoměnuto jest, by byly nebeské věci znamenávati. Boží milost sstydlá a milost světa tak libostně znamenávají, že kam chce, tam jě vede. Ale přietelé moji, vidúce, že nečest mi činie a že letie do pekla dušě a že panuje diábel, na však den svými prosbami volají ke mně. Jichžť prosby prošly nebesa a vešly v mojě uši. A já skrzě jich prosbu poslal sem jim na však den kazatele své, ukázal sem znamenie a rozmnožil sem jim milost svú. Ale oni vše potupujíc, hřiechuov k hříchóm přičiňují.


Protož již řku sluhám svým a naplním pravdu: ,Jděte, slúhy mé, nalevo, totiž k pohanóm. A děte jim: Pán nebes a stvořitel kázal vám pověděti: Cěsta k nebesuom otevřěna jest vám, vóli mějte, abyste tam vešli silnú věrú. Brána nebeská otevřěna jest, doufajte silně a vejdete v ni. Král nebeský a pán andělský chceť vyjíti proti vám a dáti vám věčný pokoj a věčné požehnánie. Potkajte jej a přijměte jej věrú, ješto jest ji sám vám ukázal, neb cěsta nebeská jest připravena. Přijměte jej snažnějie, abyste v něm naději jměli, neboť chce vám již nebesa dáti. Milujte jej vším srdcem a skutkem dokonalým. Vejděte v bránu boží, od niež křesťané, ješto v ni jíti nechtie a činie sě skutky svými neduostojni, odehnáni budú. Za pravduť vám pravi, že dokonám svá slova, přijmuť vás všěchny a buduť vám otec, když sú mnú křesťané pohrdali.'


Protož vy, přietelé moji, ješto jste na světě, jděte bezpečně a volajte, povězte jim vóli mú a pomozte, ať by mohli dokonati. J áť budu v srdcech a v ustech vašich, jáť budu vuodcě váš v životě a zachovámť vás v životě a zachovámť vás v smrti. Neostavím vás, jděte chutně, neboť z prácě přijde vám chvála. Jáť bych mohl všěcko v jednu chvíli učiniti a jediným slovem, ale chci, aby z prácě vám odplata rostla a vaší mohutností aby má čest sě šířila. A nedivte sě, žeť mluvím, neb kdyby múdrý kto mohl znamenati, co duší na však den scházie do pekla, viece by jich bylo než piesku mořského. To jest spravedlnost, neb sú sě od Boha svého odlúčili. Proto mluvím, ať by počet diábluov byl umenšen a viděli nebezpečenstvie a mój zástup byl naplněn, zdali by slyšiec, i opravili sě.



Revelaciones II, cap. VII


Tuto řěč opět mluvil Syn boží k své choti: ,Já sem král koruny. Zdali vieš ty, proč sem řekl král koruny? Proto, neb mé božstvie bylo jest bez počátka a bez skonánie, věč bude a vždy jest. A jakož koruny chovají tomu králi, ješto má býti, tak jest mé božstvie bylo schováno člověčství mému, jímž by bylo korunováno. A měl sem dva, ješto mé byly slúhy: Jeden byl Petr, jímž vešken řád žákovstva rozoměj. Druhý Pavel, tiem rozoměj všěcky lajky, totiž vešken lid obecný jiný. Petr měl ženu, ale vida, že v stavu žákovstva manželstvo nenie bezpečno upřímnosti mysli v nezdrženie od manželstva, ješto mohl v něm býti, jelikož kolí odlúčil sě a cělým srdcem přidržal sě mne. Ale Pavel držal čistoty, střěhl sě té poskvrny ložě. Aj kterakúť sem milost s těma dvěma učinil! Petrovi dal sem klíčě nebes, že což by svázal neb rozvázal na zemi, bude svázáno neb rozvázáno v nebi. Pavlovi sem dal, aby v chvále byl Petrovi podoben a ve cti, neb jakož na zemi rovni sú spolu byli, takež v nebi u věčné chvále spolu sú ostaveni.


Ačť jedno dva menuji, v nichť i jiné své přátely miením. Jakož sem v Starém zákoně jako k jednomu člověku lsrahelovi mluvil, vešken lid tiem mieni, takž i nynie ve dvú tuto, ješto sem jě naplnil své chvály a své slavnosti. A pak v prodlení času počalo sě zlé množiti a tělo počalo k zlému býti hotovějšé. Protož oběma stavoma, totiž žákovstvu i lajkóm a obecným lidem z svého milosrdie obmyslil sem, učinil i přěpustil sem; zákovstvu, aby držěli sbožie kostelnie skrovně k tělesné potřěbě, aby tiem snažnějšé v mé službě byli. A lajkóm, totiž lidu obecnému, přězřěl sem manželstvo podlé zřiezenie kostelnieho.


Pak mezi žákovstvem byl jeden dobrý člověk, ješto myslil sobě a řka: ,Tělo táhne mě ke zlému kochání, svět k škodnému myšlení, diábel ten klade rozličná osidla, abych v hřiech upadl. Protož aby mne tělo nepřěmohlo a zlé kochánie, uložím smiernost ve všěch svých činech. V jedení, v odpočinutí, v diele i V modlitbě budu sě času držěti ke všěmu určenému a postem budu trápiti tělo, aby svět netáhl mne od Boha milovánie. Ostanu všeho toho, což k světu slušie, neb bezpečněji jest v chudobě po Kristu jíti. Aby diábel mne neoklamal, ješto křivé ukazuje miesto pravého, poddám sě Bohu v poslušenstvie a zavrhu všicku svú vuoli.' Ten je najprvé klášter ustavil, chvalně v něm sbyv, jiným k následování svuoj život ostavil.


Stav také lidu obecnieho dobřě jest byl zpósoben za chvíli. Jedni klidili zemi, jedni dielo jiné rukama svýma dělali podlé řemesla rozličného. Jedni kúpi nesli z jedněch do druhých krajuov, že to, což hojně měl kraj jeden, druhému kraji k užitku bylo, ješto jest v tom měl nedostatek. A mezi těmi někteří byli, ješto by všěch jiných bránili a kostela mého, ješto odění vzěli, aby nepřátely kostelnie vybíjěli. Mezi těmi vstal dobrý jeden a mój přietel, ješto myslil sobě: ,Neklidím země jako oráč, nepracuji na moři jako kupec, nedělám rukama jako řemeslník. Čím sě mám slíbiti Bohu? A tělo mé nemóž trpěti, mysl tesklivá, by nebeské věci myslila, puojdu, učiním slib pod přísahú, abych pod světským kniežetem ze všie své moci i svú krví bránil viery svatého kostela.'


A tak ten mój přietel přišed knideti, ten svój úmysl pověděl jemu, a že sě tak chce proto přísahú k tomu zavázati, aby po všěcky dny života svého, v poslušenství jsa kniežete, bránil kostela, aby ač by kdy chtěl sě obléniti, pro tu přísahu byl pilen toho, což jest slíbil. A knieže vecě jemu: ,Pójdu s tobú do kostela a budu svědek tvé přísahy.' I přišedšě oba přěd oltář, vecě mój přietel, klek na kolenú: ,Tedť nynie slibuji poslušenstvie Bohu a tobě, ješto jsi hlava, a přísahú sě zavazuji, abych kostela bránil svatého proti nepřátelóm a posiloval přátel božích, vdovám, sirotkóm a v Buoh věřícím dobřě činil, proti kostelu a vieřě jeho abych nikdy nic nečinil. A nad to tvému přikázanie a tvému opravení, kniežě, podám sě, ač bych v čem pochybil z které náhody.'


A když učini tu přísahu přěd oltářem, kniežě obmyšlenie učinil, dal jemu rúcho mimo jiné znamenité a dal meč v ruku jeho a řka: ,Tiemto mečem nepřátely božie budeš bíti!' Dal štít na rámě jeho a řka: ,Tiem braň sebe přěd ranami nepřátelskými. A tak naň rány beř, ač prvé štít bude rozbit, než by poběhl!' A ten mój přietel slíbil, že to chce všěcko zdržěti. A kněz mój také byl při tom, ješto pak tu po tom slibu dal jemu mé tělo k síle, aby mój přietel, jsa mi vjednán skrzě mé tělo, nikdy ode mne odlúčen nebyl. Takýť jest byl mój přietel Jiří a mnozí jiní. Tacíť by měli rytíři býti, ješto by to jmě i rúcho pro duostojnost svých činuov a obrany viery svaté jměli.


Slyšiž, což pak nynie činie moji nepřietelé proti tomu, ješto dřieve činili přietelé moji! Dřieve moji přietelé chodili do klášteruov s rozomnú bázní boží a s milostí božskú. Ale nynie ti, ješto sú v klášteřiech, jdú v svět pro pýchu a pro lakomstvo, majíc svú vlastní vuoli, rozkoš činiec a libost tělu svému. Těch, ktož v té vóli zemrú, jest spravedlnost, aby neučili ani obdržěli nebeské radosti, ale bez koncě pekelnú muku. Ale věz i to, že i ti klášterští, ješto bývají přinuceni, aby i proti své vuoli z božie milosti prelátstvie přijeli, nejsúť z těch počtu.


Rytieři také, ješto mé orudie nesli, hotovi byli dáti život za spravedlnost a krev prolíti pro svatú vieru, ku pravdě potřěbným pomáhajíc, zlé tupiec a nížiec. Ale slyš, kterakť sú sě již odvrátili! Již jim jě líbějie pro pýchu umřieti v boji a pro lakomstvo a pro závist z poštievanie diábelského, nežli by podlé mého přikázanie živi byli, aby dosiehli věčné radosti. Protož všichni, ktož v takové váli zemrú, jiní dána bude odplata s diáblem z súdu spravedlnosti. Ale ti, ješto mně slúžie, mají mieti odplatu s nebeským pánem bez koncě.


Tato slova já, Jezus Kristus, mluvil sem, pravý Buoh a člověk, jeden s Otcem a s Duchem svatým Buoh věčný.'



Revelaciones II, cap. VIII


,Já sem pán věčný a pravý Buoh. Ižádný pán nenie mne vyší, ani jest byl dřieve mne ani bude po mně, ale všeliké panstvo jest ode mne a skrzě mě. Byl sem řekl dřieve, že jeden z mých slúh chvalný život byl počal mužsky a mužsky jej dokonal, jehož jest nečíslný počět v tom životě a rytieřstvie následoval.


Jižť chci pověděti, kto jest najprv odšel od toho ustavenie, jako jest ten mój přietel byl ustavil. Jménať jeho nepovědě, neb že jména neznáš jeho, ale úmysl jeho povědě tobě, a co jej jest v žádosti držalo, ukážiť. Jeden chtě rytieřem býti, šel do kostela mého a tu uslyšal hlas: ,Chceš li býti rytieřem, najprv máš věřiti, že chléb, ješto vidie jej na oltáři, jest Buoh pravý a člověk pravý, stvořitel nebě i země. Druhé máš viece utrpěti své vóle, a když rytieřstvie přijmeš, než s dřieve jako s byl obykl. Třetie nemáš tbáti cti světské; a dámť božské utěšenie a věčnú čest.'


A když počě o tom v mysli své přěmietati, uslyšě v své mysli zlý hlas, an die tré jemu protivné, onomu řka: ,Chceš li mi slúžiti, dámť to, ješto vidíš, a to, ješto libé, slyšěti budeš, a obdržíš to, jehož žádáš.' A když to uslyšě, počě mysliti: ,Onen Buoh velí mi věřiti, jehož nevizi, slibuje, jehož nevědě. Velí mi zdržěti sě od libých věcí, jichž žádám a ješto je vizi. To, ješto nejisté, velí, abych měl v naději. Ale tento slibuje mi čest tohoto světa a tu já uzřím a vizi libost, jiez žádám. Od rozkošného viděti a slyšěti nelúčí. Lépeť jest jíti po něm, a to jmieti, ješto vizi, užívati jistého než v nejistém naději jmieti.' A tak mysle, počě od pravého rytieřstvie za sě jíti. Zbořil slib, štít trpelivosti povrhl přěd mé nohy, meč obrany viery pravé vylúčil z svú rukú, a tak vyšel z kostela mého, jemuž vecě zlý hlas onen: ,Chceš li, jako s řekl, mój býti, již vyjdi na pole se vší pýchú a v ulice, aby jako Buoh přikázal svým ve všěm jmieti pokoru, takež ty nemiň ijednoho kázanie v hrdosti, by v něm své pýchy neukázal. A jakož on velí držěti poslušenstvie, tak ty nechtěj, by kto byl nad tobú, své hlavy žádnému v pokořě nepokloňuj. Meč na to v ruku vezmi, aby krev prolil bližnieho svého a bratra svého, aby dosáhl jména jeho. Štít vezmi na to, že totiž chceš rád svój život vážiti, rány strpěti, aby cti došel světské, a k tomu chovaj těla svého, a tak je miluj, aby sě od žádné libosti jeho nezdržal.'


A když ten člověk utvrdi svú vóli a svú mysl v takých věcech, kniežě jeho vloži ruku na šíji jeho na tom miestě, ješto bylo hodné k tomu. Ale miesto kteréž koli nebylo by škodno, kdyby vuole dobrá byla, a nikomu pomocno, kdy úmysl nebyl pravý. A když vzě to rytieřstvie, a řeklo kniežě ta slova potvrzenie v rytieřstvie, i odjide ten i počě vésti své rytířstvie ke všie pýše tohoto světa, hubenec, nevážě toho, že jest k vyšiemu a k tvrdějšiemu životu obvázán. A po tomť bez počta jiných mnoho jde rytieřuov v pýše. A hlúbe pro to rytieřstvie jdú do pekla.


Ale mohla by otázati, že mnozí rádi by na světě slúžili a povýšeni byli, a nemohú dojíti toho. Mají li pro svú zlú vuoli takež trpěti jako ti, jimž sě v tom vede prospěšně podlé jich vuole a žádosti? K tomuť já tobě odpovědě: Ktož kolivěk má plnú vuoli, a což muož, učiní k tomu, aby mohl vzvýšen býti na světě ve cti v světské, aby slovuten byl, ačť někdy pro tajný súd mój nepřijde jemu vóle jeho, za jisté tobě pravi, takežť mučen bude jako onen, ješto jest to dokonal skutkem. Jedno ač by vóle pokáním opravena byla.


Aj o dvúť povědě, dosti známú mnohým, z nichž dvú jednomu vše po jeho vóli šlo po rukú. Druhý tuť měl vuoli, ale nemohl mieti téhož prospěchu. Jeden měl čest světskú a bylo tělo rozkošné a téměř vše jměl, jehož žádal. A druhý též byl vuole, ale menší čest měl. A byl by vesele stokrát svého bližnieho rád krev prolil, aby toho, jehož žádal, mohl dojíti. A což mohl, učinil, aby vóli svú podlé své žádosti naplnil.


Ta dva rovnať jsta v mukách v hrozných, ješto ač nejednoho času jsta umřěla. Avšak tak mluvím o jedné duši jakož o druhé, neb obú jest jedno odsúzenie, a obú byl jeden hlas v rozlúčení od těla. Neb dušě vyšedši z těla, počě řéci tělu: ,Kdež jest již libé viděnie očí, ješto s mi to slibovalo? Kde rozkoš, ješto s mi ji ukazovalo? Kde slova utěšená, v nichž s mi velelo kochati sě?' A diábel byl tu, odpovědě: ,Slíbené viděnie neníť jedno jako prach, slova jedno vietr, rozkoš jedno bláto a shnilost. A toť již k ničemuž nenie tobě.' Tehdy zavola dušě: ,Běda, běda, tak sem hubeně oklamána! Vizi toho, ješto mi jej v podobenství chleba slibováchu, a on král nad králi jest, pán nad pány. Vizi, co jest sliboval, a to jest jisto, ale nemóž býti pověděno ani vymyšleno o božie moci. Vizi, kterak by bylo přěužitečné, ktož by utrpěl světských věcí, jako on radil!' A pak výše volati počě: ,Běda, že sem sě narodila, běda, že sem tak dlúho živa byla, běda, že u věčné smrti mám býti, ješto nikdy nevezme koncě!' Aj coť hubené potká, že sú netbali Boha svého a pro sčěstie nestatečné tohoto světa! Proto ty, má choti, děkuj mi, žeť sem tebe zavolal z takého hubenstva, buď poslušná ducha mého a mých zvolených.'



Revelaciones II, cap. IX


,Vešken čas života tohoto jedno jest jako jedna hodina přěde mnú. Protož coť nynie pravi tobě, vždyť jest to přěde mnú bylo. A dřieveť jsem pravil o tom, ješto počal pravé rytieřstvie. A o druhémť sem toho nedopověděl, ješto je hubeně odšel od rytieřstva mého, po něm jde jich veliké množstvie, co jest jej potkalo. Ten, ješto jest tak vyšel z kostela, vzem hrdost v srdci po své libosti stojě a po rozkoši, bázen mú potupil, prospěch v svém hřiechu majě a v svých libostech.


A když k konci přišel života svého a dušě jeho z těla vyšla, diábli ji potkali hlukem a řkúce pekelným hlasem; ,To li jest ten, ješto odšel od pokory a šel po nás v našie pýše? A kdyby byl mohl ještě na dvě nozě výše nad nás v pýchu vstúpiti, rád by byl to učinil?' K tomu hlasu hubená dušě odpovědě, řkúc: ,Já sem.' A božie spravedlnost vecě: ,Toť jest tvé pýchy odplata, že poletíš doluov od jedněch diábluov do druhých pravým pádem, až i přídeš v najnizšie peklo a neujdeš muky ižádného diábla, by jich zlosti účastna nebyla!'


Druhé počěchu k té duši diábli řéci: ,To li jest onen rytieř, ješto jest odšel odlúčiv sě od božieho rytieřstva a držal sě rytieřstvie našeho?' A dušě odpovědě a řkúc; ,Já sem.' I vecě božie spravedlnost: ,Toť bude tvá muka a tvého zaslúženie odplata, že ktož kolí bude tvého rytieřstva následovati, svú zlostí tvé muky přičiní a tvé bolesti, tak že když k tobě přijde, jako by tě ranil velikú smrtedlnú ranú. Neb jakož ten, ješto za to by měl, by bolestnú ránu vzal, až by pln ran byl, hroznú by měl bolest a křičal by vé nad vé, tak na tě přijde hoře nad hoře a tvá bolest nad bolest bude obnovována a nikdy tvé biedy neubude!'


Třetí hlas pekený počě řéci: ,To li jest ten, ješto dal stvořitele za stvořenie, milost stvořitele za sebe milost?' Spravedlnost odpovědě: ,Toť jest. Protož odejde od nie vše utěšenie a milost božie, neb milovala sě nad stvořitele svého. A přijide v ní všeliká muka, ješto jest ustavena pro najmenší hřiech až do najvětšieho, že jest dala stvořitele svého za svú libost na světě. Bez skonánie trvati bude a bez skonánie muku bude mieti, neb všichni světí svú tvář sú od něho odvrátili. Aj má choti, kterak hubení budú bolest jmieti! Za malú libost tohoto světa, hoře jim i bieda!'



Revelaciones II, cap. X


,Psáno jest v zákonu Mojžiešovu, že Mojžieš, když ostřiehal na púšti dobytka uzřěv keř, ješto plamen šel z něho a nehořal, bál sě, tvář svú přikryl, jemuž řekl hlas z toho křě: ,Snuzenie mého lidu v moji uši vešlo a líto mi jich jest, neb přetěžkú službú sú snuzeni.'


Jáť sem ten hlas ze křě, ještoť nynie mluvím s tebú. Psota lidu mého vešla jest v uši moji. Lidem svým rozomiemť nynie a mienímť rytieřě na světě, ješto sú slíbili rytieřstvie mé a měli by moji býti, ale velmi jest jě diábel snuzil. Onen faraón, král ejipský, v tom najprvé těžek byl lidu mému, že musili zdi dělati a nedáno jim, čím by zhli cihly. Musili sami toho dobývati, kde by mohli. Druhé, když sú určenú věc vydali diela svého, neměli za to ijedné dieky. Třetie, když nevydali počtu určeného, ti jě trýznili, ješto nad nimi byli ustaveni, velmi těžcě. A tak v tom velikém úsilí mój lid dvě městě faraónovi ohradili. A to je ten faraón, diábel, ješto nuzí rytieřstvo, ješto by měli býti mój lid. Za jisté pravi, by rytieři stáli v tom ustavení, jakožto onen mój přietel najprvé počal, mezi milejšími byl bych je měl, nebo jakož Abrahám vzem přikázanie obřězu, a že byl poslušen, učiněn jest milým mým přietelem. A ktož kol i následovali viery Abrahámovy a skutkuov jeho, účastni byli chvály jeho. Také rytieři mezi jinými řády zvláště mi sú sě líbili, neb to, což měli mně obětovati, tělo své a krev svú, aby pro mě prolili. A proto sú mi sě líbili ovšem jako Abrahám z uobřězovánie a že jest svój slib držěl a tiem sě vždy čistil a rozmáhal v své čistotě.


Ale již tito rytieři jsú v službě diáblově, nuzie jě, raní jě i v trnie je vtiskuje. A také jako synové israhelští dvě městě dělají jemu: jedno město, to jest prácě těla a daremnie snažnost, dobývajíc světských věcí. Druhé jest nepokoj a zámutek mysli. A tak žádost světská nikdy nedá jim odpočinutie a duchovnie, na těle nesú práci a vnitř v mysli nepokoj a tesknost. A ty duchovnie věci činie těžky sobě. Ale jakož faraón nedal lidu mému potřěby k jich dielu, ani obilé ani vína k jich užitku, ale s prací a s bolestí duchu zamúceného lid sám sobě musil toho dobývati, takež jim diábel činí, jakž koli pracují a vším svým srdcem stojí po světu. Avšak nemohú toho dokonati, ješto by chtěli a nemohú žiezně své žádosti nasytiti. Protož vnitř jě bolest pálí a vně prácě, pro něž to líto mi jich jest snuzenie, že rytieři moji tak těžcě pracujíc darmo pracují a nevezmú užitku požehnánie z té prácě, ale naposledy vezmú ku otplatě hanbu.


A když Buoh poslal Mojžiešě, chtě svój lid z poroby vyprostiti, dal k lidu znamenie najprvé. Proto že mnoho v Ejiptě bohuov jměli, aby divným znamením jeden Buoh mocný všeho byl ukázán a věřen. Druhé dáno znamenie Mojžiešovi, ješto by to mého těla, ješto chtěl sem jě vzieti, podobnost byla. A co mníš, by znamenával keř, ješto jest hořal a neshořal? Jedno dievku, ješto jest Duchem svatým plod ponesla a porodila bez porušenie panenstvie. Jáť sem z toho křě pošel, já sem z panenského těla přijal člověčstvie. Třetie Mojžiešovi znamenie dáno bylo, aby takými podobenstvími toho pravda, ješto sú ukazovali, v svój čas byla ukázána, že sě jest stalo, jakož ta podobnost ukazovala.


Ale již slova svá šli k rytieřóm, jimž nenie již třěba znamenie dáti, neb všěm jest Písmo ukázalo, že jest Buoh jedno jeden. Ani již čekají, bych sě měl naroditi, neb vědie, že sem sě již narodil a že jest to písmo o mně naplněno. Ani má býti lepšie a jistějšie viera věřena než ta, ješto jest mnú a mými kazateli již ukázána. Avšak trojí věc učinil sem s tebú, jemuž móž věřeno býti, že sem svá slova vložil a učinil v tobě. Najprvé, že nedělé sě od viery pravé. A druhé, že diábel vyšel z obsědlého k mému slovu. Třetie, že sem dal k jednomu, aby ta srdcě, ješto rozvrtlá byla, opravil v jednu spolu milost. Protož o těch nejměj péčě ani chyby, ješto mají uvěřiti. Nebť ktož ve mně věří, věřieť i mým slovóm, jimžť voniem já, vonějíť jim i má slova. Protož jakož jest psáno o Mojžiešovi, že jest zakryl tvář svú, ty své tváři nezakrývaj, neb sem já tobě otevřěl duchovnie oči, aby viděla duchovnie věci. Otevřělť sem uši, aby slyšala to, co jě duchu. Jáť ukáži tobě svého těla podobnost, kakové jest bylo po zmrtvýchvstání, ješto Majdaléna a Petr a jiní viděli jej. Jakožť jest také Mojžieš hlas mój slyšal, ješto ve kři mluvil, týžť hlas nynie v tvé uši mluvím.'



Revelaciones II, cap. XI


,Bylť sem dřieve povědělo mucě rytieřě jednoho, ješto jest byl první od mého rytieřstvie odstúpil. Nynieť pravi v podobenství, neb jinak by nemohla duchovním věcem rozoměti, o toho chvále a cti jeho, ješto jest mužsky mé pravé rytieřstvie počal a mužsky jej dokonal. Ten mój přietel, když přišel k konci života a vyšla dušě z těla jeho, ihned pět zástupuov andělských posláno proti němu, mezi nimiž přišlo bez počta čertuov, aby něco svého nalezli proti té duši, neb jsú plni zlosti a nikdy nepřěstanú. Tehdy hlas z nebes povzněl světle: ,Otče Hospodine, i zdali toto nenie ten, ješto sě jest k tvé vóli zavázal a to statečně dokonal?' Tehdy sama dušě tato vecě: ,Jáť sem to řečení jejie a svědomie.'


Tehdy vyjidechu třie hlasové, jeden od Boha Votcě a řkú k duši: ,Zdaliť sem já tebe nestvořil a dalť sem tělo i duši? Protož ty jsi syn mój a ty s činil vuoli otcě svého. Pojdiž ke mně, najmocnějšiemu stvořiteli svému! Ty máš věčné dědicstvo jmieti otcě svého, neb S poslúchal jeho. Poď ke mně a jáť přijmu tě se ctí a s veselím.' Druhý byl hlas od člověčstvie Syna božieho a řka: ,Bratře, poď ke mně, bratru svému, nebť sem já pro tě boj podstúpil, já sem krev svú pro tě prolil. Protož poď ke mně, neb jsi mé vuole následoval. Poď ke mně, neb svú krví učinil si odplatu mé krvi. Byl s hotov smrti mé svú smrtí sě odplatiti a za život život dáti. Protož ty, ješto jsi mne v svém životě následoval, již v mój život vejdi, v mú radost, ješto nikdy koncě nebude jmieti, neb svým bratrem vyznávám tě spravedlivě!' Třetí hlas byl od Ducha svatého. Ale ne aby tříe bohové byli, ale jedno jeden. Ten vecě: ,Poď, rytieři mój, ješto s mi sě tak líbil, že bydlil sem s tobú. Tak jsi byl mužný, že jsi byl hoden toho, abych bránil tebe. Protož za nepokoj těla tvého vejdi v odpočinutie. Pro tvé mysli zámutky vyjdi v nevýmluvné utěšenie, pro mysl, ješto s ji měl a mužské dokonánie vejdi v mě samého, jáť v tobě bydliti budu a ty ve mně. Poď, budeš naplněn božské milosti!'


Potom oněch pět zástupuov počěchu řéci; prvý: ,Poďmy přěd tiemto výborným rytieřem a nesmy přěd ním orudie jeho. Obětujmy Bohu našemu vieru jeho, ješto jest jie choval neporušeně, obránil přěd nepřáteli spravedlnosti!' Druhý zástup vecě: ,Nesme přěd ním štít jeho a ukažmy Bohu svému trpedlivost jeho, ješto ač jest známa Bohu, však z svědecstva našeho slavnějšie bude, neb svú trpelivostí netolik jest trpěl protivné věci, ale i dieku vzdával Bohu, když jest měl protivné pútky!' Třetí vecě: ,Meč jeho přinesmy přěd Buoh, totiž jeho poslušenstvie, neb v těžkém i v lehkém podlé svého zalíbenie poslušen byl krále najvyšieho!' Čtvrtý zátup vecě: ,Poďme, ukažme kóň jeho Bohu a dajmy svědecstvie pokory jeho. Neb jakož kuoň člověka nese, tak pokora jeho přěd ním jdúc ke všělikému účinku dobrému nesla jej, nic svého pýcha v něm nenalezla. A protož jěl jest bezpečně.' Pátý zástup vecě: ,Nesmy přěd Buoh helm jeho. Dajme svědecstvo veliké žádosti jeho, ješto jest ji měl k Bohu. Neb on na všaku chvíli myslil jej v srdci, v ustech, v skutciech, nade vše žádaje jeho. A pro milost jeho a čest jeho ukázalť sě jest umrl světu. Duostojenť jest za svú práci věčné mieti odpočinutie a s svým pánem, aby vesel byl!'


S takými hlasy a v divném zástupu nesen jest u věčné odpočinutie mój přietel. A to vidúc ta dušě, radostně počě řéci: ,Blazě mně, že sem kdy stvořena, blazě mně, že sem kdy i slúžila Bohu mému, jehož již vizi! Blazě mně, že mám tu radost a tu chválu, ješto nikdy nevezme koncě!' Aj tak jest ke mně mój přietel přišel! A kakž koli ne všichni prolili krev pro mé jméno, avšak túž odplatu jmieti budú, a kdy mají vóli, že by chtěli pro mě svuoj život dáti, kdyby taký čas přišel a potřěba toho.'



Revelaciones II, cap. XII


,Já sem král pravý a nenie duostojen ižádný slúti králem, jedno já, neb ode mne jest všecka čest i moc. Já sem, ješto sem prvého anděla súdil, ješto jest padl pro pýchu, pro lakomstvo a pro závist. Já sem, ješto sem Adama súdil i Kaina i vešken svět, přěpustiv potopu pro hřiechy lidské. Já sem, ješto sem lid israhelský přěpustil, že jest z vězenie vyšel. Odivně sem jej a v divných zázraciech vyvedl odtud. Ve mněť jest spravedlnost všěcka bez počátka i bez koncě i bez skonánie, ani má kdy umenšenie. Ale jest ve mně vždy, neproměňuje sě, kakž koli toho času zdá sě, by tišejšie byla má spravedlnost, toť nenie proměna spravedlnosti mé, ale jest většie ukázanie milosti. Tú spravedlností nynie svět súdím a túž pravdú súdu mého jako i tehdy, když sem přišel byl, aby lid mój Ejiptským slúžil, a jakož sem byl ranil potom Ejipt.


Ale přěd mým v člověčství narozením skryta byla milost, ješto sem měl v spravedlnosti, jakož když světlo něčím zakryto bude. A když sem člověčstvie přijel, ač jest proměněn zákon daný, však jest neproměněna má spravedlnost, ale zřějmě sě jest ukázala a v milosti osviecena. Neb oblehčen jest zákon, ješto jest byl tvrdý pro neposlušné a zatvrdilé a nesnadný, aby pyšní byli okroceni. Velmi sě zřědlně spravedlnost v prvém otci ukázala a v potopě světa všeho a ještě na púšti pro hřiech mnozí zemřěli jsú. Ale takť se mnú spravedlnost jest, kakž koli jest viece má milost ukázána, ješto dřieve skryta byla v spravedlnosti a milosrdenstvie skrytě sem činil. Ale nikdy sem bez milosrdie neučinil spravedlnosti ani bez spravedlnosti milosrdie, aniž činím.


Ale mohla by řéci, kterak činím milosrdie s ztracenými? K tomuť odpoviem skrzě příklad. Jako kdyby súdcě některý na súdě seděl a bratr jeho byl přiveden k súdu, řekl by súdcě: ,Ty jsi bratr mój a já súdcě. Ač s mi velmi mil, však nemohu ani mám proti spravedlnosti učiniti. Ty vidíš v svém svědomí spravedlnost všěcku podlé svého zaslúženie. A podlé té musíš súzen býti.' Já sem ten súdcě, člověk jest bratr mój skrzě mé člověčstvie. A ten když k mému súdu přijde, jeho svědomie vyzná vinu jeho a rozomie, podlé niež má súzen býti. A já, že sem spravedlný, řku k duši v tom podobenství: ,Ty vidíš všěcku spravedlnost v svém svědomí, pověz, co jsi zaslúžila!' A dušě povědě a řkúc: ,Hodna sem trpěti, neb sem tebe neposlúchala.'


A já jie odpovědě: ,Já, tvój súdcě, přijal sem pro tě velikú muku a oznámil sem tobě nebezpečenstvic tvé a cěstu ukázal sem, aby nepřišla v muky. Byla jest spravedlnost, aby nevešla v nebesa, dokudž by nebylo za proviněnie dosti učiněno. Já sem za tě učinil, neb ty sama toho s nemohla učiniti. Já sem skrzě proroky ukázal to, co jest na mě přijíti jmělo, a neminul sem najmenšie věci toho, což proroci prorokovali. Já sem všěcku milost ukázal tobě, aby sě ke mně obrátila. Ale že s sě obrátila od mé spravedlnosti, jsi hodna súdu, neb jsi milosrdenstvím pohrdala. Avšak ještě sem tak milosrden, že by to býti mohlo, chtěl bych ještě umřieti za tě, aby tú spravedlností nebyla súzena. Ale die spravedlnost, že mi jest nelzě, a opět milosrdie die, by mohlo býti, rád bych umřěl pro tě. Aj kakť sem milosrden i k zatraceným! Od počátka miloval sem člověka, i kdy sem sě zdál hněviv. Ale netbají mé milosti.


A když sem spravedlný i milosrdný, napomínám ty, ješto rytieři slovú, aby mého hledali milosrdenstvic, aby má spravedlnost nenalezla jich, ješto tak pevně stojie bez pohnutie jako hora, hoří jako oheň, hrozná jako hrom, brzká jako lučiště natažené k vystřělení. Najprvé jě napomínám jako olec syny, aby sě vrátili ke mně, neb sem já jich stvořitel a jich otec a dám jim dědicstvo, ješto po otci slušie na ně. A co sú mnú pohrdali, však s radostí je přijmu, navrátie li sě, a potkám jě milostivě. Druhé napomínám jě jako bratří, aby na mé rány a na mé skutky vzpomínali a navrátili sě a já je přijmu jako bratry. Třetie jako pán jich napomínám jě, aby sě ke mně navrátili, neb sem pán jich, jemuž jsú slíbili vieru, jemuž slúžiti mají, jemuž jsú sě přísahú zavázali.


Ó rytieři, navraťte sě ke mně, ještoť jsem vás milostivě odchoval, vizte mě bratrem svým, žeť sem pro vy s vámi, vám jsa podoben, trpěl. Navraťte sě ke mně, ku pánu milostivému! Velikáť jest nečest, pánu jinému slib učiniec pak slúžiti. Vy ste mně slib učinili, abyste obránce byli mého kostela, aby těm, ješto núzi trpie, spomáhali. A pak slúžíte mému nepřieteli, mú korúhev skládáte a zdvihujete korúhev mého nepřietele. Protož, ó rytieři, navraťte sě ke mně v pravé pokořě, neb ste pýchú ode mne odstúpili! Zdá li sě vám těžko pro mě trpěti, znamenajte, co sem já učinil pro vy. Měl sem probitie rucě i nozě, já neodpustil sem ijednomu údu těla svého pro vy. Avšak ničehož netbáte toho, jdúc ode mne. Navraťte sě zase, dámť vám sílu proti duchovním i tělesným nepřátelóm. Dám vám udacstvie, že ničehuož sě nic báti nebudete, jediné mne. A budeť vám milo pro mě pracovati. Dámť vám múdrost, již pravú věrú budete rozoměti, a vóli boží.


Protož navraťte sě a stuojte mužsky, jáť sem ten, ješto vás napomínám, jemuž andělé slúžie, ješto sem otcě vašě poslušné vyprostil a neposlušné súdil a pyšných ponížil. Já sem byl první v súdu, v boji, v umučení, jděte po mně, abyste jako vosk přěd ohněm nezhynuli. I proč rušíte slib váš, proč boříte přísahu svú? Zdali sem mení než světský váš přietel, jemuž když co slíbíte, splníte, a mně, ješto sem vám dal život a čest, ješto bych vám zachoval, toho nedržite, což jste slíbili? Protož, dobré rytieřstvo, držte mi slib! Ač kdy skutkem nemóžete, ale vší vaší vólí táhněte k tomu. Jáť plnú vóli za skutek vezmu, neb lítoť mi jest poroby vašie.


Již diábel vás nuzí, vrátiece sě zasě ke mně v milosti, pracujte pro vieru kostela mého a já se vším svým zástupem jako milostivý otec vyndu proti vám a dám vám to, že čest věčná nikdy nevyjde z sluchu vašeho, tvář a chvála božie nikdy nevynde s očí vašich, chvála božie nikdy neotejde od úst vašich, dušě vašě vše, což žádá, budeť mieti, a nikdy odlúčeni nebudete od svého Boha, ale bez skonánie bude radost vašě. V té radosti věčný váš život bude. Aj kterak bude otplata vašě, budete li viece pro mú čest nežli pro svú pracovat! Máte li rozom, pomněte, že sem vás mocen a že mi tu potupu činíte, jiež byste sami od svých nechtěli. Ale ač vše mohu a spravedlnost volá na vy na pomstu, avšak mé milosrdenstvie trpí vás ještě. Protož hledaj te milosrdenstvie, jáť vám skýtu svú milost, za niž bych pokorně prošen byl.'



Revelaciones II, cap. XIII


,Já sem s Otcem a s Duchem svatým jeden Buoh truoj, v uosobách jeden od druhého nejsa rozdělen, ale Otec jest v Synu a v Duchu a Syn v Uotci a v Duchu svatém. A Duch svatý v uobú. A já, ješto sem byl s Otcem i s Duchem svatým, týž sem byl v životě své Matky. A ne tak, by andělé i tehdyž nejměli viděnie mne, neb vždy sem byl přěd nimi. Kakož kol i já sem v své osobě, přijal sem člověčstvie, v němž sem byl v své Matky břichu. A tak já v božství i v člověčství Buoh jeden. Abych ukázal milost svú a ku posílení viery svaté nehrdám mluviti s tobú. A kakž koli zdáť sě, by mé člověčstvie mluvilo s tobú a u tebe bylo, avšak podobnějiť řku, že tvá dušě a tvé svědomie se mnú jest a ve mně, neb nic nenie nesnadné, nenie v zemi i v nebi. A tak vzem tělo, trpěl sem, umřěl sem bez úrazu božstvie. Avšak sem z mrtvých vstal a v nebe vstúpil sem. A nynie věrně mluvím s tebú.


Pravilť sem dřieve, kterakéť mi jest rytieřstvo bylo vzácno. Ale na tytoť rytieřě jižť žaluji. Majíce moji býti, odvrátili sú sě ode mne, netbají mých slov, v nichž jich dušě měla by chut jmieti. A báti sě mne netbají, ale pro chválu lidskú radšě tu těžkú práci na svém těle trpěli a hotovějé jsú krev prolíti pro své lakomstvo. Radějše zemrú pro světské věci a pro marná diábelská slova. Avšak ještě jest k nim mé milosrdenstvie a má spravedlnost, neb svým milosrdenstvím ostřiehám jich, aby ihned diáblu poddáni nebyli a spravedlnosti. Trpě jě, chtie li sě ještě navrátiti, radostně je přijmu.


Protož, ktož chce mé rytieřstvie ke mně obrátiti, pověz jemu, že ktož by chtěl býti boží rytieř, měl by býti [...]


Když tak rytieř rytieřstvie přijme, já v něm budu a on ve mně. Já dám jemu pomoc a zapálím jej ohněm milosti mé, aby nic nechtěl, jedno mně, ničehož sě nebál, jedno mne, pána svého. A pakli bude na poli, a to pro mú čest a pro obranu viery mé rytieřstvie přijme, takť jemu k užitku bude, protož bude liť k tomu úmysl upřiemý, neb já na každém sem miestě svú mocí, a všickni upřiemým úmyslem a dobrú vuolí mohú mi sě líbiti. Ale sem milosti také, nižádný nemóž ke mně přijíti, jedno ač bude milost mieti. Protož nepřikazujiť toho, totiž tak rytieřstvie přijímati, neb tak by z bázni slúžili mi. Ale kto by tak rytieřstvie přijali, mohli by mi sě slíbiti, neb slušné by bylo, jakož skrze pýchu pochybeno jest od ustavenie pravého rytieřstvie, aby takež skrze pokoru bylo ukázáno, že sě k rytieřství pravého úlohu navracují.'


[V té kapitole méně slov sem položil, než jest latíně.]



Revelaciones II, cap. XIV


,Já sem jako zlatník dobrý, ješto když své zlato prodává, pošle na rozličná miesta. Řekl svému poslu: ,Neukazuj nižádnému zlata mého, ješto by neměl zdravú oči. Druhé těm, ješto nemají svědomie, nedávaj jeho. Třetie prodámy zlato za deset funtuov dvojité váhy. Ktož nebude chtieti dvakrát zlata mého odvážiti, nebudeť ho mieti.'


Ale tré má proti tobě mój nepřietel, jehož sě má vystřiehati. Najprvé chce léna toho učiniti, ješto by měl roznésti a ukázati jiným mé zlato. Druhé hledá, v mé zlato aby vmiesil nětco nehodného, aby nemněli, ktož je ohledají, by dobré bylo. Třetie dává v usta řeč svým přátelóm, aby řekli, že to zlato nenie dobré.


Aj žeť ten sem já zlatník. Já sem vše v nebi i v zemi skoval, ne kladivy, ale svú mocí. Ale vše, co je bylo a co bude, jest v mém předvědění. A najmenší črvek a i zrnce najmenší, které jest, nenie beze mne, ani jest co tak malého, by přede mnú skryto bylo. Avšak mezi vším, co sem učinil, slova, ješto sem mluvil svými usty, najduostojnější sú jako zlato mezi jinými kovy. Protož slúhy mé, po nichž mé zlato šli po zemiech, truojí věc mají učiniti. Najprvé nemají zlata mého těm ukázati, ješto nemají jasnú oči. Tenť má jasné oči, ktož má múdrost božskú z božskú milostí, ktož jest živ podlé toho, jakož rozumie; ktož sě od světské marnosti lúčí, ktož ničehož tak nehledá jako Boha svého. Ten má jasný zrak, takémuť jest mé zlato ukázati. Ale ten, ješto ač má uměnie, ale nemá božské milosti, aby činil, co rozomie, podoben jest slepému, ješto zdá sě, by měl oči k Bohu, an je obrátil k světu a týl k Bohu. Druhé nenie tomu dáti zlata mého, ješto nemá svědomie. Tenť má svědomie, ktož tyto lutové světské věci pósobi, aby skrze to k věcem nebeským přišel. Ktož mysl má v nebi a tělo na zemi, ktož na však den přemietá, kterak by vyšel z země a Bohu s svých činóv odpověděl, tomuť jest mé zlato dáno. Třetie, mé zlato má dáti za deset funtuov dvakrát odvážených.


Váhy, na nich má zlato mé váženo býti, znamenává svědomie. A ruka, ješto má vážiti, vuole dobrá a žádost. A na ty váhy mají tělesní a duchovní činové vloženi a váženi býti. A tak, ktož chce mé zlato, totiž má slova kúpě mieti, má na vahách své svědomie, vóli dobrú deset funtuov odvážiti k mé vuoli. Jeden funt bude zrak tělesný a zrak duchovní, aby byla dvojitá váha. A rozvažká mezi tělesným viděním a duchovním, který jest užitek v krásě a vidění tělesném, která ctnost v krásě a ve cti andělské a v nebeských ctnostech, ješto sú svým světlem nade všecky nebeské hvězdy. Jaká jest radost mysliti v božských přikázaních i ve cti jeho. I nemá to rovnú vahú sobě váženo býti, ale to, což vidí zrak duchovní, to má převážiti to, což móž tělesný zrak opatřiti. Aneb ač máme tělesné oči ku potřebě otevřieti, však před marností a před neslušným a hanebným máme je zavřieti.


Druhý funt jest také sluch. Rozvaž každý člověk, k čemu jest dobro slyšeti slova hubená, nepěkná, smiešená a uzři, že sú jedno marnost a jako vietr, ješto běží. Protož slyš raději chválu boží a zpěvánie jeho. Slyš skutky a řeči svatých. Slyš potřebné duši, tělu ještoť jest k dobrému pomocná. Ten sluch vážnějí má býti než slyšeti marné věci.


Třetí funtjest funt úst. Rozvaž člověk na vahách svědomie svého slova užitečná a počestná, čím sú lepšie než marná a škodná.


Čtvrtý funt jest funt chuti. I to rozvaž, čím jest pochotnějšie duchovní chut i než tělesná. A ta chut duchovní zdeť sě počíná, kdyžť bude smierné vzezřěnie od tělesných libostí a života zpořiezenie a bez koncě trvati bude v nebesiech v božské sladkosti.


Pátý funt, dotčením poznati, co bude. Rozvaž člověk, co psoty čije od světa a nepokojě a protivenstvie a rozvaž, které upokojenie jest dušě utěšenie. A važ duchovnie nad tělesné, neb ktož váží pochotnost toho světa nad duchovnie, nenie hoden zlata ani rúcha.


Šestý funt jest to, což činí člověk. Rozeznaj činy tělesnie a duchovnie, nebť jedny k životu vedú blaženému a druzí k zahynutí a k nuozi.

Sedmý funt času zjednánie. Neb jiný čas má člověk, aby v něm duchovními věcmiť obieral sě a jiný ku potřěbě těla, bez niež nemuož býti, a to když rozomně činěno, bude mezi duchovnie činy počteno. A že má člověk také počet vydati za časy jako i z skutkuov, protož tak čas prácě aneb činu ov duchovních má přěvážiti čas prácě tělesné, aby vážnějé měl věci duchovnie než tělesné. I nemá minúti čas ijeden, by nebyl rozvážen v milosti a v spravedlnosti.


Osmý funt jest zpuosob rovný sbožie tohoto světa rozpósobovati tak, že ktož jest bohat, tolik chudým uděj, jako muožeš z milosti božie. Ale muožeš řéci: ,A co dá chudý, ješto nic nemá?' Řkuť: Daj vóli dobrú a žádost, a že kdyby měl, rád by dal. Ale měl li by chudý tu vóli, že by rád jměl sbožie jako jiní a nechtěl by však dávati chudým, jedno málo a nestatečnějšie, taková vóle za málo jemu počtena bude. Protož bohatý čiň skutky a s milostí, a ktož nejmá, váli jměj, že by rád dal, by měl, a bude k užitku jemu. Ale ktož vážie tělesné sbožie nad duchovnie, ktož mně jeden dá peniez a sto jich sobě a tisíc světu ostaví, nerovně ten váží. Takový nebude hoden zlata mého, neb já, ješto dal sem vše a vše mohu Čtvrtý funt jest funt chuti. I to rozvaž, čím jest pochotnějšie duchovní chut i než tělesná. A ta chut duchovní zdeť sě počíná, kdyžť bude smierné vzezřěnie od tělesných libostí a života zpořiezenie a bez koncě trvati bude v nebesiech v božské sladkosti.


Pátý funt, dotčením poznati, co bude. Rozvaž člověk, co psoty čije od světa a nepokojě a protivenstvie a rozvaž, které upokojenie jest dušě utěšenie. A važ duchovnie nad tělesné, neb ktož váží pochotnost toho světa nad duchovnie, nenie hoden zlata ani rúcha.


Šestý funt jest to, což činí člověk. Rozeznaj činy tělesnie a duchovnie, nebť jedny k životu vedú blaženému a druzí k zahynutí a k nuozi.


Sedmý funt času zjednánie. Neb jiný čas má člověk, aby v něm duchovními věcmiť obieral sě a jiný ku potřěbě těla, bez niež nemuož býti, a to když rozomně činěno, bude mezi duchovnie činy počteno. A že má člověk také počet vydati za časy jako i z skutkuov, protož tak čas prácě aneb činu ov duchovních má přěvážiti čas prácě tělesné, aby vážnějé měl věci duchovnie než tělesné. I nemá minúti čas ijeden, by nebyl rozvážen v milosti a v spravedlnosti.


Osmý funt jest zpuosob rovný sbožie tohoto světa rozpósobovati tak, že ktož jest bohat, tolik chudým uděj, jako muožeš z milosti božie. Ale muožeš řéci: ,A co dá chudý, ješto nic nemá?' Řkuť: Daj vóli dobrú a žádost, a že kdyby měl, rád by dal. Ale měl li by chudý tu vóli, že by rád jměl sbožie jako jiní a nechtěl by však dávati chudým, jedno málo a nestatečnějšie, taková vóle za málo jemu počtena bude. Protož bohatý čiň skutky a s milostí, a ktož nejmá, váli jměj, že by rád dal, by měl, a bude k užitku jemu. Ale ktož vážie tělesné sbožie nad duchovnie, ktož mně jeden dá peniez a sto jich sobě a tisíc světu ostaví, nerovně ten váží. Takový nebude hoden zlata mého, neb já, ješto dal sem vše a vše mohu bylo jam, skrzě něž by musil letěti, ktož by padl do té hlubiny. Pakli by kto kterú z těch jam zatkal, pro to zatkánie neletěl by tak hluboko, jako kdyby nebyla zatkaná ižádná jáma. Takež jest u ztracených. Lehčějí budú muku mieti, když někým budú od některého zlého odvedeni.


Druhé mohú pomoci těm, ješto upadají a vstávají, ještě vstávati učiec je a napomínajíc, aby vstali a svým sě žádostem protivili.


Třetie mohú spravedlným pomoci a pomocni býti. Ale zdali i ti nepadají? Jistě i ti padají, ale ten pád bude k většie jich chvále a diáblu k většie hanbě, neb jako rytieř v boji, když málo bude raněn, rozsrdná sě a silnějé bude bojovati, tak moji vybraní z diábelského pokušenie snažnějšé budú v duchovnie práci a v pokořě silnějšé budú. Protož má slova nikdy nebudú ani mají býti mým přátelóm utajena.


Druhé bych řekl, že mój nepřietel usiluje, aby zlato mé něčím bylo nakaženo. Protož když kto píše má slova, která, ten, ktož píše, ukaž dvěma neb jednomu, ješto jsú svědomí dobrého. To, což jest psáno, ať ohlédá. A pak pošli, komuž chtieti budeš, aby když by to v ruce přišlo nepřátelóm bez svědecstvie, nepřičínili tu křivého něco, jímž by slova pravdy ohyzděna byla přěd sprostnými. A třetie jsem řekl, že nepřietel dal to v usta svým přátelóm, aby mluvili proti mému zlatu, ohyzdiece jě. Proti tomu přietelé moji řéci mají: ,V zlatu těch slov jedno jsú tři slova, neb učie upřiemě sě báti, šlechetně milovati a múdřě nebeských věcí žádati. Opatřte slova má a naleznete li co nepravosti, tuž sě jim protivte.'



Revelaciones II, cap. XV


,Divíš sě, proč takové věci mluvím s tobú. Zdali jedno pro tě, pro samu? Ne, ale pro jiných polepšenie a spasenie. Neb svět byl jako púšť kterakás, na niež byla jedno jedna cěsta, ješto vedla u velikú propast. A v té propasti dvě schráně byle. Jedna byla tak hluboká, že nejměla dna ijedno ho; v niž ktož sešli, viece nevyšli. Druhá nebyla tak hluboká jako prvá, ani tak hrozná a hluboká; ktož v tu sešli, naději jměli, že bude jim spomoženo. Žádosti jměli, ale ne hubenstvie, bědné psoty, tmy jměli, ale ne muky. A ti z té druhé sehrány voláchu k městu jednomu, ješto bliz jich bylo a jmělo plnost dobrého všeho. Neb tak byla zarostlá cěsta k městu tomu, že tam nikterakž nemohli, aniž té síly jměli, aby cěstu sobě učinili. I voláchu řkúc: ,Ó Hospodine, přiď a daj pomoc, osvěť ny, ješto čakámy tebe. Nenieť v jiném spasenie našeho, jediné v tobě!' Ten hlas všd do nebě v moji uši.


A já k tomu hlasu přišel sem v púšť jako pútník, ale prvé, než sem počal dělati, vzněl hlas přěde mnú, řka: ,Jižť jest sekera dřěvu přiložena!' Jako by řekl: Již buď hotov, člověk, neb jest již hotova sekera, a tenť jest přišel, ješto činí cěstu do města, vyplaňujě všěcky přěvody. A já přišed, od východa sluncě pracoval sem až do pádu, totiž od mého narozenie až do smrti na kříži pósobil sem spasenie lidské. Od počátka, jakž sem přišel v púšť tuto, utiekal sem pro mé nepřátely, pro Heroda, pokúšán sem od diábla, od lidí sem trpěl protivenstvie, nesl jsem práci rozličnú, jedl sem, pil sem, ijednu potřěbu tělesnú nesl bez hřiecha, abych ukázal, že jsem pravé člověčstvie přijal přirozené. A pak když sem cěstu k nebeskému městu připravil, a to, co jest přikázáno k tomu libo vyplaňeval, bodlivé trnie zbodlo mi bok mój a krutí hřebíkové ranili ruce i nohy mé, líci moje, zuby mé urazováně. A já trpě to vše, neodvrátil sem sě, ale tiem sem silnějé dávil sě přěd sě, jako když zvieřě líté dáví sě a tiskne proti oštěpu v žádosti chtě člověka dosáhnúti, až tak raní vešken život. Tak sem já přišed, učinil na této púšti práci a bolestí v svém potu a v své krvi cěstu připravuje.


A dobřě svět móž púští slúti, neb všěchna šlechetnost jest v něm opuštěna a hřiechy jest zahuštěn. A jediná v něm cěsta byla a ta jest clo pekla vedla, a po té šli všichni, ale zlí v zahynutí věčné a dobří jediné v temnice. A tak přišel sem hnut jsa milosrdím jako pútník, nejsa znám podlé božstvie svého a své moci, a učinil a připravoval cěstu, ješto do nebes vede. Tu cěstu vidúce přietelé moji a nesnadnosti úsilé mého, jich mnoho šlo jest jí vesele po mně.


Ale již sě jest ten hlas proměnil, ješto voláše: ,Buďte hotovi!' Cěsta má proměnila sě, opět trním porostla, přěstali jíti po nie. Ale cěsta do pekla otevřěna jest a široká jest a mnoho jich jde po nie. Avšak aby všie věcí má cěsta opuštěna nebyla a zapoměnuta, ještě málo přátel mých žádostí krajě nebeského jdú po nie, jako když ptáci ke kři ode křě přěletují, jakž kradí bojícě sě, neb všichni po cěstě jíti tohoto světa za štěstie mají a za sbožnost. Protož že jest tak široká cěsta tohoto světa učiněna a má úzká, volám k svým přátelóm, aby z cěsty, ješto do nebes vede, vyplanili trnie a bodláky, aby ukázali mú cěstu těm, ješto by šli po nie.


Neb jakož jest psáno: ,Blahoslavení, ješto neviděli mne a uvěřili!', takť jsú sbožní, ktož nynie věřie mým slovám a skutkem jě plnie. Jistě já sem jako matka, ješto potká syna svého, ješto blúdil, ješto podá jemu světla, aby viděl kudy jíti. Vyjde proti němu, aby ukrátila cěsty jeho a přiblížiec sě k němu, obejme jej a veselá bude. Takež já všěcky, ješto sě vrátie ke mně, potkám, a své přátely, a osvietím srdcě a duši každého k božské múdrosti. Obejmu jej se všie chválú a přijmu jej se vším nebeským dvorem tu, kdež nebude nebe svrchu aneb země vezpod, ale božie vidění, kdež nebude jiesti ani píti, ale v Bozě kochánie. Ale zlým otevřěna jest do pekla cěsta, z něhož, když tam vendú, nikdy vzhuoru nevejdú, neb viec chvály nebudú jmieti a veselé a naplněni budú hubenstva na věky. Protož mluvím slova tato a milost svú ukazuji, aby sě ke mně navrátili ti, ješto sú sě odvrátili a opět mě poznali, stvořitele svého, jehož jsú zapoměnuli byli.'



Revelaciones II, cap. XVI


,Mnozí sě divie, proč s tebú mluvím a ne s jinými, ješto lepšieho života jsú a delší čas slúžili mi. Ajá tomu příkladem odpoviedám: Jest pán jeden, ješto má mnoho vinic a ve mnohých miestech země. Z každého miesta víno má tu vóni po té zemi, v niež jest štěpováno. A když víno vydáveno, pán vinic počě ne najlepšieho vína píti. A kdyby jemu řekl někto, proč raději lepšieho nepie, Odpověděl by, že proto, neb k tomu času to jest víno najlepšie. Avšak onoho lepšieho nevylé vína, ale chová jeho k hodnějšiemu času, ke cti své a k užitku.


Takť sem já učinil tobě. Já mám mnohé přátely, jich život pochotnějí mi jest než které víno. Avšak že mi sě jest tak líbilo, tě sem vyvolil V svój duch, ne proto, by ty lepšie oněch byla, aneb tiem jim byla přirovnána, ale že sem tak chtěl, ješto z nemúdrých čině múdré a z hřiešných čini spravedlné. A protoť nehrdám oněmi, že sem tuto milost s tobú učinil, ale chovám jich ke cti své a jinému užitku, jakož spravedlnost toho potřěbuje. Protož ve všěm buď bokorná a nemuť sě, jediné pro své hřiechy. Miluj všěcky, i ty, ještoť sě zdá, by tebe nemilovali a tebe utrhali, neb oni tobě k větší koruně dadie příčinu.


Trojí věc přikazuji tobě, aby učinila, trojí věc zapoviedám, aby toho nečinila, trojí věc přěpúštiem učiniti a trojíť věc razi učiniti. Toť najprvé přikazuji, aby ničehuož nežádala, jedno Boha. Druhé, aby všěcku pýchu a hrdost odvrhla. Třětie, aby věčně tělesného smilstva nenáviděla. A toť jedno zapoviedám, aby marných sluov a bláznivých nemluvila. Druhé zapoviedámť přílišnost krmi i jiných věcí. Třetie zapoviedámť světské veselé a lehkosti. Toť pak jedno přěpúštiem, sen skrovný k dobré útrobě, druhé, skrovné bdění, aby v tom tělo popracovalo, třetie skrovné jědenie, jímž by posílenie jrněla tělu.


A toť najprvé radím, aby v postu a v dobrých činech pracovala, jemužť jest slíbeno nebeské královstvie. Druhé, aby to, což máš, ke cti božie zpósobila. Třetieť razi, aby to v svém srdci vždy myslila, co sem pro tě učinil, že sem trpěl muky i umřěl pro tě. Toť myšlenie vzbuzuje k Bohu milost. A mysl také mú spravedlnost a mój súd, ješto má býti, toť bázen vzbudí v mysli. A pak jest jedno, ještoť přikazuji, zapoviedám, radím a přěpúštiem. Toť jest, aby tak držala poslušenstvie, jako s dlužná. Toť přikazuji, nebť Buoh tvuoj sem. Toť zapoviedám, aby jinak nečinila, nebť pán tvuoj sem. Toť přěpúštiem tobě, neb choť tvuoj sem. A toť radím, neb přietel tvuoj sem.'



Revelaciones II, cap. XVII


Řekl Syn boží k svaté Brigidě: ,Věř silně, že to, ješto kněz v rukú drží, jest tělo božie.' A ona vecě: ,Já věřím, že jakož slovo poslané Mariji tělo jest učiněno v břiše jejiem, takež toto, ješto nyní vizi v rukú kněžskú, věřím tě pravého Boha i člověka.'


Jiež vecě Hospodin: ,Jáť sem, ješto s tobú mluvím, jsa věčný v božství a ješto sem v dievcě člověčstvie přijal a božstvie neztratil. Proto mé božstvie, i když sem byl v břišě své Matky, bylo jest najmocnějšie mocí, od niež všeliká moc byla, také múdrost najmúdřějšie, od niež všeliká múdrost, neb v tom božství všěchno, co jest, múdřě a rozomně zpořiezeno jest. Nenieť ijednoho tytlíka v nebi, totiž miestka malichného jako jediného tknutie, by v něm a jím nebylo to ustaveno a přěvidíno, ani jedno zrnce prachu na zemi, jehož nemóž ijeden na dvé pro malost jeho rozděliti, ani jedna jiskra v pekle, ješto by co z toho vyšlo z jeho ustavenie a mohlo před ním utajeno býti.


Divíš sě, proč sem řekl, jeden tytlík v nebi? Neb jakož tytlík dokonánie nedopsaného slova, tak slovo božie všěho jest dokonánie a ustaveno jest ke cti všemu. A proč sem řekl, jedno zrnce prachu na zemi? Jediné vše, co jest na zemi, malá věc jest a vše zhyne. Avšak i to, kakž koli malitké, nevynde z božíeho zpuosobu. A protož sem řekl, ani jedna jiskra v pekle, neb v pekle jedno jest závist. A jakož jiskra jde od ohně, také všěliká závist jde od nečistých duchuov, aby vždy i s svými závist jměli a ižádné milosti. Protož že v milosti a v Bohu jest plné uměnie a plná trpelivost, všěliké věci, tak jsú zpósobeny, aby nic nemohlo protivno býti moci boží. Ani móž kto řéci, by co bylo bez rozomu učiněno, ale vše tak řádně a rozomně učiněno, jakož jest slušno které věci.


A tak Buoh, ješto v pravdě móž slúti, moc ukázal jest svú přěvelikú v andělském sboru, nebo stvořil jě ke cti sobě a jim samým, aby libost a útěchu v něm jměli a milost, držěli poslušenstvie, aby jediného Boha milovali a ve všem jemu poslušni byli. Proti tomu dvému někteří z anděluov zle pochybivše hnuli svú vóli proti Bohu, neupřiemo ji obrátivše a moc boží a šlechetnost byla jest jim v nenávist. Protož což jest Bohu milo, jim jest protivno. A tiem neřádem zaslúžili jsú pádu. Nenie toho, by jim Buoh pád stvořil, ale oni svým neřádem pád sú sobě učinili. A když umenšenie Buoh viďal ve všem zástupu nebeském, že jsú svým padli povýšením někteří, opět Buoh ukázal svú šlechetnost, stvořil člověka v těle i v duši a dal svobodnost jemu, aby mohl dobré činiti a zlého nechati. Neb když nemělo viec andělóv stvořeno býti, správně mělo býti, aby měl člověk svobodnost, chtěl li by aby svobodnosti a duostojnosti andělské mohl dojíti. A dal také člověku duši, aby mohla rozeznánie mieti mezi věcmi protivnými, mezi dobrým a lepším, a dal jim moc státi v dobrém.


A diábel vida tu boží milost k člověku, myslil v sobě závistí: ,Aj Buoh nové učinil, aby v našě miesto mohl vjíti, člověk. Zbořmy to, ať nepřijde k té duostojnosti!' A vymysliv, čím by přělúdil člověka, učině jej vinna, že přěstúpil člověk mé přikázanie a více slíbil sě jemu slib toho hada než mé držěti poslušenstvie. A když jest potupil neposlušenstvím Boha, v nebesiech jest neměl býti ani také v pekle, neb dušě, majíc pomoc rozomem, pilně, co jest učinil, znamenala a pro svú vinu skrúšenie jměla. A Buoh z své milosti, vida hubenstvie člověčie, zpósobil jemu jedno miesto, v němž by vězal a túžil své nemoci a plakal neposlušenstvie svého, až by i byl hoden přijíti v své duostojenstvie, ješto jest ztratil.


A diábel ještě patřě na to, chtěl všie věci zabiti duši člověčí nevděčenstvím a své lajno vpustil v duši, a tak zatmil rozom jějí, že ani měl člověk božie milosti ani bázni, nepomněl božie spravedlnosti a súd boží byl potupen. Nebáli sě Boha, nepomněli a tak jeho i nemilovali a v tom hubenstvu stojiec lidé ve tmělém a v zatmělém svědomí padli viece nežli dřieve a u většie hubenstvo. Avšak ještě Buoh své ukázal milosrdie a svú spravedlnost. Tu milosrdenstvie, když ukázal Adamovi a jiným dobrým, že budú pomoc v svój čas jmieti a z té naděje rozněcovala sě v nich milost k Bohu. Ukázal také i spravedlnost potopú v časy Noeovy, skrzě níž vešla bázen božie v srdce člověčie.


A ještě potom diábel neostal své zlosti, ale dvojím sě pokusil o člověka. Najprvé nevieru vpustil v člověčie srdcě, aby nevěřili lidé slovu božiemu, aby za to jměli, což Buoh činí i což lidé činie, by to vše osudem bylo. Druhé vpustil člověku v srdce zúfanie, aby nejměli lidé té nadějě, by došli královstvie nebeského. A Buoh milostivý proti dvému tomu opět dvé vynes. Proti zúfaní dal naději slibuov Abrahámovi, že z semene jeho narodí sě ten, ješto by jej i ty, ktož budú u vieře jeho následovati, uvedl v ztracené dědictvo, a vzbudil prorocstva a proroky, jimž ukázal, kterým činem jě vykúpí a kdy a na kterém miestě. A proti nevieře mluvil Buoh s Mojžiešem a svój zákon a svú vóli ukázal jemu a svá slova divy a skutky naplnil.


Když sě to stalo, opět zlost diábelská ke dvému horšiemu podnesla člověka. Jedno, aby myslil člověk, že přětěžký jest zákon boží a nenie upokojenie, ktož by jej držal. Druhé, že tomu věřiti nepodobné, by Buoh chtěl sě naroditi a umřieti a trpěti. Ale proti tomu opět Buoh dvé učinil. Jedno, aby člověk v tvrdosti zákona nebyl neupokojen, poslal mě, Syna svého, v dievčí život, abych přijma člověčstvie doplnil zákon a pak jej oblehčil. A proti druhému skutečně sem umřěl spravedlný za nespravedlné a trpěl jsa nevinen vše, což jsú proroci prorokovali, nic nepomina.


Ani tak ještě přěstala jest zlost diábelská. Ještě jest v lidech jiné dvé vnesl diábel. To jedno, aby má slova v posměch měli, druhé, aby mé skutky nepaměť lidem z srdce vyňala. A Buoh proti dvému tomu opět jiné dvé počíná. Jedno, aby v čest byla slova má navrácena a k následování přišli skutci moji. A uvedl tě jest Hospodin v svój duch, ukazujě skrzě tě vóli svú a v své zemi svým přátelóm, aby božie milosrdie bylo ukázáno, jímž mají naučení, aby v paměť vzěli boží velikú milost a mé umučenie. Druhé, aby zřěli lidé na spravedlnost boží a báli sě krutého súdu mého.


Protož pověz onomu: Když jě již přišlo mé milosrdie, ať jě vynese na světlo, aby lidé naučili sě hledati milosrdenstvie a vystřiehali sě súdu božieho. A to rci také: Kakž koli má slova jsú psaná, však prvé mají ohlášena býti, a tak mají vjíti v skutek. Jakož tiem móžeš příkladem rozoměti: Když měl Mojžieš přijieti zákon, dřieve jměl huol připravenú, avšak ne ihned jí, doniž čas nepřišel, divuov činil. A když hodný čas přišel k tomu, ukázáni divové a skutkem má slova ukázána. A takež když měl přijieti Nový zákon, rostlo najprvé mé tělo a táhlo k hodnému věku. A pak jsú slova slyšěli, avšak v sobě neměla sú moci a síly, jeliž skutky přišly, aniž měla dokonánie, jeliž sem skrzě umučenie vše doplnil, co jest o mně prorokováno. Takť jest i nynie, neb kakž koli má slova jsú psána a mají po světu roznešena býti, však nebudú jmieti moci, jeliž přijdú v plné světlo.'



Revelaciones II, cap. XVIII


,Věc divnú učinil sem s tobú. Vidíš očima duchovníma, slyšíš ušima duchovníma, čiješ duch mój rukú duchovní, v těle jsúc živa. To viděnie, ješto vidíš, ne takť jest, jakož vidíš, neb kdyby viděla duchovní krásu andělskú a dušě svatých, nestačilo by tvé tělo k tomu, ale jako mdlé osudie zrušiloť by sě pro velikú radost tvé dušě z viděnie toho. A pakli byl čerty, jakošť jsú, viděla, aneb by umřěla v mále, aneb by s velikú bolestí živa byla pro velikú jich hruozu. Protož vidíš ty duchovnie věci jako tělesné. Anděly a duší vídáš v podobnosti člověčie, ješto mají život a duši, netolik andělé živi jsú svým duchem. A črty vídáš v postavě zvieřat neb v postavě jiného stvořenie, neb zvieřata mají duch smrtedlný. Když tělo jich umřě, i duch také. Čertie neumrú tak v duchu, bez koncě mrú a bez koncě jsú živi. A slova duchovnie ty v podobenství slyšíš, neb duch tvuoj nemohl by jich jinak popadnúti. A to jest ze všěho najdivnějšie, že duch mój čiješ v svém srdci, že sě pohybuje.'


A ona vecě: ,Ó pane, Synu dievky, že tak ráčíš u nestatečné vdovy hospodu jmieti, ješto sem ve všěch dobrých skutcích chudá a malého rozomu v domnění a sešlá ve všelikém hřiechu a dlúhostí času!' A Syn boží jie odpovědě: ,Jáť mohu chudého obohatiti, nemúdrého a ješto malým rozomem, mohu dosti rozomna učiniti. A mohu starého v mladost navrátiti. Neb jakož fénix ten pták sbéře a sklade prútíčko v údolí, v lesě, mezi nímž jednoho dřěva prútíčko klade, ješto jest svrchu sucho od přirozenie a vnitř horko. A to od horka paprsku slunečného najprvé sě zazžě a od toho všecko jiné větvíčko také sě zazžě. Takež ty musíš sebrati šlechetnosti, jimiž by mohla od hřiechuov vzieti obnovenie. Mezi nimiž máš jednu jmieti, ješto jest svrchu jako ono dřěvo suché a vnitř horké, totiž aby jměla od kochánie v tomto světu učištěné srdce a vnitř aby v něm jměla plnú milost, tak aby nechtěla nic, nežádala jedno mne. A v toť najprvé přijde oheň mé milosti a budeš zapálena ve všěch cnostech, v nichž budeš od hřiechuov vypálena a vyčištěna a vstaneš jako pták onen jsúc obnovena, složiec kuoži staré milosti.



Revelaciones II, cap. XIX


,Já sem Buoh tvój. Duch mój uvedl tě, aby viděla, slyšala, čila; slyšala má slova, viděla podobenstvie, čila duch mój s radostí a s náboženstvím své dušě. Ve mněť jest všěho milosrdenstvie spravedlnosti a spravedlnosti milosrdenstvie. Já sem jako ten, ješto vidí přátely své, že by na té cěstě, ješto jdú jí, padli v hroznú propast, z niež by nebylo lzě vstáti, i vystřeze jě. Takež já mluvím svým přátelóm skrzě ty, ješto mají Písma rozom a mluvím jim skrzě bič, vystříhajě jě z nebezpečenstvie jich. Ale oni činie proti tomu, neb jdú bez cěsty mých slov netbajíc. Slova má jsú jako jedno slovo, a to jest: ,Obrať sě ke mně, hřiešníče, neb nebezpečně jdeš a pro zatměnie srdcě tvého nevidíš nebezpečenstvie toho, kakť jest.' A tiem mnú hrdají, k tomu mé milosrdenstvie obmeškávají. Avšak ač jsem tak milosrden, že napomínám jě, ani hřěšie, takéť sem tak spravedlný, že by všickni anjelé táhli jě, nemohli by býti ke mně obráceni, jedno ač by svú vóli sami hnuli k dobrému. A když by oni svú vóli ke mně obrátili, svú žádostí se mnú stojiece, nemohliť by jich držěti i všichni čertie.


Včely královi svému, ješto matka slove mezi nimi, trojí šlechetnost ukazují: Jedno jest, že všicku sladkost, co jie mohú dobýti, k němu nesú. Druhé, k jeho ponuknutí vyjdú, a letie, kamž letie, sědú, kdež on chce. Třetie slúžie jemu a držie sě jeho, vždycky k němu milost majíc. A z toho včely také mají od svého krále trojě dobré. Jedno jest, že z jeho vole mají čas jistý k dielu. Druhé, skrzě něj mají milost mezi sebú. Třetie z té žádosti, ješto sě radují králi svému, plodie sě a užitek přinesú.


A pak pán těch včel, ješto má péči o nich, uzřě mdly některé, die slúzě svému: ,Snad sú včely tyto ztratile krále.' A slúha die: ,Po čem to má poznáno býti?' A pán die: ,Troje jest znamenie toho. Jedno, že mdle a léně lécí, nemají veselé, nemají krále svého a utěšenie nenie. Druhé nevychodie v svój čas určený, a to jest proto, že nemají znamenie ižádného krále svého, kdy by vyjíti měly. Třetie, že nemají milosti v úli, vracují sě prázdny, nic nenesúc s sobú, jedno samy sě najědie.' I vecě slúha: ,Čemuž jě tehdy trpíš v zahradě, když k ničemuž nejsú?' A pán vecě: ,Nechať jsú v úli, ať by sě nevrhly húsenky a aby úly nebyly prázdny. Druhé, aby jiné včely dobré, zřiec na tyto, že jedno samy pro sě lécí na pole, snažnějšie byly pro svého krále pracovati. Třetie pomáhají brániti včelnicě včelám dobrým proti jednomu červu škodnému včelám, ješto letie. A čím viece včel bude, snáze sě obrání. Avšak až zima přijde, ty zlé včely zimú a hladem zemrú, neb milostí sě nedržie spolu, a že sú nenalezly sobě ztravy, když jsú mohly.'


Jáť Buoh mám ty včely, já sem svú krví tu včelnici připravil sobě a v tom úly, totiž kostel, v němž mají v jednotě viery křesťané býti a v jedné milosti, ješto mají z toho vyjíti, když by mě najprv milovali. A tu jedni dobří křesťané a zlí druzí. Zlí ne mně hledají sladkosti, ale jedno sami sobě, nevidie hlavy své. Ale dobří křesťané mají mě za svú hlavu, nesú mi stred sladkú, totiž činie pro mě skutky milosti. Druhé všěcko činie k mé vóli, neb jich vóle jest podlé mé vóle a jich myšlenie o mém umučení, činové jich k mé cti. Třetie jdú po mně, totiž ve všem sú mne poslušni, kdež sú koli vně nebo vnitř, v zámutcě nebo u veselí. Protož trojie věc mají ode mne. Všěcky časy a noc v světlo proměňují, totiž veselé tohoto světa u věčné veselé sú v svém rozomě proměnili, neb zdejších věcí jedno ku potřěbě užívají a jsú ústavní, když mají protivnost a opatrní, když mají prospěch, a skrovní v tělesné potřěbě a v tom jsú snažni, co mají činiti. Druhé, jako dobré včely milují sě spolu, tak oni všichni mají jedno srdce ke mně. A jako sám sě každý miluje druhého a mě nade vše. Třetie plodní budú mně a skrzě mě. A co jest plodnú býti, jedno Ducha svatého jmieti a jím býti naplněnú? Neb ktož nemá jeho a nemá sladkosti jeho, neužitečný jest, padneť a zhyne. Ale v komž mój duch bude, roznietí jej v božské milosti a otevře smysly rozomnosti jeho, vyvrže pýchu a nezdrženie, vzbudí mysl k chvále božie a ku potupení světa.


Tohoto duchu včely neužitečné nevědie, protož nedrží jednosti a svaté milosti tovařistvie, jsú prázdny činuov dobrých, světlo ve tmu proměňují, utěšenie v pláč, radost v bolest. Avšak dám jim býti pro trojí věc. Jedno proto, aby na jich miesto nevešli nevěřící, ješto kdyby s dobrými byli, by jim příliš těžcí byli. Druhé, aby jich zlostí byla stálost dobrých pokúšena. A kterak jest kdo trpeIiv, má protivnost ukázati, jako prospěch, kterak jest kto smierný. A že někdy hříechové i spravedlným potrhnú a šlechetnosti jich podnášejí v hrdost, proto dám zlým býti mezi dobrými, aby dobří u veselí přielišném nebyli rozpuštěni, aby sě leností nevzdřiemali, ale aby oči svoji vždy k Bohu jměli. Třetie trpím jě, aby pomáhali brániti, aby pohanstvo a jiní nevěřící báli sě tiem viec, čím by jich viece viděli, ješto sě zdají dobří. A jakož dobří stojie proti viery nepřátelóm v spravedlnosti, božie milostí, tak zlí, aby jedno svých životuov obránili. A tak zlí i dobří, všichni pomocni budú. Protož pro dobré trpím zlé a dobří pro zlé vyšší budú korunu jmieti.


Pak strážě těch včel jsú preláti a kniežata. A ty dobré já, Buoh, jich strážě, napomínám, aby mých včel ostřiehali. Znamenajte, kak ven jdú nebo za sě, sú li zdrávy a silny, či li mdly. Toť jsú neužitečné, ješto léně a mdle lécí a nelécí svým časem a prázdny sě vracují, nenesúce sladkosti s sobú. Tiť léně lécí, ješto viece tbají o tělesných věcěch než o věčných, viece sě bojie na těle než na duši, ješto die na mysli sobě: ,Proč bych měl nepokoj sobě a moha pokoj mieti? Proč bych dal sě smrti, moha živ býti?' Nechtieť toho, hubenci, znamenati, že já, jsa všie chvály pán i král, najmocnější byl sem, jako bych nic mocen nebyl, jsa najpokornější, nepokoj pravý přijal sem pro ně a svú smrtí vyprostil sem jě. Ti pak časem nezpósobní, jichž žádost stojí po zemských věcech, jichž řěč jest šalovná, jichž činové jedno samých jich k užitku, jichž taký čas, jelikož tělo hladá. A ti nemají milosti k úli a nehromazdie sladkosti, ješto ač mají které dobré činy, avšak ne z mé milosti, ale hřiechu a své vlastnie vóle neostanú. A tak by chtěli Boha mieti, aby však světa neostali, ani kterého trpěli nedostatku neb protivnosti. Takovíť nejsú s sobú, jako včely bez mateřě, protož když zima přijde, proto že sú jedno sami sě milovali, hladem zemrú. Ne tiemto tělesným hladem, ale věčným hladem mučeni budú, že jsú na Buoh netbali a túžebno jim bylo dobré činiti, přielišnú zimú budú trpěti.


Avšak moji přietelé trého zlého ode zlých včel sě střězte: Jedno, aby jich hnis vám nevšel v uši, nebť jsú jedovaté. Jakožť medu nemají, takť jsú prázdny sladkosti a jedovatú hořkost miesto medu mají. Duhé, chovajte zřiedlnicě a oka svého od křídl jich, neb přěostráť sú jako jehly. Třetie chovajte těla svého, ať naho nenie, neb v svých ocasiech žahadla mají, jímž velmi bodú hořcě. A což sě to znamenává, múdřie umějí to vyložiti, ješto znamenají jich obyčějě, a ktož neumějí rozoměti, bojte sě nebezpečenstvie, varujte sě jich, obyčějě s nimi a jich příkladu. Pakli toho neučiníte, naučíte sě zkusiec, jehož sú nepoznali slyšiec jej.'


Pak vecě Matka božie: ,Požehnaný buď, Synu! Milosrdenstvie tvé sladké jest a spravedlnost tvá veliká. Tak mi sě zdá, řkúc v podobenství, že tak jest nynie, jako kdyby šel oblak na nebe někaký a přěd ním povětřie. V tom oblaku temného sě něco ukázalo. A ten, ješto nebyl v domu, čije měkkost povětřie, vzvedl oči a uzřěl oblak temný i počě řieci v mysli: ,Temnost oblaku toho ukazuje, že déšt bude.' I učiní múdřě i pospiešie k domovu, aby sě přěd deštěm schoval. A jiní, ješto slepí biechu, aneb ješto netbají na to, zkusichu toho, co ten jest oblak znamenával. A ten oblak po všěm světě rozšíří sě a přijde s velikým větrem a s silným ohněm, že nic přěd ním ostati nemohlo.


Ten oblak jsú tvá slova, Synu, ješto sě temná mnohým zdají, že nevěřie, by tak vyšla, neb jsú skrzě sprostné dána a nejsú divy potvrzena. Přěd tiem oblakem jdeť má prosba a tvé milosrdenstvie, jímž jsi všem milosrden a jako máti všěchny táhneš k sobě. To milordenstvie jest jako měkké povětřie, jímž ty, ješto tě hněvají, napomínaš, a těm, ješto netbají, na ty podáváš své šlechetnosti. A protož všichni, ktož uslyšie slova tato, vzdvihněte oči a vizte rozomem, odkud jdú a vzní liť milosrdenstvie a pokoru; coť ukazují, nynějšie li věci, či budúcie, pravdu li praví, či křivdu. A naleznú li v nich pravdu, utečte v schránu, totiž ku pravé pokořě s božskú milostí, neboť když spravedlnost přijde, tehdy strachem rozlúčie sě dušě od těla a dušě zavřě v sobě ohněm, vně i vnitř hořěti bude, ale neshoří. Protož já, králová milosrdenstvie, volám k těm, ješto na světě bydlé: ,Vzdvihněte oči a vizte milosrdenstvie. Napomínámť a prosímť jako máti, radímť jako múdří. Neb když přijde spravedlnost, nebudeť sě lzě protiviti. Protož věřte silně a hleďte, v svědomie zkuste pravdu a ukázánať budú znamenie a skutci milosti!'


Pak opět Syn boží vecě k svaté Brigidě: ,Povědělť sem dřieve o včelách, že trojě dobré mají od krále svého, držiec sě jeho. A teď řku tobě, že by křižovníci měli býti takové včely, ješto sem jě v uoněch krajích zemí křesťanských uložil. Ale již oni proti mně bojují neb netbají o dušiech, nemají slitovánie nad těch těly, ješto jsú sě obrátili ke mně a k vieřě křesťanské z bludu. Nuzie jě dielem, nedadie jim jich svobodstva užíti, neučie jich vieřě i svátostí kostelních jim nepodávají a s větší bolestí pustie je do pekla, než by byli v svém pohanství stáli obecném. Aniž pro jiné bojují, jediné, aby svú pýchu rozšířili a rozmnožili své lakomstvo. Protož přijdeť jim čas, v němž budú jich zuby zetřěny, pravá ruka bude jim uťata a budú žíly jich u pravé nohy podřězány, aby živi byli a poznali sě.'


Revelaciones II, cap. XX


Uzřě u vidění jednú svatá Brigida veliký nebeský zástup, k němuž Buoh vecě: ,Kakž koli všecko viete a vidíte ve mně, však že mi jest tak libo, žalujiť přěd vámi, že úlové oni nebeští přěrozkošní, ješto jsú v nebi od věčnosti připraveni, z nichž sú neužitečné včely vyšly, jsú prázdny. Druhé žaluji, že ona propast nesytá, jiež neprotiví sě kamenie ani dřievie, vždy jest otevřěna, v niež dú dušě jako snieh s nebe na zemi. A jakož snieh přěd sluncem rozpustíe sě u vodu, tak ty dušě pro veliké muky rozpustie sě ode všeho dobrého a obnovují sě ke všeliké mucě. Třetie žaluji, žeť jest málo těch, ješto by zřěli na to, že jsú prázdná ta miesta, z nichž sú vypadli zlí andělé, a na to, že tak dušě upadají v propast.


S právem žaluji, neb já od počátka zvolil sem tři mužě, skrzě něž rozoměti trój stav na světě. Jednoho sem žáka zvolil, ješto by mú vuoli hlasem volal a skutkem ukazoval. Druhého sem zvolil, ješto by svým životem bránil mých přátel a hotov byl ke všeliké práci pro mě. Třetieho zvolil sem, aby svýma rukama dělaje choval tělesných.


Ale prvý již jest malomocen a něm, tak že každý, ktož hledá, aby viděl na žákovstvu krásné obyčějě a šlechetnosti, odskočie za sě, mrzko mu bude viděti a břidko přistúpiti pro jich malomocenstvie z jich pýchy a z jich lakomstva. A bude li chtieti slyšěti jě, němiť jsú mě chváliti, ale hovorní, aby sě sami chválili. Kakž tehdy otevřěna bude cěsta, aby bylo dojíti k také pochotnosti, když jest ten mdel, ješto by měl přěd jinými jíti? A kak bude ta pochotnost slyšána, když jest ten něm, ješto by měl volati? Druhý pak, ješto by měl jiných brániti, strašliv jest v srdci a s holýma rukama, neb bojí sě jedno světské hanby, aby cti světské neztratil. A jest s holýma rukama, neb žádných skutkuov libých Bohu nečiní, ale vše, což činí, pro sě činí. Ktož tehdy bude brániti lidí, když jest strašliv, ješto by měl to učiniti? A třetí jest jako osel, ješto jest hlavu k zemi sklonil a stojí spolu na čtyřech nohách. Jistě lid jest jako osel, neb ničehuož nežádá, jedno zemské věci, a obmeškává věci nebeské a hledá těch, jimiž jest spadnúti, jakož čtyři nohy, na nichž stojí na zemi, jednú malú vieru, druhú daremní naději, třetí ijědněch nemá dobrých činuov, čtvrtú má vuoli hřiechuov. A tak má usta lakoty a lakomstva vždy otevřěna. Aj přietelé moji, kak móž skrzě takové propast ona nesytá býti zahrazena?'


Tehdy vece Matka božie: ,Buď požehnaný Synu! Tvá žaloba pravá jest, nenieť proti nie ijedné omluvy. Jedinečké slovo, v němž muož by spasenie, a to jest to slovo: Smiluj sě, Jezu Kriste, Synu Boha živého! A toť já slovo volám k tobě, toť volají přietelé tvoji.'


Syn boží odpovědě: ,Tvá slova pochotná jsú v mú uší a jdú s milostí v srdcě. Mámť ještě jednoho žáka a jednoho obránci a jednoho sedláka. První je jako nevěsta rozkošná, a již čaká velmi ctný ženich všie žádostí s milostí boží. Tohoť hlas bude jako tohoto, když zvuolánie obrazí sě hlas v lesě. Druhého mám, ješto bude hotov pro mě svuoj život dáti, nebude sě báti úkor světa tohoto. Tohoť já obchráním oděním Ducha svatého. Třětí bude jmieti tak silnú vieru, že die: ,Tak silně věřím, jako bych viděl, a mám dobrú naději, že vše splní Buoh, což jest slíbil.' A bude vuoli jmieti, aby dobré jměl činiti a prospieval v dobrém a zlého nechal. Dám v usta těch tří: Prvému tři slova, ješto by volal. Jedno bude volati: Ktož má vieru, čiň to, což věří, skutkem! Druhé die: Ktož má dobrú naději, buď ustavičen ve všem dobrém! Třetí bude řéci: Ktož miluje a má svatú milost, žádaj horlivě, aby viděl to, což miluje! Druhý bude jako lev silen ku práci a pilen bude úkladuov nepřátelských sě vystřiehati a ústavný v stálosti bude. Třětí bude múdrý jako had, ješto stane na ocasě a vzdvihne hlavu k nebi. Tiť mú vuoli naplnie a po těch jiní pójdú. Ačť tři menuji, všakť skrzě ty viece jich miením.'


Pak vecě k svaté Brigidě: ,Stuoj stále, neroď o světu tbáti úkoruov, neb já Buoh a pán tvuoj jsa, slyšal sem veliké úkory!'



Revelaciones II, cap. XXI


V jiném vidění vecě Matka božie k svaté Brigidě: ,Dci má milá, o pateru věc máš mysliti. Jedno, kterak všichni údové Syna mého na smrti jeho stydli byli a zkřenuli, a kterak krev jeho, ješto plula z ran jeho v jeho umučení, spekši sě přidržala sě všěch úduov jeho. Druhé mysl, že jest tak ukrutně byl zaklán v srdce a nemilosrdně, že ten, ješto jest jej zaklál, nepřěstal tam tisknúti kopie, až kopie došlo řebra a že obě straně srdcě byle na poli.


Třetie mysl, kterak jest s křížě složen. Dva jsta byla, ješto jsta jej s křížě složila, a byli tři řebříky přistavili. Jeden k nohám, druhý k rucě, třetí v puoli k tělu. Na ten vstúpil jeden z tú dvú a ujal jej v puoli. Druhý po jiném řebříku všel a vyrazil hřebíky z jedné ruky, a pak obnesl řebřík k druhé ruce, druhý hřebík vyrazil z ruky druhé. A ti hřěbíkové byli jsú daleko v kříž pronikli. A pak ten, ješto byl tělo v póli ujal, ponenáhlu šel doluov, jakž moha. A onen druhý vstúpil, ješto k nohama byl přistaven, na řebřík, a vyrazil z noh hřeby. A když k zemi přiblížil sě, jeden jej ujal za hlavu a druhý za nohy a já, ješto biech mateří, držala sem jej v puoli. A tak my třie nesli sme jej k jednomu kamenu, ješto sem já čistým prostěradlem byla obestřěla. V to jsme jeho tělo obinuli, ale neobšila sem jeho v prostěradlo, neb sem zajisté věděla, že nezhyne v hrobě. Pak Marija Majdaléna a jiné svaté ženy přišly a také bylo mnoho anjeluov svatých, jakož když v slunečném paprsku bude mnoho zrnec prachu, a ti službu svému činili stvořiteli.


Čtvrté pomysl, kaký sem já v tu chvíli smutek jměla. Nenieť, kto by to uměl vypověděti, neb byla sem jako žena, ješto porozuje, jejiež všěchny údové třasú sě po porodu, ješto že ledva muož bolestí dýchati, avšak má radost vnitř, jakož móž mieti, že vie, že sě jest Syn jie urodil a že nikdy nevende v též hubenstvo, z kteréhož jest vyšel. Takež já, kterakž koli byla sem zamúcena odivně smrtí Syna mého, avšak že sem věděla, že neumřě již viece, ale na věky živ bude, v své duši sem sě radovala, a tak k mé žalosti vmiesila sě jest některaká radost. A toť za pravdu řéci mohu, že když jest mój Syn byl již pohřeben, byly jsú jako dvě srdci v hrobě jednom. A zdali nenie řečeno: Kde jest tvuoj poklad, tu jest tvé srdce? A tak mé srdce vždy jest v hrobu s ním, mým Synem, bylo a mé myšlenie.'


A pak vecě Matka božie: ,O pátém chci v podobenství pověděti. Dievka jedna, když smlúvána za jednoho, byla při tom dva mládencě, k niež jeden vecě z nich: ,Razi, nevěř tomu, zaňž tě smlúvají, příkrýchť jest obyčějuov. Neradť dává, lakomýť jest ke vzětí. Věř mi radši, já tobě jiného ukáži, ještoť nenie tak tvrdý, ale ve všěm lahodný. Dáť on tobě ihned, což žádáš, a to, cožť sě líbí, dáť hojně.' A dievka to slyšiec počě to na mysli řéci sobě: ,Tohoto řěč libá jest slyšěti a sám jest lib viděti, slušie po radě jeho postúpiti.' A když chtieše prsten snieti s prsta svého a dáti mládenci, uzřě nad sobú tři slova napsaná. Jedno bieše: Když vejdeš u vrch dřěva, viz, aby neujal sě suché větvi, aby tě držala, a neupadneš!


Druhé slovo bylo: Viz, aby nebral rady od nepřietele! Třetie bylo: Neklaď srdcě svého mezi zuby lvuovými! A uzřěvši dievka napsánie, odjě ruku a nesně prstena a zachová jej, řkúc sobě v mysli: ,A snad tento, ješto snúbí, není věrný.' A tak když mysléše o tom, uzřě opět psaná jiná tři slova. Jedno bylo: ,Daj tomu, ješto jest dal tobě!' Druhé bylo: ,Daj krev za krev!' A třetie: ,Nedávaj tohoto jinam, cožť jest ne tvé.' I počě opět dievka mysliti: ,Slova tři prvnie napsaná učie mě smrti sě střieci. A druhá tři, kterak bych život nalezla.' A vzemši sobě dobrú radu zavola onoho slúhy, ješto jie najprvé snúbil. A když ten přijide, druhý, ješto ji chtěl zklamati, odšel od nich.


Ta dívka jest dušě a ta dva, ješto přěd ní stála, jeden k Bohu a druhý k světu přátelstvo. A prvé a blíže přistupují, ješto k světu radie. A k těm, ješto když některá dušě bude chtieti ruku ztáhnúti, aby prsten svuoj dala, totiž milosti povolila k světu, ale když to písmo uzří, totiž darem božie milosti to tré znamenává, aby střěhla sě, aby vysoko na lutové zvednúc věci chtiec sě držěti, nespadla viece. Druhé, že nic nenie na tomo světě než prácě, a třetie, že zle diábel odplácie. A pak uzří i jiná tři napsaná slova, totiž srozomie, že má dáti všěcka sě Bohu, od něhož má vše. Druhé, když on svú krev prolil za ni, aby také nelitovala své krve prolíti proň. Třetie aby své dušě od Boha nedávala jinam, neb jeho jest. A tak k takové duši sě přiblížie slúzi božie, kdy potáhne jě k sobě, a odstúpie od nie slúhy tohoto světa.


Ale aby také dušě byla jako nevěsta, ješto jest vstala z uobjetie chotě svého, má najprvé mieti rúcho krásné, by sě jie neposmievali. Druhé má býti mravná podlé vuole chotě svého, aby chot její nejměl necti pro ni. Třetie má čistá býti, aby nenalezl ženich na nie poškvrny, pro níž by jí hrdal. A má jmieti, kto by ji vedli v schránu chotě jejieho, aby v skrytých pruochodech nepoblúdila. A ten, ktož vede, to také jmá o sebe jmieti, jedno, aby jej viděl, druhé, aby jej slyšal ten, kohož vedú. A ten, kohož vedú, má tré jmieti. Jedno, aby nebyl lén jíti za tiem, ktož jej vede. Druhé, aby neskrýval sě přěd tiem, ješto jde přěd ním. Třetie, aby snažně znamenal, kde jde ten, ješto vede, aby šel tadyž. Protož onoho dušě, ješto ty vieš, aby v schránu vedla chotě svého, musíť vuodcí vedena býti, ještoť ji zbožně uvede k choti jejiemu, totiž k Bohu.'



Revelaciones II, cap. XXII


Opět vecě Matka božie: ,Psáno jest: ,Ktož múdr chce býti, múdrosti uč sě od múdrého.' I chciť v podobenství pověděti. Jeden, chtě sě múdrosti naučiti, viděl dva mistry přěd sobú, i vecě k nim: ,Přěrád bych naučil sě múdrosti, kdybych věděl, k čemu by mě přivedla, který má užitek a které skonánie.' Jeden z tú mistrú odpovědě: ,Chceš li jíti po mně a po múdrosti mé, uvedu tě na velmi velikú horu, ale na cěstě jest tvrdost od kamenie nohám a nesnadno tam jíti. Budeš li v té múdrosti pracovati, budeš to jmieti, ješto svrchu jest vně temno, vnitř lesknuto. Budeš li ji silně držěti, což chceš, to budeš jmíti. A jako kruh točí sě vúkol a budeť tě viecež viecež táhnúti k sobě a sladčějiž, až tě v svój čas se všěch stran oblé veselé.'


Druhý mistr vecě: ,Pójdeš li po mé múdrosti, dovedu tě údolé krásného a s všelikým ovotcem země rozkošné. Nohám jest tam měkko jíti a doluov jíti nenie těžko. A staneš li v té múdrosti, budeš jmieti to, ješto svrchu lesknuto, ale když budeš chtieti požívati, utečeť od tebe. A také budeš to jmieti, ještoť nenie trpné, ale ihned konec vezme. A když budú kněhy přěčteny, ihned kněhy zhynú spolu s tiem, co jest čteno a prázden ostaneš.'


A ten slyšě to, mysliti to počě: ,Divné dvé slyšě. Puojdu li na horu, zemdlejí nohy a chřbet zbolí. A dosáhnu li toho, ješto jest vně svrchu temno, čemu mi bude? A druhý mistr krásné lesknuté slibuje, ale nestálé. Kakýž bych měl užitek z toho?' A když ty věci přěmietáše v mysli, jeden vece člověk: ,Ač jest huora vysoká a nesnadno vjíti na ni, však jest světlý oblak nad horú, z něhož jest utěšenie a obvlaženie. Ač jest to temné svrchu vně, co jest slíbené, však móž býti i to rozraženo a to vnitřnie zlato držáno a věčné veselé bude z toho.'


Ta dva mistry dvuojí múdrost znamenávají, tělesnú a duchovní. Duchovnie jest pro Buoh své vlastnie vuole ostati a všie zlosti, i skutkem k nebeským táhnúti věcem, nebť nemuož v pravdě múdrost býti řečená, když by s slovy nesjednali sě činové. Tať múdrost uvede v blažený život. Ale tú múdrostí jíti tvrdá jest cěsta a příkrá jíti vzhuoru. Tvrdost jest a jako skalná cěsta svým sě žádostem protiviti a příkro jest obyčějné libosti sě protiviti a potupiti a světské cti nemilovati. Ale ačť jest to nesnadné, avšak ktož to obmyslí, že krátký jest čas a má svět skonati a svú mysl tvrdí k Bohu, tomu ukáže sě nad tú horú, k niež jde, oblak, totiž svatého Ducha utěšenie. A ten bude hoden jeho utěšenie, ješto nehledá, aby o jiném myslil, jedno o Bohu. Kterak by byli boží zvolení tak veliké věci a příkré činili, kdyby Duch boží nebyl dobré vuoli člověčie jako nádtobí dobrému pomáhal?


A ten duch přivedla jim vóle dobrá, přitáhla milost boží, neb vólí a žádostí pracovali jsú, až jsú i v skutcě silni byli. A když jsú došli Duchu utěšenie, ihned jsú měli zlato božieho milovánie, jímž netolik byli silni trpěti mnohé protivenstvie, ale trpiec, útěchu jměli, zřiec ku otplatě. A ta útěcha milovníkuom tohoto světa zdá sě temná, nebo oni tmy milují. Ale milovníkóm božím světlejšie jest než slunce a lesknutějšie než zlato, neb oni sbořují tmy hřiechuov a vzcházějí na horu trpedlnosti, zří na oblak utěšenie, ješto nebude koncě jmieti, ale zde sě počne a jako kruh vuokol pójde, až přijde v dokonánie. Ale múdrost tohoto světa vejde k hubenství, ješto zdá sě sktvúcie v hojnosti světských věcí a rozkošné ve cti, měkké v rozkošiech. Ale ta múdrost skuoro sejde a nemá jiného užitka, jedno že viděna a slyšěna bude.


Protož, má dci, hledaj od múdrých múdrosti, totiž od Syna mého, neb on jest múdrost, od niež všeliká múdrost. On jest ten kruh, ješto nemá koncě. Jako máti volám k tobě, miluj múdrost, ješto jest vnitř jako zlato a vně svrchu nešvarná a vnitř horlivá milostí a vně pracná, ale v skutcě plná užitku. A vezmeš li zámutek z břěmene božieho, budeť utěšitel tvój. Přistup a konaj jako ten člověk, ješto počna, puojde až i přivykne, nenavrátí sě za sě, až i přijide u vrch hory. Nic nenie tak nesnadného, byť v konání ústavném a rozomném nebylo snadné, nic tak ctné nenie počato, byť nebylo zhyzděno, nebude liť dokonáno. Protož k duchovnie múdrosti přistup! Tať tě povede ku práci těla a k netbání na svět a k malé nesnázi, ale k věčnému utěšení. Ale lstivá múdrost je tohoto světa a ubodlivá, tať vede, aby světské věci byly shromazděny a ke cti zdejšie, ale na konci k velikému nezčěstí přivede, leč by pilně kto vystřiehal sě jeho. '



Revelaciones II, cap. XXIII


Opět vecě Matka božie: ,Pročť mluvím s tobú? Jistě proto, abych svú pokoru ukázala. Neb jako srdcě neveselí sě nemocným údem těla svého, doniž zdravie nevezme, a když vezme zdravie, viece bude veselo, takež já jakž kolivěk shřěší člověk, vrátí li sě ke mně vším srdcem a pravým opravením, ihned hotova jsem jej přijieti, aniž zřím na to, mnoho li jest hřěšil, ale kterým úmyslem a v které vuoli sě navrátil. Všichni mě nazývají mateří milosrdenstvie. Syna mého učinilo mě, dci, jistě milordenstvie milosrdnú. A když jsem jeho viděla milosrdenstvie, skrzě to mám ke všěm slitovánie. Protož hubenýť to bude, ktož, když muož, nepřistúpí k milosrdenství.


Protož ty, má dci, pod' a skrý sě pod mým pláštěm! Ten sě zdá svrchu nestatečný, ale vnitř jest užitečný pro trojí věc. Jedno přikrývá přěd povětřím búřě, druhé brání přěd zimú velikú, ješto svědí, třetie ochraňuje přěd přievalem z uoblaka. Ten plášť jest pokora má, ta sě zdá milovníkóm tohoto světa nestatečná věc, potupená. A co jest tak potupné jako slúti nemúdrým a nehněvati a neotmlúvati? Co jest tak neslušné jako ostati všeho a všeho potřěbnú býti? A co jest bolestnějšieho světským, než křivdy sobě učiněné netbati a vážiti sě ze všěch za najnizšieho? Takť, dci, má pokora byla, a to jest byla má radost, to všecka má vuole, ižádnému nemysliti sě slíbiti, jedno Synu mému.


A ta pokora, ktož mne v nie následuje, k trému jest dobrá: Jedno hodí sě přěd povětřím búřě, totiž přěd liskými řěčmi a ukáraním. Neb jakož silné povětřie v búři přěvrátí, což bude nepevně postaveno, tak člověka purného, ješto neznamenává budúcích věcí, úkorové povrchú snadně a mysl od svaté milosti učinie potuchlú. Ale ktož zří pilně k mé pokořě, pomysl, co sem já slyšala takových věcí, paní jsúc všěho. Hledaj mé chvály, ale ne své a znamenaj, že řěč jedno vietr, a budeť ihned mieti oblehčenie. A proč mníš, by tak nepokorní byli světští k slovóm a ukáraní? Jediné, že viece své chvály hledají. Protož ijedné pokory nemají v sobě. A kakž koli die spravedlnost, než ukáranie bez potřěby ižádný nemá slyšěti a trpěti, avšak ktož trpí úkory pro Buoh, pokorně otplatu vezme.


Druhé má pokora brání přěd velikú zimú, totiž přěd tělesnú milostí neb přiezní. Neb jest přiezen kakás, ješto jest měl jeden k druhému jedno pro tyto světské věci, jakož by řekli: ,Ty mě nakrm a já tě, ty mě cti a já tě, dokud sme zde. Cožť mi tiem jest, co po smrti bude?' Toť jest studená přiezen, bez horka božieho, a jest neužitečná ku otplatě. Ale ktož mé pokory následuje, ten pro Buoh přátelóm i nepřátelóm činí dobřě. Přátelóm, že jsú ústavně ke cti božie, a nepřátelóm, že jsú božie stvořenie a snad ještě budú dobří.


Třětie přěd přívalem chrání pokora. Trój bývá přieval z uoblaku: dštěm, sněhem a krúpami z uoblaku. A z těla našěho také to tré vychodí z něho: Žádost toho, co vidí, totiž žádost tváří krásných, věcí a jměnie širokého. A co jest to vše, jedno jako déšť kakýs, ješto bláto učiní v duši a nepokoj v snažnosti, jda skrzě myšlenie neužitečná a zámutek čině, když to, co jest sebráno bylo, ztraceno bude? Vychodí také žádost slyšěti čest svú, přiezen tohoto světa, a což buď takového, ješto je libo člověku slyšeti a tělesným žádostem, ale duši škodné bývá. A co je to vše než jako snieh, ješto brzcě sě rozplove a studí duši? A také z těla vychodí libost tělu pochotné věci. A co je to jiného, jedno jako krúpy kterakés zmrzlé z vod nečistých, ješto duši činie neplodnú v duchovních věcech?


Protož ktož chce přěd těmi přívaly z uoblaku obchráněn býti, uteč ku pokořě, následuj mne v nie! Tenť bude obráněn, aby nežádal toho, což vidíta oči, toho, což slyšíta uši proti pravdě, a přěd libostí neřádnú těla. Pokora jest muoj pláštěk, ješto ty shřievá, ktož skutkem jej mají. Těmť má pokora neprospěje, ktožť myslé jedno o nie. Jedno, ač kto bude mne v nie podlé své smiery následovati, jakož i tělesný pláštěk jedno ty shřievá, ktož mají jej na sobě. Protož, dci milá, obleč sě v tu pokoru podlé své moci! Neb ženy tohoto světa, tyť pláště nosie, ješto pýchu svrchu ukazují, ale vnitř mají malý užitek. Takového rúcha střěz sě ovšěm, neb nebudeš prvé moci jmieti plášťka pokory, jeliž prvé oblečenie milosti světa odbudeš, a budeš ústavně mysliti, co jest Buoh učinil milosrdenstvie s tobú, a kterak nejsi toho vděčná proti němu, a jeliž obmýšleti budeš, co jsi učinila a co činíš a kterého jsi súdu tiem zaslúžila.


Věz to, žeť sem já skrzě to byla tak pokorná a také jsem milosti zaslúžila, že sem věděla to a myslila, že já sama sobú nic nejsem, aniž sem co jměla sama od sebe. Protož své chvály sama sem nechtěla, ale jediné chvály božie, ješto mě jest daroval a stvořil. Protož, dci, uteč pod pláštěk mé pokory a mysl sě hřiešnú mimo jiné, neb ač tak uzříš zlé jiné některé, nevieš, kterak zajtra bude, a nevieš, kterým úmyslem a kterým rozomem činie to, z nesíly li čili z nevědomie. Protož nevznášěj sě nad jiné v své mysli, nesuď v svém srdci ižádného!'



Revelaciones II, cap. XXIV


Opět mluvila Matka božie a řkúc: ,Když by byl veliký zástup a když by ktož šel mimo něj obtiežen jsa velikým břěmenem, hlédal by pilně a své oči maje k zástupu tomu, a zdali by tu kto byl, ješto by slitujě sě nad ním, pomohl jemu toho břěmene nésti. Takež sem já byla plna žádosti od narozenie Syna mého až do smrti jeho. Já sem nesla veliké břiemě, plny oči slzí sem měla, jměla sem mimo všěcky v svém srdci já žalost. Měla sem z nejedněch puotek strach, což jsú prorokovali proroci o umučení Syna mého, a když sem pak viděla to všecko. A teď ke všěm hledím, ktož jsú na světě, zdali by kto jměl mé žádosti slitovánie, a nalézám jich velmi málo, ješto by mú bolest pamatovali v slitování. Protož, má dci, ačť sem od jiných zapoměnutá, ale ty mne nezapomínaj, viz mé prácě, a v čemž muožeš, následuj, znamenaj mú žalost a mé slzy a želej, že tak málo mých přátel. Buď stálá! Aj toť Syn mój jde k tobě!'


A on ihned vecě, přišed: ,Já sem Buoh a pán tvuoj, ješto mluvím s tobú. Slova má jsú jako kvietie dobrého dřěva. A kterakž koli z jednoho kořene jde všěchno kvietie, však ne každý kvietek učinie ovoce. Takež má slova jsú všěcka z kořene milosti božské, a ta mnozí přijímají, avšak neučinie užitku ve všěch, neb jedni přijmú má slova a na čas jich podržie a pak jě povrhú, nejsúc vděčni duchu mému. Druzí přijmúc, držie, aneb jsú plni milosti a v těch učinie ovotce náboženstvie a svatých činuov.


A ty, má choti, neb jsi právem božským má učiněna, tři domy musíva jmieti. V jednom má býti potřěba ku pokrmu, v druhém k uoděvu, v třetiem jiná potřěba domova. V prvém domu najprvé má býti chléb, druhé pitie, třetie krmě. V druhém má býti rúcho vlněné neb plátěné neb lněné, rúcho hedbábné. V třetiem domu má býti to osudie, ješto má v ně něco leto býti, a to živé, ješto by neslo a vozilo, jakož jsú oslové, koni, volové, na němž by vozeno neb neseno bylo to, což by mělo s miesta na miesto hnuto býti.'



Revelaciones II, cap. XXV


Já sem pán, jehož moci nemóž sě nic protiviti. A mluvím s tobú jako muž k své ženě, řka, že máva domy tři jmieti: V jednom má býti chléb, pitie a krmě. Ale muožeš otázati, co tiem miením. Tutoť nemiením chléb, ješto je na oltáři, ješto jest chléb, doniž kněz nedie: ,Toto jest tělo mé', ale potom mé pravé tělo bude, ješto sem já z dievky vzal a v němž jsem ukřižován. Ale miením tiem chlebem vóli dobrú, ješto má býti v domu našem. Chléb tělesný, když je čistý a dobrý, dvé má dobré do sebe. Najprvé, že dává posílenie všemu tělu, žilám i všem pruochodóm páry, ješto živí tělo a kosti, i těm žilám, ješto kosti viežie spolu. Druhé, vezme v sobě velikú shnilost v těle vnitřnie a tu s sobú ven vytáhne, když jde člověk na stolici, a tak vyčištěn bude člověk. Takež čistá a dobrá vuole najprvé posilu dává, neb když člověk nechce jinému jedno tomu, což k Bohu slušie, k jinému nepracuje, jedno ke cti božie a žádá vyjíti vší žádostí s tohoto světa a býti s Bohem. Tať vuole člověka v dobrém posiluje a přispořuje Boha milovánie, svět lačen činí, trpelivosti posiluje, naději, že duojde člověk chvály věčné a bude silný tak, že všěcky puotky vesele přijme.


Druhé vóle dobrá vytáhne shnilost vnitřní. A která jest to shnilost, ješto škodí duši, jedno pýcha, lakomstvo, smilstvo? Ale když člověk chce jíti po vuoli božie, ta dobrá vuole vytáhne hnis takový z dušě jeho, neb vidí, že nenie pýcha božie vuole, ale jest marnost. Ne ten má jmieti chvály, jemuž jest dáno něco, ale ten, ješto jest dal a vidí, že i lakomstvo jest marnost, neb všeho jest ostati a vše ostaviti, co jest tohoto světa sbožie. A že smilstvo jediné smrad jest, i nechá toho a po Bohu pójde, jehož odplata nikdy koncě nevezme, jehož dobré nikdy neobvěcšie. A tak když vuole dobrá trvati bude, všeliké pokušenie pýchy, lakomstva a smilstva odejde.


Pitie pak, ješto máme mieti, jest mysli přěmietanie ve všěch věcech, kteréž má činiti, aby to prvé obmyslil. Nápoj tělesný dvé dobré činí: Jedno, že dobré činí požitie. Takež ktož chce dobrého něco učiniti, kdy to v mysli pilně přěvrzě, dřieve než to učiní, jest li to k které cti božie, jest li k kterému užitku bližních, jest li to hodno duši jeho, a nebude li nic toho, tehdy nechtěl by nic toho učiniti. Takovýť by skutek, kdyby byl učiněn s takovými úmysly přěmietanými, jměl by dobrý prospěch jako dobré požitie krmě, neb spieše móž býti nalezeno, mohla li by v skutcě býti nemúdrost která, a spieše by bylo opraveno, ač by v tom bylo něco neřádného, a byl by taký rozomný skutek a příkladný jiným lidem. Ale ktož vše skutky činí bez takového obmyšlenie, cti božie nehledajě a svých bližních užitka aneb své dušě dobrého, ač takový skutek jeho na čas bude prospěch jmieti, avšak na skonání k ničemuž nebude, jedno ač by úmysl byl opraven.


Druhé, pitie žiezen pohasuje. A která jest horšie žiezen než hřiech nepravé žádosti a hněv? A když bude to člověk obmýšleti, kteraký móž užitek z toho býti, kterak hubený vezme toho konec, a ktož to přěmóž, kterakú odplatu bude jmíti, ihned darem božie milosti, bude ta zlá žiezen pohašena. A přijde horko božie milosti a dobrá žádost a veselé přijde z toho, že jest toho neučinil, ješto jest bylo přišlo na mysl jemu, a bude hledati té příčiny, aby mohl potom sě vystřieci, ješto by jej bylo podtrhlo, kdyby nebylo pomoci toho obmyšlenie. Potom snažnějí bude, aby sě takéhož vystřiehal. Má choti, toť jest pitie, ješto jmáš mieti.


Třetie krmě také slušie jmieti. Krmě dvé činí: Jedno, že lepší chut činí v ustech a lépe sě hodí tělu, než kdyby byl jedno sám chléb o sobě. Druhé činí krev lepší a tělo rozkošnějie, ktož jie krmě, nežli by jedno chléb jedl a pitie pil. Téžť činie duchovnie krmě. Ta krmě jest múdrost pravá. Ktož má chléb vóle dobré, že jiného nechce, jedno což Buoh chce a což k Bohu slušie, a má pitie, že co chce učiniti, vše obmyslí, hodné jest li ke cti božie, k užitku bližních a k dobrému duši jeho, tomuť velikú chut činí múdrost. Ale zda by mněla, by to múdrost byla, ješto někteří jsú velikého učenie a uměnie hlubokého, a to by nemúdrost byla, ješto jsú sprostní, ješto ač jedva jediný páteř umějí, nenieť to pravá. Nejvyšie múdrost nejednoť v učení záleží, ale v srdci a v dobrém životu. Neb ktož často myslí, co jest smrt a kaková jest cěsta k smrti a súd boží po smrti, ten jest múdrý.


Ktož odvrze od sebe světa tohoto marnost a to, což jest přílišné, ktož má dosti jedno na plné potřebě a, což móž, pracuje v božie milosti, ten má krmi múdrosti, s niež dobrá vuole, a přěmyšlovánie o hodném lepšie bude chuti. Neb když člověk myslí na smrt a na krutý a na přiemý súd boží, přěd nímž nic utajeno nebude, ani co bez pokuty hodné ujde, a myslí, kterak jest svět marná věc a neustavičná, zdali nebude v srdci chutno jemu, když své vuole pro Buoh ostane a zdržie sě od hřiechuov? Zdali sě tu nepolepší tělo a krev, totiž všěcka nemoc dušě nebude oblepšena, totiž lenost odehnána a rozpuštěnie obyčějóv a krev milovánie božie čerstvějšie bude? Neb vidie, že správnějé to má, co jest věčné dobré, milovati, než to, ješto má spadnúti. Protož nenieť jedno v učení múdrost pravá, ale v dobrých činech, neb mnozí jsú múdří podlé světa a podlé svých žádostí, ale všie věci nemúdří k božiemu přikázaní a k božie vóli a k súžení těla svého. A ti nejsú múdří, ale nemúdří a slepí viděti věci, jimž jest spadnúti, a ješto jedno na chvilku jsú užiteční, ale netbají a zapomínají věčného dobrého. A druzí nemúdří jsú k libostným věcem tohoto světa a ke cti světské, ale múdří znamenají, co jest božských věcí, jsúc s námi v službě jeho. Ti jsú v pravdě múdří, neb chut čijí v božiem přikázaní a u vóli jeho. Tiť jsú v pravdě osvieceni a mají oči otevřěnie, neb hledají, kterak by přišli k životu a k světlu pravému. Ale oni ve tmě jdú, a zdá sě jim rozkošnějie býti ve tmě než cěsty sě držěti, skrzě níž by k světlu přišli.


To tré shromazďmy v svém domu: Vuoli dobrú, přěmyšlovánie, múdrost pravú. V tom máme veselé mieti. Ač tě menuji, tebúť míním to zvolené všecko, ješto jest po všem světu, neb chot má jest spravedlného dušě, neb já sem všěch stvořitel i vykupitel.'



Revelaciones II, cap. XXVI


Matka božie vecě k svaté Brigidě: ,Vepni sobě záponu umučení mého Syna, jakožť jest tento svatý Vavřinec byl vepnul ji sobě, neb to vždy sobě myslil: ,Bóh mój jsa a pán mój, a já jeho slúha, byl obnažen, posmieváno sě jemu. Kakž by to slušno bylo, bych já slúha byl oděn rozkošně? An byl bičován a k kříži přibit. Neslušie, bych já, ješto sem slúha, byl bez bolesti a bez snuzenie.' A když byl na uhlím ztažen, a tak skrzě oheň tečieše a oheň všecky údy jeho zezžě, vezřě v nebě a řka: ,Požehnán bud', Božě mój a stvořiteli mój, Jezu Kriste! Známť sě, že své dny nebyl sem živ dobřě, a znám to, žeť sem málo učinil k tvé cti. Protož že jest tvé veliké milosrdenstvie, prosím tebe, aby podlé svého milosrdenstvie učinil se mnú!' A v tom slovu dušě jeho od těla jest otlúčena. Aj dci, že ten, ješto Syna mého tak miloval, ješto jest to trpěl ke cti jeho, ještě sě sám pravil neduostojna nebes, nebudú ti duostojni, ješto jsú živi podlé své vuole. Protož vždy zři na muky Syna mého a svatých jeho. Netrpěliť jsú bez potřěby, ale aby dali příklad jiným, kterak by oni jměli živi býti, aby ukázali, kterak bude krutě mój Syn hřiechy súditi, ješto nechce, by který hřiech byl bez pokuty.'


Pak Syn boží vecě k své choti: ,Řeklť sem dřieve, že také má býti rúcho v domu našem. Najprvé rúcho lněné, ješto sě rodí z země a roste. Druhé vlněné neb kožichové, ješto bývá z zvieřat. Třetie hedbábné, ješto jest z červuov. Lněné rúcho dvé dobré má do sebe. Jedno, že jest měkko tělu nahému. Druhé neztratí své barvy, ale čímž častějé opráno bude, tiem čistějie bude. Druhé rúcho, totiž vlněné aneb kožichové také dvé dobré má. Jedno nahotu přikrývá. Druhé shřievá v zimu. Třetie rúcho, totiž hedbábné, jedno má dobré, že jest krásno, druhé, že jest drahé kúpiti.


Rúcho lněné, ješto jest hodné k nahému životu, znamenává pokoj a svornost. Toť má najprv jmieti nábožná dušě, aby k Bohu držala pokoj, nic jiného nechtiec ani jinak, jedno což Buoh chce a jakž Buoh chce, a hřiechy jeho nehněvajíc, neb nebude mezi Bohem a duší pokojě, jeliž dušě hřiechu ostane a jeliž žádosti tělesné jako na uzdě vzdrženy budú. A také bližniemu má držěti pokoj, zlého jemu neučiniti, pomoci, má li čím, strpěti, učiní li protivnost jemu. A co nestatečnějie rozbrojujě duši, než vždy hřiechu chtieti a žádati a nikdy jím nebýti naplněnú, vždycky býti nepokojnú a nikdy neotpočinúti? A co horčějé bude duši než hněv proti bližniemu a záviděti dobrému jeho? Protož máť dušě k Bohu a k bližniemu pokoj jmieti, neb nic nemóž býti pokojnějšieho než od hřiechuov sě upokojiti, nejmieti pečlivé snažnosti pro svět, a nic lehčějšieho, než veselú býti dobrým bližního, to chtiec jemu, což by chtěl sobě.


To rúcho lněné má býti najbliz těla neb srdcě mezi jinými šlechetnostmi. Pokoj jest najbliz, neb pokoj jest ta cnost, ješto uvodí Boha v srdcě a drží, když uveden bude. A ten pokoj z země sě rodí jako len a roste, neb člověk, ješto z země, svú křehkost znamenaje, že brzo sě rozhněvá z protivenstvie, bolí jej úraz, že bude mysliti sobě: ,Jakož já nejsem silen snésti něco takového, takež toho i mój bližní nemóž snésti. Když já nechtěl bych, by mi to kto učinil, co jest mně nelibo, také jinému toho neučiním. A tehdy pokoj své barvy neztratí, když zdrží stálost svú, křehkost znamenávaje bližnieho svého, strpí od něho v dobré mysli i nelibost. A pakli kterým činem pošpiní sě pokoj, čím lépe a častějé a spieše vyprán bude pokáním, tiem přěd Bohem světlejí bude a bělejí, a tomu, ktož bude jmieti tiem také veselé, bude i snadnějie odplatiti a bude sě střieci opatrnějé, aby nepadl v nepokoru.


Druhé rúcho vlněné neb kožichové milosrdné miení skutky. A to rúcho jest z ovec aneb z jiných umrlých zvieřat koží. A to jsú světí moji, jichž skutkuov milosrdných následovati. To milosrdenstvie nahotu dušě přikrývá, aby v hanbě sě přěde mnú neukázala. Druhé brání jie přěd zimú, aby ke mně nestydala milováním.


Třetie rúcho má hedbábné býti. Toť znamenává čisté sdrženie od rozličných poškvrn. Toť jest krásné rúcho přěd Bohem i přěd anděly jeho i přěd lidmi. Ale drahé jest kúpiti, neb těžko sě zdá člověku ukrotiti svuoj jazyk od mnohého mluvenie a od marných věcí a řěčí, těžko žádosti své tělesné krotiti a přílišenstvie, a v tom, ješto jest libé, těžko jíti proti své vuoli. Ale ač jest těžké, však jest užitečné a krásné. Protož, má choti, skrzě niž miením všěcky věřiecie: Shromazďme v svuoj dóm pokoj k Bohu a bližnímu a skutky milosrdné, slitovánie majíc nuzných a pomáhajíce jim a sdrženie od žádosti, neb jakož jest jiného drazšie, toť jest i krašie. Takež bez toho žádná jiná šlechetnost nezdá sě krásná. A to zdrženie máť pojíti jako z červuov, totiž z myšlenie hřiešných proti Bohu a z mé pokory, a že sem trpěl takových věcí, ješto sem byl k červu podoben pro člověka. Znamenaj v své mysli, člověk, kterak jest a kolikrát proti mně shřěšil a kterak jest opravil to, a nalezneť to v sobě, že ijedním svým trpením, ijednú svú prací nemohl by opraviti toho.


Obmysl také mé muky a mých svatých, proč smy tolik trpěli, a rozuměj tomu: Když sem tolik chtěl trpěti sám a dal trpěti mým svatým, ješto mne poslúchají, co sě těm stane, ješto mne neposlúchají? Protož dobrá dušě ráda vezmi utrpenie. Pomni na své hřiechy, kakť jsú zlí, ješto jako červové hryzú duši. A tak z těch červuov sbéře drahé hetbábie, totiž aby všěmi údy utrpěla. Z tohoť ten, ktož trpí, zaslúží věčné radosti, ješto by jměl věčné hoře, kdyby utrpením nejměl pomoci.



Revelaciones II, cap. XXVII


Syn boží opět k své choti vecě: ,Řeklť sem, že máme v třetiem domu nádobí trojie jmieti. Jedna, v něž by mohlo léno býti neb sypáno něco. Druhá, jímž by mohla dělati, jako pluh a rádlo a sekyra. Třetie, jakož jsú koni a oslové a volové, ješto by těmi živé i mrtvé jiné nošeno neb taženo. Prvé má býti dvojie: Jedno k oleji, druhé k hořčici, a ješto jest hořké. Toť znamenává myšlenie dvojie, o dobrém a o zlém. O dobrém jest sladko, pochotno jako víno neb olej, o zlém jest hořko, kysělo jako hořčicě neb ocet, ješto to učiní duši zamúcenú. A jakož někdy třěba jest člověku hořčicě, ješto ač nejsú člověku užitečny mnoho takové hořké věci ku pokrmu tělu, by vzrostlo tiem tělo, avšak potřěbny jsú k jinému jako potřěbná jest k tomu hořčicě, aby mozk v hlavě učistila. Takež myšlenie o zlém, ač neučiní tučny dušě a vesely jako myšlenie o dobrém, ješto sě vínem a olejem znamenává, avšak jsú hodná k vyčištění dušě. Neb kdyby nikdy i zlé myšlenie nepřišlo člověku, mněl by sě člověk nečlověkem, neb by mněl, by to vše, což jest dobré, jměl sám od sebe, mněl by sě andělem.


Protož aby člověk znal svú nemoc, ješto ji má sám od sebe, a svú sílu, ješto ji má ode mne, potřěbné jest toho, že Buoh z svého milosrdie přěpustí někdy na člověka, aby jměl zlým myšleniem pokušenie. A když nepovoluje jim člověk, vyčišťuje svú duši a střěžce své šlechetnosti. Ač jest hořké jako hořčicě trpěti, avšak činí zdravú duši a vede k věčnému životu a k zdraví, jehož nemóž jmieti bez hořkosti. Protož i ta osudie v duši, v něž myšlenie přicházějí dobrá, býti mají připravována ústavně a učištěna, neb přiházieť sě také i zlá myšlenie, aby byl vzkúšen člověk a většieho byl zaslúženie. I má snažně v tom dušě pracovati, aby ji nepálila, ani sě v nich kochala, neb útěchu jměla aneb libost, chtiec v tom myslí přěmietati, jinak by to, což jest sladké, a jímž roste dušě, vylito bylo a ostala by jedno sama hořkost.


Mají býti druhé nádoby v tom domu také dvoje. Jedna, jíž má vně kromě domu země býti klizena, jakož jest pluh neb rádlo. Druhá, jimž jest potřěbu v domu činiti a také někdy kromě domu, jakož jest sekera neb takového něco. Ta nádobie, ješto má jimi země klizena býti, jsú oči, usta a jiní údové tělesní, ješto jsú dáni člověku k užitku a bližním. Neb lidé zlí jsú jako země, ješto jedno zemské věci vždy myslé a jsú suší, by žalost za hřiechy jměli, neb nevážie za nic hřiechu. Jsú studeni v božie milosti, nic nehledají, jedno své vóle, těžcí jsú k dobrému, ale křepcí vesele pracují pro čest světskú. Protož dobrý člověk má takové kliditi jako sedlák roli klidí. Mají usty svými mluviti jich dušiem užitečné věci, učě jě života cěstu a svými skutky čině co moha dobrého, aby bližní vzbudil sě k dobrému příkladem dobrým. A pak i jinými svými údy má připravovati bližnieho, aby byl ploden, očima prostýma od marnosti odtaženýma dávajě příklad, aby nehlédal nestyďaté, ušima, aby neslyšal neslušného, nohama, aby byl kypr k službě božie, aby bližní ve všěch údech naučil sě slušnosti. Takové zemi, tak sklizené, já, Buoh, dám déšť časný z své milosti daru a bude vesel ten, ktož jest ji klidil, z užitka jejieho, ješto ponese.


Ta pak nádobie, ješto jsú k opravování vnitřnie věci, jakož jest sekera neb což buď takového, znamenávají rozomný úmysl a rozeznánie svých činuov a rozvázanie. Neb což člověk činí, ne pro čest tohoto světa a ne pro lidskú chválu, ale z milosti božie má činiti a k věčné blažěné otplatě. Protož snažně své činy člověk opatř, kterým úmyslem co činí, pro kterú otplatu, a nalezne li v tom, což činí, pýchu kterú, odetni ji inhed, aby jakež vně klidí bližnieho svého, ješto jest jako kromě domu, totiž kromě tovařišstva mých přátel svými zlými činy, takež sám v sobě nesl ovotce v božie milosti. Neb jakož sedlákovo dielo brzo stane, neb nemá li nádobí, jímž by opravoval, co by sě porušilo, takež člověk, neopraví li rozomem a obezřěním svých činuov, kterak polepší toho, ješto bude, a polehčí přieliš těžké, kterak opraví zlomené? A tak nepřijde k dokonání. Protož i vnitř má člověk opatřiti a obezřieti, kterak co činí a kterým úmyslem, a co jest nehodné, to opraviti.


Třetie nádobie řekl sem živá, jakož jsú koni, osli a volové, ješto živé i mrtvé nesú neb táhnú s miesta na miesto. Tiem nádobím rozoměj zpověď, tať živé i mrtvé přěnošuje. Živýmť miením duši, ješto jest mým božstvím stvořena, aby na věky živa byla, neb ona pravú zpovědí vždy bliz blíží sě k Bohu. Jakož kuoň, čím lépe bude chován, tiemť jest silnějí, aby nesl, a kraší sě zdá viděti. Takež čím zpověd častějšie bude a čím snažnějšie z menšieho i z většieho hřiechu, tiem dušě táhne blíže k Bohu. A tak bude libá Bohu, že vende dušě v srdcě božie. Toť pak znamenává, ješto sem řekl, že i mrtvé nese i veze, totiž zpověd, ty činy dobré, ješto je kto jměl a pak jě umrtvil některým hřiechem smrtedlným.


Neb když dobří činové zmrtvějí smrtedlným hřiechem jeho, zpověd je zasě navrátí, že opět budú hodni věčné otplaty, neb i dobří skutci zmrtvějí jelikož k věčné otplatě tomu, ktož sě hřiechu dopustí smrtedlného. Ižádné dobré nemóž sě Bohu slíbiti od člověka, jeliž prvé hřiech opraven bude skutkem aneb plnú vólí. Nemohúť sě v jednom osudí sjednati dobré pochotné věci a smrduté. Ale když kto umrtví své dřěvnie dobré činy hřiechem smrtedlným a pak učiní pravú zpověd s vólí, že chce rád opraviti a potom sě toho uchovati, tehdy zmrtvělí činové dobří oživú opět. A pakli ten sende, zpovědi neučině, dosti nebudeť jemu k věčnému životu pro hřiech smrtedlný, ale k tomu bude, že bude trpěti méně, ač však činil jest ty dobré činy z úmysla pro Buoh a ke cti Bohu. Ale bude li, že to dobré činil pro čest světskú a pro svój užitek, tehdy když umře, umrú i ti skutci, neb vzal jest svú otplatu od světa za ně.


Protož má choti, skrzě niť miením všěcky své přátely, shromazďmy v svój dóm ty věci, v nichž svatá dušě móž s Bohem utěšenie mieti. Najprvé chléb vóle dobré, aby nic nechtěla, jedno což Buoh chce. Druhé pitie svatého přěmyšlovánie, aby nic nebylo učiněno, by tu nebyla čest Bohu v mysli. Třetie jiedlo aneb krrmě pravé múdrosti, mysléc na to, co má býti, a to, co jest, kterak by bylo zpuosobeno. V druhú schránu shromazďmy pokoj od hřiechuov k Bohu a pokoj od sváruov k bližniemu. Druhé skutky milosrdné, jimiž bychom i bližniemu byli užitečnu. Třetie utrpenie rozumné, jímž bychom skroceni byli, i to, což by pokoj chtělo zamútiti. A v schránu třetie to shrnúti: Najprvé dobrá a rozomná myšlenie, ješto by tiem náš duom byl ozdoben. Druhé pořad v svých údech, aby to ven svietilo přátelóm našim. Třetí pravú zpověd, jíž sě k zdraví a k životu opravímy, když bychom sě v něčem pokazili.


Ale aby to bylo zachováno, co by v duom bylo shromazděno, majíť k domu dveřě býti, totiž silná naděje, ješto by nemohla býti zbořena ijedněmi věcmi protivnými. A to těch dveří stežějie mají býti, nezúfati, by mohl dojíti věčné chvály a ujíti věčného hořě. V tom dvém má nadějě býti, jako mezi dvěma stežějema sě obracěti, úfajíc v nesnadném i v protivném v pomoc božieho milosrdie a vždy k lepšiemu.


A zámek k těm dveřóm má býti milost svatá. A co sú bez zámku dveřě platny? Co jest platno jmieti v Bozě naději, nemilujíc Boha? Ale toť jest pravá naděje, aby ktož úfá v Buoh, činil dobré v ta doba, ješto muož, bez něhož nebeských věcí nemóž jmieti, kdyby moha a uměje, činiti nechtěl. A pakli kto i rozomie, že je pohřěšil, aneb že jest, něco maje učiniti i neučinil, moha, jmieti vóli dobrú, aby opravil to. A čehož by nemohl učiniti, jmieti naději, že bude moci k Bohu přistúpiti vólí dobrú a milostí.


Protož ty dveře, totiž naděje, máť býti milostí utvrzena. A ta milost má pomoci mnoho jmieti, aby nepřietel neodjal jie, jako zámek mievá mnoho toho, ješto proto nebude snadno nepřieteli dobýti jeho. Má jmieti snažnost plnú, aby Buoh rozhněván nebyl, má bázen takú z milostí jmieti, aby nepotuchla horkost milosti, má také péči jmieti, aby sě milost neproměnila. Má také i žalost jmieti toho, že nemóž tolik učiniti dobrého, jako by chtěl a jakož rozomie, že by to jměl učiniti. Máť tu býti i pokora, aby toho, což činí, za nic nevážil proti svým hřiechóm. Tyť věci ten zámek tvrdie, aby diábel nemohl jeho odjieti snadně a svú milost tam vpus titi.


A pak klíč, jímž ten zámek má odmykán býti a zamykán, jest žádost k milosti, že by jediné Boha svého chtěl jmieti a nic jiného člověk pro velikú milost jeho. A ta žádost zavierá Boha v duši a duši v Bozě, neb jedna vuole obú bude. Ten klíč Buoh a dušě jako hospodář a hospodyně máta jmieti, aby Buoh všel, když by kolivěk ráčil k duši a útěchu jměl v jejích šlechetnostech, majě přístupek žádosti jejie. A též dušě skrzě tu žádost, aby jměla přístupek k srdci božiemu. Tohoť klíčě má ostřiehati dušě svú bedlivostí a pokorú a za to majíc, že což má dobrého, že to jedno od Boha má. A také boží mocí a boží milostí ostřiehá klíčě toho, aby dušě nebyla diáblem podtržena. Aj má choti, kakúť já mám milost k duši! Protož stuoj silně v mé milosti a čiň mú vuoli.'



Revelaciones II, cap. XXVIII


Syn boží opět vece k svaté Brigidě: ,Proč sě mútíš tiem, že jest onen řekl, by má slova křivá byla? Zdali já skrzě to horší budu, aneb zdali bych lepší byl chválu jeho maje? Jáť sě neproměňuji, nemohuť menší býti ani větší, ani jest mně třěba, by mě chválili. Ale člověku jest prospěšno, když mě chválí. Anižť jest kdy z mých úst křivda vyšla, aniž muož vyjíti, neb jsem pravda a všeckno, což sem koli mluvil skrzě proroky a skrzě jiné své přátely, bude splněno duchovně neb tělesně, jakož sem já tehdy rozoměl. Aniž proto jsú křivá má slova, že sem jednú jedno řekl i druhé potom, jedno zjevnějie, druhé skrytějie. Neb k zkúšení viery a stálosti přátel mých a snažnosti mnohé sem ukázal, ješto podlé rozličných účinkuov duchu mého rozličně od dobrých a od zlých móž býti rozoměno dobřě neb zle, aby v rozličných staviech jměli příklad, čím by dobrým pomoc jměli.


Neb jakož sem v své božstvie přijal své člověčenstvie v osobu jednu, tak někdy jsem mluvil podlé člověčstvie, ješto jest menšie než božstvie, a někdy podlé božstvie, ješto jest stvořilo člověčenstvie, jakož jest to ve Čtení zjevno. A tak ač sě rozličná zdají má slova těm, ješto jě vinie křivdú a ješto jim neumějí rozoměti, však jsú pravá. Aniž jest to nadarmo, že sem některé věci skrytě vynesl, neb tak chce spravedlnost, aby má rada něco byla tajná od zlých, a dobří žádostí čěkajíce mé milosti, aby byli odplaty hodni. A kdyby byl čas jistý ukázán toho, v němž sem sě já v své radě ustanovil, potuchli by v žádosti k tomu pro dlúhost času. A také mnohé sem slíbil, ješto je nynějším pro jich nevděčenstvo nedáno. A kdyby oni od své zlosti byli pustili, jim bych já dal to, co sem slíbil. Protož nemúť sě, ačť má slova nynie křivdú vinie! To, ješto sě zdá, nelzě býti přěd lidmi, toť přěde mnú móž býti.


A divie sě také přietelé moji, proč po řěči mé ihned jsú skutci nebyli. I toť nenie bez potřěby. A zdali, když Mojžieš byl poslán k faraonovi, vyšli sú ihned skutci poselstvie toho, i po znameních ihned? Nebyla by tvrdost faraonova tak ukázána a moc boží, avšak proto, ač by byl nepřišel Mojžieš, byl by faraon ztracen pro svú zlost. Takežť i nynie bude. Protož stuojte mužsky! Kakž koli volové rádlo táhnú, však jde podlé toho vóle, ješto je zpravuje. Takéť ač má slova slyšíte, však ne podlé vaší vóle, ale podlé mé budú dokonána. Jáť vědě, kterak jest země zplozena a kterak má býti klizena. A vy všicku vóli mně poddajte a rcěte: ,Buď vóle tvá!'



Revelaciones II, cap. XXIX


Svatý Jan křtitel boží vecě k svaté Brigidě a řka: ,Pán Ježíš volá tě ze tmy v světlo, z nečistoty v dokonalú čistotu a z úzkosti v širokost. Protož takúž z toho jemu máš vzdávati dieku. Kto to móž vypraviti, aneb kdy by dosti bylo? Avšak čiň, což muožeš, k chvále jeho.


Jest pták jeden, jménem straka, ta miluje své ptáčencě, neb jsú byla v jejiem břišě vajcě, z nich jsú sě léhli. Ten pták činí sobě hniezdo z starých a zetřělých věcí pro trojí věc. jedno pro otpočinutie, druhé, aby sě přěd deštěm skrýti mohla a přěd přílišnú suchotú, třetie, aby své ptáčencě odchovala. A ten pták z milosti sedí na vajcích, odchová ptáčencě, a pak jě bude podštívati k létaní. Jedno pokrmem lúdí jě z hniezda, druhé hlasem svým, třetie lécě přěd nimi. A ptáčenci milujíc mateř, najprvé málo vzdvihnú sě od hniezda za mateří a potom, podlé své moci dále puojdúc, i obyknú i naučie sě létati dobřě.


Buoh jest pták, ješto jest vždy věčný. A z jeho božstvie všěcky jdú dušě a každé duši bude hniezdo učiněno, totiž tělo zemné, v němž Buoh duši odchová pokrmem dobrých žádostí, ješto v mysli tře, a brání jich od ptákuov myšlenie zlého a dává odpočinutie od deště zlých činuov. A kakž koli dušě spojena bude s tělem, však ne aby ji vedlo tělo, ale dušě tělo k dielu zbudila a jeho potřěbu rozomně obmýšlela. Protož Buoh jako dobrá máti učí duši, aby prospievala, učí, aby z tělesného v širšie vyšla. Najprvé jako pokrm vábí rozom a návěštie dávajě každému podlé pochopu jeho. Ale jakož máti ptáčence najprvé vyvede na hniezdo, tak člověk najprvé bude mysliti o nebeských věcech a o úzkosti tohoto světa a těla, ješto jest jedno jako hniezdo. Druhé hlasem duši vábí a řka: ,Ktož jde po mně, bude jmieti život věčný, ktož miluje mě, neumřě na věky!'


Ktož neuslyší hlasu toho, aneb jest hluch, aneb nevděčen. Třetie vábí duši Buoh jako z hniezda létaním svým, totiž v svém člověčství příklad člověku dávajě. A měl jest jako dvě křídle: Jedno křídlo bylo jest čistota jeho ničímž neposkvrněná, druhé, že jest vše dobré činil. Ty vezmi, dušě, příklad, jelikož muožeš. A nebude li skutkem moci, ale snaž sě vší vólí k tomu. A když vyletie ti ptáčěnci, najprvé mají sě střieci, aby podlé těch zvieřat nesědali, ješto by je popadnúti mohly. Druhé od ptákuov lovných, třetie, aby nechtěli tomu pokrmu, ješto jest osidlem. Takež dušě má sě stříci jako lapavých zvieřat libostných věcí tohoto světa, nebť polapují duši a kúsají: pýcha a žádost povýšenie, toť jsú ti ptáci lovní, jichž sě pilně dušě střieci má, nebť vždy ti táhnú sě výšec výšec, chtiec přědčiti a jiných vždy nenávidie. Dušě, krý sě ptactva toho, skrý sě v pokořě! Nebuď pyšná danú milostí, nehrdaj nizšími, ješto mají menšie dary, nemysl sě, by lepšie jiných byla. Pak s osidlem pokrm jest veselé tohoto světa, neb zdáť sě dobré smiech mieti v ustech a libost v srdci. Ale skryta jest v tom ostrá štpicě. Rozkoš tělesná přivodíť mysli neustavičnost a přijdeť z toho smutek na smrti aneb přěd smrtí. Protož i ty, dci, pospěš, aby vyšla z hniezda svého skrzě žádost nebeských věcí. Varuj sě od zvěři žádostí lakomých a od ptákuov pýchy, varuj sě od osidl marného veselé.'


Pak k nie vecě Matka božie: ,Varuj sě ptáka, ješto jest lpem zmazán aneb smolú, neb ktož dotknú sě jeho, zprzněni budú. Ten pták jest přátelstvo s světem jako vietr neústavné, nečisté v nalezení, v dobyté přiezni zlého tovařišstvie. Nechaj cti tohoto světa, netáhni sě k světské přiezni, nezři na to, budú liť tě chváliti neb hyzditi, vycházie z toho mysli neustavičenstvo a umenšení k Bohu milosti. Stój sstále, neb Buoh, ješto jest počal tě táhnúti z hniezda, budeť až do smrti chovati tebe a krmiti tě. A po smrti nebudeš jmieti hladu a uchováť tě od bolesti a obrání tě v životě i po smrti. Ničehuož se nebudeš báti.'



Revelaciones II, cap. XXX


Matka božie vecě k Synu svému: ,Synu, daj své nové choti, ať tvé duostojnie tělo ujme sě v kořen jejieho těla, ať ona v tě sě promění a bude v tobě kochánie naplněna!' A opět vecě: ,Tento svatý, když byl živ v těle, byl jest v svaté vieřě jako hora stálý, jehož protivnost nezlomila, neottáhla ijedna libost a byl hbit k tvé vóli jako hbité povětřie, kamž koli duch tvój potáhl jeho, a byl jest, jsa rozžen v tvé milosti, jako oheň, ješto studené zahřievá. A již s tobú duše jest v chvále a tělo jeho jest v nizšiem miestě položeno, než slušie. Protož, Synu, daj jemu vyšie vzdviženie, pocti jeho, ješto jest tě ctilo, kterakž mohlo. Vzdvihni jě, ješto tě svú prací, kterakž koli mohlo, vzdvihlo!'


Vecě Syn boží: ,Požehnaná buď, Matko má, ješto ničehuož nepomineš, co k tvým přátelóm příslušie. Ale neslušieť, jakž to vidíš, by vlkóm byl dán tak dobrý pokrm. Nenieť hodné, byť zafier, ješto údy uzdravuje a zachovává a srdcě nesilných posiluje, by byl v blátě položen, aniž má býti slepým rozženo světlo. Jistě člověk tento, jakož jest byl u vieře ustavičen a v svaté milosti zapálen, takežť jest byl vzdržený podlé mé libosti, v dobrém zpořiezen. Protož byl mi jest chuten jako velmi dobrý pokrm dobřě uvařený ve všie trpelivosti a v snuzení a sladký byl a dobrý u vuoli dobré a v žádosti, lepší v tom, že jest mužsky šel, konajě najlepšie a najslazšie v chvalném dokonání. Protož neslušie, by byl taký pokrm přěd vlky postaven, jichž lakomstvo nemá sytosti, jichž žádost rozkoši odmece kořenie šlechetnosti a táhne sě po shnilém masu, jichž hlas a chytrost všěm jest škodné.


Byl jest také jako zafier v prstenu skrzě dobré slovo života svého, jímž sě jest ukázal, že jest byl chot kostela svého a přietel pána svého. A že sě jest svatú věrú zachoval a na svět netbal. Protož, Matko, neslušieť, by milovník také dobroty a jako čistý ženich dotýkán byl tak od nečistých a od milovníkuov světa. Milovník také pokory byl jest takež jako světlo na sviecnu položené, skrzě to, že jest plnil má všěcka přikázanie a skrzě učenie života dobrého, jímž jest potvrzoval a ohrazoval ty, ješto stojie, aby nepadli, vzvedl padlé, a ty, ješto po něm budú, vzbúzal ke mně. Toho světla nejsúť dóstojni viděti oslepení milováním jedno samyť sebe nemilují. Neumějíť rozeznati světla tohoto ti, ješto mají bělmo pýchy, nemohúť chrastavýma rukama držěti světla toho, nebo lakomým a těm, ješto svú vuoli milují, velmiť jest protivo to světlo. Protož prvé, než bude zdviženo, správnéť jest, aby ti, ješto jsú nečistí, zčistěni byli, a ješto jsú slepí, aby byli osvieceni.


Toho pak člověka, ješto lidé zjevně pravie svata, tré ukazuje, že nenie svat: Jedno, že jest přěd smrtí nenásledoval života svatých, druhé, nejměl jest veselé vuole trpěti pro Buoh umučenie, třetie, neměl jest horlivé a rozomné milosti jako svatý. A trojieť věc činí, pro niežť lidé mnie svata někoho: Jedno jest lež těch, ješto chtíe oblúditi a slíbiti sě, druhé, že nemúdří snadně uvěřie, třetie lakomstvo a nesnažnost těch, ješto mají opatřiti. Ale jest li v pekle neb v očistci, nemáš ještě viděti toho, ale až bude čas mluviti.'



Revelaciones III, cap. I


Stáhnout jako:

Jezus Kristus, Buoh i člověk, ješto jest přišel na zemi, aby člověčstvie přijal a svú krví spasil duší, ješto jest osvietil pravú cěstu a otevřěl bránu nebeskú, poslal mě k vám.' ,Slyš ty, jenž jest dáno slyšěti duchovnie věci. Myslí liť tento biskup jíti po úzké cěstě, po niež málo jich jde, a chce li býti jeden z těch mála, najprvé slož břiemě, ješto jej obtěžuje, totiž žádost světa, tak, aby měl svět jediné ku potřěbě své podlé pokorného řádu biskupového. Takť jest učinil onen dobrý Matěj, ješto, jakož pozván Bohem, ostal těžkého břěmene světa tohoto a nalezl břiemě lehké. Druhé buď přepásán k cěstě, jakž die Písmo, že Tobiáš mladý, chtě na cěstu, i nalezl anděla, an stojí přěpásán k cěstě sě připraviv. A co ten přěpásaný znamenává, jedno to, že každý biskup má býti přěpásán pásem spravedlnosti a božieho milovánie, aby hotov byl a připraven po té cěstě jíti, po niež onen šel, ješto pravieše: ,Já sem pastýř dobrý, ješto svú duší pokládám za své ovcě.' A také aby byl hotov mluviti slovem a pravdu činiti, tak v sobě sám jako v jiných, pro hrózy spravedlnosti neopúštěje, aneb pro úkory, ani pro falešnú přiezen neb pro marnú bázen. K takému biskupu, ješto bude tak přěpásán, přijde Tobiáš, totiž lidé spravedlností přijdú a puojdú po cěstě jeho.


Třetie má jiesti chléb a vodu dřieve, než počne cěstú jíti, jakož jest psáno o Eliášovi, že zbuzen jsa ze sna, nalezl v hlavách chléb a vodu. Co jest ten chléb daný prorokovi znamenal, jediné tělesné dobré a duchovnie, ješto jest bylo dáno jemu? Neb tělesný chléb na púšti připraven jemu pro příklad, neb ač jest Buoh mohl živiti člověka i bez toho pokrmu tělesného, avšak chtěl jemu chléb tělesný připraviti, aby rozoměl člověk, že libo jest to Bohu, aby člověk skrovně dobrých daruov božích k utěšení těla požíval. A pak jest to duchovním darem dáno proroku, že šel čtyřidcěti dny a čtyřidcěti noci.


Protož že ve všelikém slovu božiem živ je člověk, napoměň biskupa, ať vezme skývu chleba, totiž aby nade vše miloval Boha. Tuť skývu nalezneť ve svých hlavách, totiž rozom jeho povie jemu to, že má Boha svého nade vše i dřieve všeho milovati, tak proto, že jest jej stvořil a vykúpil, jako i proto, že jest veliké dobroty a dlúho trpí hřiešné.


Ať také napie se vody, totiž ať snažně myslí na hořké umučenie Syna mého. A kto by je mohl duostojně obmysliti tesknost člověčstvie jeho, když prosil, aby byl ten kalich odjat od něho umučenie, když krápě potu krvavého letiechu s něho. Protož pí vodu tu biskup s chlebem milosti a budeť posílen na cestě Jezu Krista.


A když počne cěstu, chce li přěd sě jíti, užitečné jemu bude od prvé hodiny dne dieku vzdáti Bohu vším srdcem a snažně sě na své činy rozmysliti a pomoci prositi od Boha, aby mohl činiti vóli jeho. A když sě bude v své rúcho připravovati a obláčiti, modl sě, tak řka: ,Prach měl by s prachem býti a země s zemí. Avšak když sem biskupem zpuosoben božím, obláčím tělo své v rúcho, ne pro pýchu, ne pro krásu, ale abych nahotu svú přikryl. Aniž tbám na to, dobré li jest neb sprostné rúcho, jelikož ne sám pro sě, anež toliko, aby ke cti božie bylo poznáno biskupské rúcho, a po rúšě rozeznánie biskupové moci a řádu biskupského, a k naučení a k trestání jiných. Protož prosím tebe, milostivý Hospodine, daj mi v mysli ústavně, abych nepýchal a nesveličal marně drahostí země a barevností. Ale sílu mi daj, jakož rúcho biskupské má rozeznánie od rúch jiných a počestnost mimo jiné ukazuje z té moci, ješto jest od tebe, bych tak v oděvu dušě své přěd tobú sě ukázal. Abych pro tu moc a duostojnost, ješto mám ji neduostojně, nebyl hlúbe potupen, a pro rúcho počestné marně nesené, abych tiem ohavněji nebyl obnažen k zatracení.'


Pak čti anebo spievaj hodiny. Čím výše vzejde člověk, tiem jest větčie vzdávati Bohu chvála. Avšak čisté srdce tak jest libo v mlčení jako v zpievaní, když jiným spravedlivým prázdněním potřěbným neprázden bude člověk. A když mši die, veď svój biskupský úřad, toho sě pilně střěha, aby nebyl viece k tělesným věcem přichýlen než k duchovním. A když jde k stolu, tak mysliti bude: ,Ó Hospodine, ješto velíš pokrmem držěti tělo, ješto hyne, daj mi svú pomoc, ať tak dám potřěbu tělu svému, že by nebujalo přílišností pokrmu, ani v té službě pohynulo z nerozomného od potřěby zadrženie. Ale nauč mě svým vdechnutím hodujie smiernosti, aby když země zemskými věcmi má pohodlé, pán země svú zemí k hněvu zbuzen nebyl.' A když bude za stolem, přězřeno jemu jest skrovné utěšenie a mluvenie, v němž by však nebylo žalovné a rozpuštěné marné řěči a také slov, ješto by slyšiece jě, jměli tiem příčinu k hřiechu, ale ať by vše se ctí bylo k spasení užitečno. Neb jakož za tělesným stolem, když chleba a vína sě nedostává, vše jest nechutno, takež za biskupovým a duchovním stolem, jakž nebude dobrého naučenie a ponúkanie k dobrému, což koli bude dáno, nebude v tom chuti duši. Protož aby marnost byla vylúčena, má za stolem biskupovým čteno býti neb praveno býti takého něco, ješto by těm, ktož tu sedie, slyšěti bylo užitečno.


A po stolu děkujíc, čiň, což máš činiti, neb čti v kněhách, z nichž móž nalézti něco, ješto táhne duši k svrchování. A bude li po večeři, móž utěšenie poměti s svú čeledí a vždy jako máti, ješto chce ostaviti své dietě, aby nechaje mléka táhlo ku pokrmu silnějšiemu, takež on svú řěčí v své čeledi mluv bázen božím vzbuzením a táhni jě k Boha milování. A tak bude jich otcem z ustavenie božieho a máti, když bude duchovně jě vésti k jich dobrému. Pakli vie kterého svého, an smrtedlně hřěší a napoměnut bude a netbá toho, odluč jej od sebe. Bude liť ho držěti pro svú tělesnú pohodu, nebudeť bez viny hřiechem jeho.


A když puojde k své posteli, pilně své činy dne toho a své žádosti v své mysli přěvrz. A takto mysle má řieci: ,Ó Božě, mój stvořiteli, viz mě svým milosrdím a daj mi ten dar z své milosti, abych spánlivostí neoblénil sě v tvé službě, neřádným neupokojením bych nepohnul, ale smierna mě učiň v mém snu k své cti, ješto s jě přikázal k oddechnutí tělesnému. A daj mi sílu, aby mne diábel nepokojna neučinil a neodtrhl od tvé milosti.' A když vstane z postele, shlaď zpovědí obmeškánie, kteréž by měl z těla těžkosti, aby opět sen druhé noci ku onomu dřěvnímu pohnutí k hřiechu viece nepřičinil.'



Revelaciones III, cap. II


Matka božie vecě k Synu a k svaté Brigidě: ,Pověz biskupu, pójdeť li po té cěstě, ještoť jest ji slyšal, potkáť jej nesnadné trojě: Jedno, žeť jest úzká cěsta, druhé, žeť jest trnie na nie, ješto bode, třetie jest skalná a nerovná cěsta. Dámť jemu proti tomu trému trojí radu: Najprvé, aby sě oblekl v silné rúcho a pevně šité. Druhé měj přěd očima deset prstuov, skrzě něž by hleděl. Třetie, aby opatrně nohy stavěl, aby nepostavil spolu obú nohú, jeliž by viděl a jist byl, že pevné miesto.


Úzká cěsta znamenáváť zlost lidí nepravých proti spravedlným, ješto v posmievaní mají spravedlné činy a tupie cěsty a napomínanie spravedlných, i to vše, což ku pokoře slušie a k šlechetnosti. Proti takým má sě biskup obléci v rúcho trpedlnosti a stálosti. Trnie pak znamenává tohoto světa protivnost. Proti těm má jmieti desatero božie přikázanie přěd očima a rady pána našěho Jezu Krista, aby také, když bude buosti trnie, totiž protivenstvie neb chudoba, pomni, co jest trpěl Kristus. A když hněv neb závist buosti bude, tu jest zpomanúti na milost boží, ješto jest ji nám držěti kázal, neb pravá milost nehledá jedno sama svého, ale cti božie a bližnieho užitka. A to, že má opatrně stavěti nohy, miení, že má ve všem bázen rozomně jmieti, neb dobrý člověk má jako dvě nozě jmieti. Jedna bude žádost věčných nebeských utěšení a druhá žádost zbýti tohoto světa. I má býti v žádosti nebeských věcí opatrnost, aby nejedno sám sobě žádal toho, jako by toho duostojen byl, ale všicku svú žádost, svú vóli, svú naději odplaty polož v ruce božie. A v žádosti zbýti tohoto světa má také býti opatrnost, aby to nebylo pro to protivenstvie, ješto na světě potykuje, i pro tu práci, ješto má nésti k užitku jiným, ale aby jedno to bylo pro mrzkost hřiechóv a pro žádost věčného života.


A ještěť vystřiehám biskupa ode tří, ješto jsú jeho nepřietelé na cěstě jeho. Jedenť hledá, aby jemu v uši šeptal, chtě jemu uši zahraditi. Druhýť stojí přěd ním, aby vybodl oči jeho. Třetí jest přěd nohama jeho, vysocě volajě a majě osidlo, jímž by osidlal nohy jeho, když od země jě vzdvihne. Prvi nepřietelé jsú ta lidská neb zlého ducha poštívanie, ješto táhnú biskupa s pravé cěsty, řkúce: ,Proč deš tak úzkú cěstú? Proč s sě poddal také práci? Vrať sě k cěstě utěšenie, po niež viece jich jde. Co tobě do toho, kakť jest živ onen neb onen? Čemu ty chceš hněvati ty, ješto by tě ctili a milovali, kdyžť tobě nic nevadie, ani tvým škodie? Co sě staráš, kakť jsú živi aneb činí li co proti Bohu, když ty dobrý budeš? Co chceš jiné súditi? Raději dávaj dary a beř a měj přiezen od lidi, a budeš chválu jmieti a dobrý slúti.'


Druhý nepřietel, ten by tě chtěl oslepiti jako Filištínové Samsona. Ten nepřietel jest svět s svými libými věcmi, v krásném rúšě i v jiných přípravách, v sboží, ve cti, v libosti těla. Takovýmiť věcmi oslnuje rozom, milost k božiemu přikázaní potuchá a hřiech učiněn bude spieše, a dopustilý hřiech bude sě lehčějé zdáti. Protož biskup, když má skrovnú potřěbu, měj na tom dosti. Ale velmi jest těch mnoho, ješto jest jim milejé točiti s Samsonem žernovem ve mlýně, totiž po lakomstvu státi nežli kostel pósobiti podlé stavu biskupského.


Třetí nepřietel volá vysoko, majě osidlo, řka: ,I co tak chodíš, skloniv hlavu v zemi, co sě tak nížíš a moha čest od mnohých mieti? Buď jako biskup, seď s prvními! Táhni sě k větčiemu duostojenství, budeš viece služby jmieti a věcší pokoj! Shromazď poklady, jimiž by jiným pomáhal, a budeš ot nich jmieti utěšenie!'


A když sě mysl obrátí k takým žádostem, bude žádost jako noha osidlem obvázána péčí tohoto světa, že nesnadně móž povstati člověk, by znamenal své hubenstvie, a co jest věčná odplata neb pokuta. Toť jest pravda, ješto die Písmo: ,Ktož biskupstvie žádá, dobrého činu žádá.' Ale mnozí cti žádají, ale kryjí sě prácě, v niež záleží spasenie dušě. Protož, biskup tento, stojí v tom stavu, ješto má jej, a nežádá vyšieho, donižť Bohu nebude libo jinak toho zpósobiti.'



Revelaciones III, cap. III


Matka božie opět vecě: ,Já chci biskupu ukázati, co má učiniti ke cti božie. Každý biskup má korunu svú jmieti a dobřě jie ostřiehati. Nemá jie prodati za penieze, nepójčěti jie jiným pro přiezen tělesnú, neztracuj jie pro netbánie. Ta koruna moc a duostojenstvie znamenává biskupie, žákovstvo světiti a křižmo, bludné kárati a lénie vzbuzovati svým příkladem. A že má dobře ostřiehati té koruny, ukazuje, aby měl na mysli, kak jest vzal moc biskupskú, kterak ji drží, který toho užitek vezme a který v tom konec bude.


Chce li sě biskup rozmysliti, kterak jest moc vzal, najprvé sě rozmysl, pro sě li jest žádal biskupstvie, čili pro Buoh. Žádal li jest pro sě, tehdy jest žádost jeho tělesná byla, pakli pro Buoh, aby v tom cti božie hledal, tehdy žádost jeho s odplatú jest a duchovnie. Má i to obmysliti biskup, že na to jest, aby byl otec chudých a s Bohem duší smiřitedlník, neb biskupie zbožie jest duší zbožie. A bude li neužitečně a rokotržně utraceno, budú ty dušě na pomstu volati, na toho, ješto jich sbožie rozpósobuje nepravě. A který bude biskupu užitek, dvuoj užitek bude: duchovní a tělesný. Že jest na zemi miesto Boha, proto má ot lidí čest na zemi a v nebesiech duchovní i tělesný užitek bude jmieti pro oslavenie dušě i těla, neb tam bude se pánem svým věrný slúha, i pro biskupí život, ješto jej vedl na zemi, i pro příklad pokory, jímž jest s sobú jiné přivedl k chvále božie.


A všeliký, ješto má rúcho a duostojenstvie biskupie, ale života nedrží biskupieho, dvojie hanby hoden jest. A to, že moc biskupie nemá býti prodávána, znamenává, aby biskup nebyl svatokupec vědomě, aby pro penieze nevedl úřadu svého, a těch v úřad kněžský nepozdvihl, ješto by věděl, že zlého jsú života.


A že nemá jiným koruny pójčiti, miení, aby biskup neporúčal jiným, ješto by sám měl a mohl užitečnějé učiniti. Pro práci tělesnú nemá toho jiným poručiti, aby sám byl po pokoji, a ješto by sám mohl učiniti, neb úřad biskupí nenieť úřad pokojě ale prácě. Aniž má biskup nevěděti, kakého jsú života a obyčějuov, jimž své úřady poručuje, ale má zeptati sě a zvěděti, kak držie spravedlnost a jsú li rošafní, nejsú li lakomí.


A to, že nemá v netbání biskup ztratiti své koruny, miení, že nemá netbanliv býti hřiechuov lidských a nechati těch nemá bez pomsty, ješto hřěšie, ješto muož a má jě trestati z hřiechuov, a pro tělesnú přiezen nemlčěti přátelóm jich hřiechuov, nebrati na svój hřbet hřiechuov svých poddaných. Neb biskup jest strážě od Boha daný jiným.


Aj nad toť pravi, že biskup má úřad pastýřový a má jmieti otépku kvietie pod svú paží, aby tiem jsúc ovcě přitaženy, rády běžely po vóni jeho. Tú otépkú mieni kázanie slova božieho, ješto jej má mieti biskup. A paži, jimaž má tu otépku držěti, jsta dvě, totiž zjevné a tajné skutky má jmieti biskup, aby ovcě blízké, totiž lid z biskupstvie jeho, vidúc milost boží v biskupu z jeho dobrých činuov a slyšiec řěči jeho, chválili Boha v svém biskupu z jeho dobrých činuov, aby dalšie ovcě, slyšiece dobré slovo biskupa, žádati budú, by šly po něm. Toť jest přěrozkošné pochotnosti otépka, nestyděti sě pokoru a pravdu boží dobře učiti, a to, což učí.


A když dokoná biskup cěstu tuto a přijde k vratóm krále najvyšieho, měl by v rukú něco, jehož by podal jemu, jmieti. Drahý koflík a ten prázdný, totiž srdce své, ješto by prázdno bylo žádosti chvály světské. A když vejde takový biskup v královstvie nebeské, potkáť jej Kristus s zástupem všěch svatých. Tu řkú andělé: ,Ó náš Božě, našě radosti i vše dobré našě! Tento biskup čist byl v těle, snažný v činech a na však den žádal s námi tovařišstvie. Již naplň žádost jeho a z jeho příštie přispoř radosti našie.' Tehdy i jiní řkú svatí: ,Ó Božě, vzbudieť sě radost našě z radosti dušě biskupa tohoto, ješto jest tebe tak žádal. Neslť jest v ustech přěochotné kvietie, jímž přispořen jest náš počet, nesl v skutcě, jímž blízcí i další posílenie jměli. Dajž jemu s námi radost jmieti, jehož s tak žádal, že jsi na tom umřieti ráčil.' Pak die i sám král všie chvály: ,Ó přieteli, dal s mi své srdce, ješto jest prázdno žádosti světské. Jáť jě naplním své libosti a své chvály a velikéť tvé veselé bude a nikdy tvá chvála nemine.'



Revelaciones III, cap. IV


Vecě Matka božie k svaté Brigidě: ,Ty pláčeš, že tak jest veliká k lidem božie milost a od lidí malá k Bohu. To jest ovšem tak. A který jest pán neb biskup, by viece nežádal panstva ke cti světské, nežli aby chudým pomáhal? Protož nechtie li páni a biskupi přijíti k nebeské svadbě, ješto jest všem připravena, přiďte chudí a nemocní! A toť chci příkladem ukázati.


V jednom městě byl jeden biskup múdrý a krásný a bohatý. A z toho, když chválu jměl, nevzdával Bohu dieky z toho, jako měl vzdávati, ješto to jest všecko dal jemu, a chtě větší chválu od lidí jmieti, mnoho rozdával ke cti světské a viece žádal mieti, aby mohl darovati viece a čest věcší jměl. Ten biskup jměl v svém biskupství dobrého a učeného kanovníka, ješto to často přěmietal v mysli, že biskup ne tak Boha miluje, jako by slušalo, ale všie věci táhne k světu vše, což činí. A žádal, kdyby to Bohu bylo libo, že by chtěl rád biskupem býti ke cti božie, ale ne k své, a také, aby mohl mnohým užitečen býti slovem i příkladem, věda, že kto biskupstvie žádá, dobrého činu žádá. Protož žádal ten cti biskupstvie s prací a s břěmenem biskupským, cti pro mnohých jiných spasenie, břěmene i pro své sám spasenie a pro milost boží, aby mohl štědřějé chudým kostelnieho sbožie udieleti a jiné učiti svobodnějie, a ty kárati, ješto blúdie.


A ten kanovník často v súkromí káral biskupa svého a múdřě, ale biskup, nepřijímajě tohoto od něho dobrotivě, zjevně jej haněl a nemúdřě, řka, že ve všem to činí, což na biskupa slušie. A kanovník žalostil vždy pohrdáním biskupa svého, pokorně trpě protivenstvie, což jměl od biskupa jěho. Neb tak měl v posměch biskup řěči tohoto kanovníka, že i jiní měli tohoto kanovníka za nemúdrého a biskupa, že což činí, pravě činí a opatrně.


Až pak po času některém oba umřěla, biskup i kanovník, a k súdu božiemu povolána. A když biešta přěd súdem božím postavena, bieše tu některá stolice krásná a přěd ní koruna biskupská i jiné biskupie okrasy aneb přípravy. A když mnoho žalob by proti biskupu, kterým jest úmyslem biskupstvie přijal, proč jest pýchal zádušním zbožím, kterak jest obmeškával dušě sobě poručené. A když pravé omluvy nejměl biskup, řekl súdcě: ,Všicku ozdobu biskupí sejmúce s něho dajtež jemu potupnú věc miesto každého. A tohoto kanovníka odějte v čest a ve všicku biskupí ozdobu!' I by přiveden ve cti přěd súdci ten kanovník jako biskup a biskup byl jako zloděj odsúzen, jako ten, ješto má provaz na svém hrdle.


A tak pro dobrú vóli mnozí budú duchovně mieti to duostojenstvie, ješto ti nebudú jmieti jeho, ješto byli tělesně k němu povoláni. Ač jsú páni a biskupi múdří světskú múdrostí, Buoh jest múdřějí, ješto výší pokorné a níží pyšné. A také jest ten kanovník sám sobě nechoval koně a nesedlal, když chtěl kam jeti, sám sobě ohně nerozněcoval, když chtěl jiesti, ale jměl jest čeleď a svú potřěbu, pořádně jměl jest i penieze, ale ne v lakomství, a byl hotov čest přijieti ke cti božie a hotov byl i zavržen býti pro milost boží.'



Revelaciones III, cap. V


,Psáno jest, že boží přietelé voláchu někdy řkúce v prosbě k Bohu, aby rozedra nebesa ráčil sstúpiti, aby vyprostil svój lid israhelský. Takežť v těchto časěch přietelé boží volají a řkúc: ,Ó přědobrotivý božě, vidíme, že bez čísla lid hyne búří nebezpečnú, vlnami mořskými, neb ti, ješto jě mají jako na moři vezúc v korábě zpravovati, lakomi jsú, k těm zeměm jedno chtie přistaviti, kdež za to mají, by jim samým zisk přišel větší. Tam sě samy i lid vezúc, a kde jsú vlny najhroznějšie. A lid nevěda bezpečného přistánie tone a hyne u velikém množství a přěvelmi jich málo k dobrému přistává k břěhu. A protož všichni prosíme tebe, králi všie chvály, aby ráčil v břěh k přistání bezpečnému prosvietiti, aby mohl sě lid svého nebezpečenstvie obinúti a po těch, ješto nepravě vedú, nejíti, ale tvým požehnaným světlem aby byli ku pravému přistavadlu navráceni.'


Skrzě ty plavce, ješto koráb zpravují, mienímť všěcky, ješto mají moc na světě tělesně vésti lid neb duchovně, neb mnozí z nich tak svú vuoli milují sami, že užitka dušiem svých poddaných nejsú tbavi, chtiece sě uvalují v tohoto světa búři a vlny pýchy, lakomstva, nečistoty, jichžto činuov hubená obec následuje, mniec, by skrzě ty věci pravú držala cěstu. A tak ti vyší zahynují i s svými poddanými, jdúc po každé žádosti své vóle. A skrzě přistavadla míním přístupek ku pravdě, ješto jest již mnohým tak temný, že kdy kto upře cěstu k břěhu krajě nebeského, ješto jest Čtenie svaté, ale řkú, by křivdu mluvil, po těch jdúce radše, ješto jsú hřiech činili.


A tiem světlem, jehož přietelé boží prosili, miením někaké na světě z božie milosti ukázanie, aby sě stalo na tom, aby mohlo Boha milovánie býti v lidských srdciech obnoveno, aby jeho spravedlnost nebyla zapoměnuta. A protož Buoh chtěl pro své milosrdie a pro prosbu svých přátel tebe v duch povolati, aby viděla, slyšala a rozoměla duchovně. Aby to, co by v duchu slyšala, jiným podlé vóle božie pověděla a oznámila.



Revelaciones III, cap. VIII


Jednú také Matka božie, ukázavši sě svaté Brigitě, poslala ji k mistru jednomu, řkúc: ,Pověz jemu, že já tieži jeho, tělesně li viece miluje biskupa či duchovně. K čemu jest většie žádost jeho, k tomu li, aby přiezen měl od biskupa, či k tomu, aby k Bohu přivedl duši jeho. Miluje liť viece biskupa tělesně než duchovně, tehdy to radějie praví jemu, co rád slyší, než by jej táhl od hřiechu, kterýž rád činí. Druhé jeho otěž, má li větší útěchu, že má mnoho zlatých, než kdyby jich neměl, a větší li má libost, že mistr slove a prvnie drží miesto, čili slul bratr sprostný a měl miesto mezi menšími. Miluje liť viece zbožie než chudobu, pýchu než pokoru, potáhneť k tomu i ty, kteréž miluje. A jest oslu podobnějí než mistru a hryže slámu vymlácenú, když má uměnie naučené, a v něm nenie božie milosti.'


A když k těm otázkám mistr odpověděl, opět řekla Matka božie: ,Rozumieť, jest li pravda v lidských ustech. Chválila bych, kdyby v sloviech jeho pravda byla, ale že té tu nenie, ještěť jej vystřiehám tréhoť. Žádá něčeho dosieci, ještoť miluje tělesné, a nikakž toho nedosiehne, a to, ještoť nynie má v světské radosti, stratíť skoro. A řkuť třetie, malí vejdú do nebes a velicí zde ostanú, neb úzká jest brána.'



Revelaciones III, cap. X


[V desáté Kapitole stojí kněh třetích, že Matka božie řekla k svaté Brigidě:]


,Neboj sě toho, byť to zlého ducha byla obluda, co nynie uzříš, neb jakož slunce, když sě přiblíží, dvoje s ním přijde, světlo a zahřěnie, a to zatmělým stienem nepřicházie. Takež když Duch svatý přijde, dvoje s ním přijde, shřěnie v božie milosti a u vieřě svaté osviecenie. A to dvoje nynie čiješ v sobě, tohoť dvého diábel neučiní, ješto jest k zatmělým přirovnán stienóm. Protož pošli k tomu, jehož jsem jmenovala tobě, ačť i já vědě srdce toho a brzký konec života jeho. Avšak slova tato pošli jemu, oznamuje, že na pravé straně kostela svatého krumfešt tak sě jest velmi pohnul, že sklenutý vrch mnoho rozsedlin má, ješto dává z sebe úpady nebezpečné, takže mnozí z těch, ješto pocházějí, život ztratie svój. A mnozí slúpové jeho, ješto by sě nahoru měli táhnúti, až k zemi sú sě schýlili a vešken podstat jest podkopán, že slepí, když vendú, nebezpečně padají, a někdy i ti, ješto vidie, s slepými. Přihodí sě, že upadnú těžcě v ty jámy nebezpečny na podlahách. Protož velmi stojí nebezpečně kostel boží. A zajistéť pravi tobě, jedno ač bude opravenie pomoc mieti, tak veliký pád jeho bude, že uslyšán bude po všem křesťanstvu.


A já proto stojím ústavnú modlitvú za svět a jsem jako onen veliký nebeský obruč, jemuž řiekají duha vodná, ješto v oblaciech stojí a dvěma koncoma jako přichýliv sě k zemi. Takť já přichýlila sem sě k dobrým, aby v tom, co jest kostel svatý přikázal, ústavni byli a ke zlým aby nebyli horšími. I dávámť již věděti tomu, že proti jasnosti obručě toho vstávajíť mračny a hrozní, temní oblaci s jedné strany. Skrzě ty oblaky miením ty, ještoť mají nečistý a smilný život, jsú nesytí jako propast v moři v žádosti a zbožie rokotržně a nerozomně na pýchu utracují. Toť jest tré do mnohých nynie, ješto mají řiediti kostel a jichž hřieši vzcházějí jako temná mrákota přěd boží tváří proti mé modlitvě. A tak ti boží hněv zbuzují, ješto by hněv boží se mnú krotiti jměli. Takoví nejměli by v kostele býti povýšeni. Protož ktož by chtěl snažnost na to naložiti, aby krumfešt kostelní opraven byl a ta vinicě požehnaná byla obnovena, ješto jest ji Buoh svú krví štěpal, neviděl li by sě statečna k tomu, já, královna nebes s anděly božími, přijdu jemu ku pomoci.'


Revelaciones III, cap. XI, § 4-7


[Chciť tuto to slovo položiti, ješto v jedenádceté kapitole třetích kněhách těchto stojí. Tu jest řečeno svaté Brigidě, že Kristus, Syn boží, jest ukázal přiemú cěstu, po niež chudý i bohatý mohú vjíti do nebes.]


,Ale mohla by řéci, kterak má bohatý zpuosoben býti, ješto má do nebes vníti? Ano jest řekl sám Syn boží: ,Snáze jest velblúdu skrzě jehelnie uši projíti, než bohatému do královstvie nebeského vníti.' K tomuť řku: Ten bohatý, ješto bojí sě, aby ničehož nejměl zle dobytého, ješto pilen jest toho, aby neužitečně proti Bohu svého sbožie neutracoval, ješto ač drží čest a sbožie tohoto světa, však rád čaká, aby sě s tiem rozlúčil, a truchle nebezpečenstvie dušě, že nemají v čest lidé Boha. A kakž koli lid božím zpósobem jest některak jako přinucen k tomu, aby měl svět, avšak všiem úmyslem snažen jest při božie milosti. Taký bohatý, užitečný a sbožný, jest bohat a mil jest Bohu. Ale ne tak jest biskup tento, neb jest ku opici podoben.'


[Tu řěč mluvil jest svatý Jan křtitel. A co jest viece v té kapitole o tom biskupu, ješto sem nechal.]



Revelaciones III, cap. XII


[Těchto kněh v dvanádcté kapitole psáno stojí,]


když svatá Brigida za jednoho biskupa modlila sě, Buoh jie odpoviedal a řka: ,Takť jest biskupa toho položenie jako toho, ješto stojí na rozcěstí, mysle, kterú by šel cěstú. Mútí sě, strach maje a hoře muk věčných a žádost má, aby došel nebeské radosti. Ale tvrdo sě jemu zdá jíti tú cěstú, ješto k radosti vede.'


Pak počě k nie řéci svatá Nětiše: ,Takť jest ten biskup, jako kto viděl by dvě cěstě. Jednu, ješto by sprva na čas rozkošná byla, ale žalostné skonánie, těžký a hrozný úpad jako v propast. A druhá, ješto jest právě proti tomu. A majě libost té cěsty sprva, šel by jí, mysle sobě: ,Jest někaká stezka z té cěsty, naleznu li ji dřieve, než bych k konci té cěsty přišel, od niežť jest úpad, dlúho pójdu po té libé cěstě.' A tak šel by v té libosti ubezpečě sě, až by i upadl v tu hroznú propast, nenalezna oné stezky.


Mnohoť jest lidí, ješto sobě pravie, tak mysle, řkúc: ,Těžké jest ostati své vóle a jíti úzkú cěstú a tvrdú. Budem dlúho živi, uživme světa, na toť jest dán svět, Buohť jest milostivý, přijmeť nás i naposledy. Nadejdem k němu přiemú stezkú, skrúšením a zpovědí. A což světa uživem, to naše bude.' Taková mysl, co jest jiného, jedno hřěšiti chtieti. Velmiť jest to lichá naděje, nebť prvé snad spadnú, než jim skrúšenie dáno bude. A toť bude spravedlivé, neb když mohli, nechtěli sě zlého vystřiehati, roky božiemu milosrdí kladúce.


Takež i biskup tento stál, mysle, které sě cěstě obrátiti. A již sě k té cěstě blížie, ješto jest libějšie tělu. A má tři přěd sobú listy. Na jednom čte s libostí a ústavně a na druhém někdy, ale s nechutí, a na třetiem řiedko a s žalostí. Jeden list jest čest a sbožie tohoto světa. Druhý list jest bázen súdu budúcieho. Třetí list jest libost božie a milost. O téj nečasto myslí. Když by k tomu mysl přiložil, co jest Buoh proň z milosti učinil, nezhasla by v srdci jeho milost k Bohu. Kakž koli Buoh móž vše učiniti, však má také člověk sám sě přičiniti, aby hřiechuov sě vystřiehal a mohl jmieti boží milost.'



Revelaciones III, cap. XIII


[V třinádsté kapitole stojí psáno těchto kněh třetích, že]


Matka božie řekla k svaté Brigidě: ,Ten biskup prosí mě, abych byla milá jeho. Protož máť to učiniti, ješto jest mi milo. Věděť jeden poklad. Ktož žádá jeho, bude s veselím jmieti, cokoli žádá. Ale zavřěnť jest ten poklad na dobrém hradu čtyřmi zámky. A ten hrad má okolo sebe vysoké a tlusté zdi a přěd tú zdí dva široká a hluboká příkopy. Protož prosiť jeho, aby jedním skokem oba přiekopy přěskočil, jedním skokem vstúpil na zed a jednú ranú vyrazil zámky všěcky, a tak mi tu drahú věc přinesl.


Toť povědě, cožť to vše míní. Vy řiekáte tomu poklad, jímž nečasto hýbají a nečasto toho berú užitku. Ten poklad jsúť slova Syna mého a jeho drazí skutci, ješto jest v umučení svém činil a přěd umučením, a to divné, ješto jest tehdy učinil, když slovo učiněno jest tělo. Velmiť jest jich málo, byť k svému prospěchu toho pokladu užívali. A tělo slavné Syna mého leží na tvrdém hradu, totiž v moci božstvie jeho, a že ižádný nepřietel nemóž jemu uškoditi. Čtyřie zámkové jsú čtyřie hřieši, pro něž mnozí jsú vzdáleni pokladu toho. Prvý hřiech jest pýcha a žádost cti světské, druhý žádost lakomá k sboží světskému, třetie žádost libosti tělesné v plnění břicha a v smilné nečistotě, čtvrtý hněv a závist a obmeškánie spasení svého. Toť v obyčěji má mnoho jiných. Přieliš velmi sě vzdalujie Boha, neb vidie tělo božie a berú, ale dušě jich tak jest daleko od Boha jako zloděj, ješto by rád vzal něco, i nemuož pro tvrdé zámky.


Protoť jsem řekla, aby vyrazil zámky jednú ranú. Ta rána miení žádost duší spasenie. Tyť má zámky biskup vyraziti, čině spravedlnosti z božské milosti. A kakž koli nemóž těch zámkuov vyvrátiti ve všěch, snaž sě, aby to, což móž, učinil, a v těch ovšem, ješto jsú pod rukú jeho, ani malému ani velikému neodpúštěje nepřieteli ani přieteli. Takť jest činil onen svatý Tomáš z Anglie, ješto jest mnoho žalosti trpěl pro spravedlnost, až pak na tom dal život. Toho následuj biskup tento, ať všichni to slyšiec, urozumějí, že hřiechuov nenávidí svých i jiných. A také hrozný třěsk uslyšán bude v nebesiech, a na zemi mnozí obrátie sě a polepšie a řkúce: ,Ne nás nenávidie ale hřiechuov našich. Ostaňmy hřiechuov a budem přietelé boží i jeho.'


Tři pak zdi jsú okolo hradu, tři šlechetnosti. Jedna jest libých věcí tělu ostati a vóli boží činiti. Druhá, chtieti radši úkory trpěti a škody pro pravdu a pro spravedlnost, nežli čest měl a sbožie, pravdy netbaje. Třetie sbožie, života nelitovati pro spasenie každého křesťana. Ale zdají sě lidem tak vysoké zdi tyto, jako by nikakež nemohli na ně vjíti, pro něž srdce jich i dušě jich nepřibližuje sě k tomu slavnému tělu, by s ním ostali, neb daleci jsú od Boha. Protož kázala sem přieteli svému, by jedním kročením přěstúpil ty zdi. To slove kročenie, když nohy daleko od sebe budeta rozlúčenie, aby brzcě přinesle tělo. Takežť jest i duchovní krok, neb když tělo jest na zemi a milost srdečná v nebeských věcech. Tehdy budú ty tři zdi přěkročeny, neb tak bude milo člověku své vóle ostati, trpěti pro pravdu, třeba li i umřieti ke cti božie, když pilně znamená nebeské věci.


Dva pak přiekopy vně přěde zdí jsta, krásné věci tohoto světa a libost s přáteli na světě býti. V těch přiekopiech mnozí by vždy rádi ostali a netbali by, ač by nikdy neviděli Boha v nebesiech. Protož hlubocí jsú a širocí ti přiekopové, ale mají býti jedním skokem přěskočeni. A co jest ten skok duchovně? Jediné odlúčiti srdce své od všeho toho, což jest marné a od zemských věcí k nebeským mysl vzdvihnúti. Již i to ukáži, kterakť ten biskup má tu drahú věc přinésti mně, když dušě člověka spravedlného přijme v milosti těla Syna mého. A to slavné tělo člověka toho, tuť jest ta přědrahá věc. Protož když přietel boží nalezne hřiešného, v jehož řěči malá jest milost k Bohu a veliká k světu, žělej, že dušě, ješto jest krví Syna božieho vykúpena, jest v nepřiezen boží pro hřiech upadla. K tomu učiň dvé: Jedno pros Boha, ať sě smiluje nad tiem člověkem, druhé ukaž jemu nebezpečenstvie jeho pro hřiech jeho. A bude li moci Boha sjednati s takým člověkem a člověka s Bohem, toť mi ot něho bude za milý dar. Neb tělo mého Syna jedno tu v tom člověčě bude.


A ještě i to pověz jemu: Bude li svój šik držěti se mnú, já budu, donižť bude živ, pomáhati jemu a při skončení života jeho chci státi při něm a budu duši jeho obětovati Bohu Otci. Ó dcerko, i co sobě myslí člověk, ješto netbá dušě své? Zdali nebeský otec byl dal trpěti tak těžké muky Synu svému v člověčství jeho, by nebylo té veliké milosti, ješto jest ji měl k dušiem, a té veliké nebeské chvály, ješto jim připravil na věky věkoma?'



Revelaciones III, cap. XVI


[Pak v šestnásté kapitole kněh třetích Syn boží ukázal jie u vidění dva biskupy zákona svatého Dominika, jakož bývají, ješto planí biskupi slovú, a řekl jie:]


,Kterak mníš, proč sta tato dva ukázána tobě? Zdali by, by mi jich škoda a ohyzda milá byla? Ne tak jest, ale aby ukázána byla čest božie a dlúhé trpenie božie, aby ktož uslyšie to, súdu božieho sě strachovali. Protož poď, slyš divné.'


I vecě jeden biskup k druhému: ,Slyš bratřě a odpověz mi! Kdy s byl obvázán poslušenstvím, proč s ostal jeho? Kdy s chudobu a zákon vyvolil, proč s to zavrhl? Kdy s ukázal, že s umřěl světu v zákon všed, proč s žádal biskupstvie?'


Odpovědě ten: ,Bylo mi těžko v biskupstvie poddánu býti, proto sem svobodstvie žádal. Toho, ješto jest Buoh dal pochotně, mně jest hořko bylo, proto sem hledal pokoje tělu. Nepřiemá ve mně pokora byla, proto sem cti požádal. A že lépe jest mieti než nemieti, proto sem chtěl biskupem býti.'


Opět otáza onen: ,Proč s v světském běhu nehledal cti, proč s sbožie nedobyl skrzě světskú múdrost? Proč s to, co s měl, podlé světské cti neobrátil? Proč s tak ponížil sě zjevně a nešel s raději podlé světské hrdosti?'


A ten odpovědě: ,Proto sem světským během nehledal cti, neb za to sem jměl, že viece budu poctěn, když bych byl viděn pokoren a duchovní, že by světští mě ctili a chválili, majíc mě za nábožného. A proto sem nehledal sbožie světskú múdrostí, aby mne duchovní nejměli v potupu. A protož sem toho podlé světské cti štědřě neutrácěl, ješto jsem jměl, neb raději sem to v škřini měl, než bych pryč dal. A chtě pokoj mieti, raději sem sě chudším vrovnal.'


A opět onen otáza: ,Pověz mi, proč s jsi dal oslu dobré pitie z orudie čistého, proč jsi dal biskupu mláto z svinieho koryta? Proč s svú korunu pod nohy povrhl? Proč s vyplinul pšenici a hryzl s kúkol? Proč s jiné z provazuov vyvázal a sám sě svázal pútem? Proč s k jiných ranám přiložil to, jímž by zcělely, a svým ranám to, ješto mrtví?'


Odpovědě ten: ,Proto sem dal oslovi nápoj z čistého orudie, neb když sem byl učený, viece sem byl pro světskú věc a čest s takými vysokými věcmi obieral sě, mluvě o nich. Proto sem dal biskupu sviní pokrm z jich koryta, neb sem svého nekrotil přirozenie tělesného. Proto sem pod nohy biskupovú korunu podložil, že viece sem byl milosrden proto, abych sě lidem slíbil, nežli abych spravedlnost učinil pro boží milost. Proto sem vyplinul pšenici a hryzl kúkol, že sem nemluvil slova božieho z božie milosti, ani sem toho činil sám, co sem jiné učil. Proto sem jiné rozvázal, sám sem sě svázal, neb ty, ješto sú ke mně skrúšením přišli, rozhřěšoval sem, a sám sem neostal toho, jehož oni ostávali, s žalostí kajícě sě toho. A protož sem jiných rány tú mastí mazal, ješto zcělí, a sám sě tú, ješto mrtví, neb uče upřiemnosti života, jiných sem popravil, a v tom, že sem sám prstem sě nechtěl dotknúti toho, co sem jiným velel činiti, pohoršil sem sebe, zlého k zlému přičiňuje.'


Pak uslyšě hlas ta svatá žena, an die: ,Děkuj Bohu, že nejsi s tiem jědovatým osudím!'


A ihned pověděchu, že umřěl z tú dvú jeden.



Revelaciones III, cap. XVII


[...] A ona řekla [Matka božie]: Já pod svým pláštěm chci tvé syny držěti, a kteřížť skonají v tvém zákoně, budúť spaseni.


[Ale v těchto kněhách pak stojí, že řekla Matka božie, toto praviec svaté Brigidě:]


Ale co mníš? Zákon svatého Dominika jest pokora, sdržěnie těla a netbánie na svět všeliký. Ktož to tré přijme a sbude v tom, budeť spasen. A tenť jest zákona Dominikova. Ale divnéť jest to: Dominik své syny pod mój plášť široký poručil, ano méně jich jest nebylo pod úzkým škapléřem jeho.


[Toť jest plnějie v osmnásté a v devatynásté kapitole kněh třetích.]



Revelaciones III, cap. XVIII, § 7-9, 25


[Pak die Matka božie v osmnásté kapitole:]


,Co řku o těch bratří, ješto pro svět žádají biskupstvie? Zdali jsú v řehole Dominikově? Jistě nic. Ano svatý Augustin zákonníkem byl přěd biskupstvím, ale v biskupství života zákonničieho neopustil, neb nerad jest přijal té cti a ne na to, aby byl v pokoji, ale k větčie práci. A pro Buoh rád svú vóli opustil, vida, že móž jiným prospěšen býti.'


[Z této sem kapitoly jedno tolik vzal.]


A pak volal [starší biskup]: ,Ó, ó, ó, svatá jest čěpicě, a ukázalo sě jest, co vespod skryto bylo!'



Revelaciones III, cap. XIX


[Bez jedné ve dvadcáté kapitole kněh těchto třetích praví, že]


Syn boží řekl k svaté Brigidě: ,Proč sě mútíš?' A ona odpověděla: ,Neb mě trú rozličná a neužitečná myšlenie, jichž nemohu odehnati a zamucuje mě tvój súd hrozný.' Syn boží jie odpovědě: ,Správněť jest to, neb jako s dřieve mievala libost v světských myšlení proti mé vóli, takež nynie rozličná máš myšlenie proti své vóli. Avšak boj sě s rozomem a silně v mě Boha úfaj svého, vědúc zajisto, že když mysl nekochá sě a nemá libosti v myšlení hřiecha, ale brání sě jim, odhání je, učistěnieť jest duši a koruna. A pakli i malý hřiech, ješto rozomieš, že jest hřiech, libť jest učiniti, a učiníš rozpačiť sě, by nemohla sě sdržěti od něho, anebť v naději božie milosti, žeť odpustí, a nevezmeš pokánie, ani jinak opravíš, věz to, že by mohlo smrtedlné býti.


Protož přijde liť v mysl libost některá kteréhož koli hřiechu, ihned znamenaj, k čemuť táhne, a kaj sě. Neb jakž jest koli člověčie přirozenie porušeno, z toho často hřiech pochodí. A nenie člověka, by nehřěšil aspoň všedním obyčejným hřiechem. Ale Buoh milosrdný dal lékařstvie tomu želeti každého hřiecha, a které jest opravil, báti sě za to, zdali by snad nedobřě byl opravil. Nebo ničehuož Buoh tak nenávidí jako vědúc hřiech, netbati jeho, aneb mnieti, by pro tvé některé zaslúženie netbal Buoh hřiechu tvého, jako by nemohl cti bez tebe jmieti. Aneb byť pro to jedno zlé přěpustil učiniti, žes činila mnoho dobrého. Protož boj sě rozomně! A nemuožeš li myšlenie odehnati, ale trpiec to, ješto jest proti tvé vóli, z toho nebudeš odsúzená, žeť v mysl vendú. Ty nemuožeš staviti toho, ale muožeš libost v nich mieti neb nelibost.


Boj sě také, když takým myšlením nepovolíš, by nepadla pýchú skrzě to. Neb všěliký, ktož stojí, stojí jediné boží mocí. Božie bázen uvodíť v nebesa. Mnozíť jsú proto upadli v smrt, že jsú bázen boží odvrhli od sebe, a toho sě styděli člověku zpoviedati, jehož sě přěd Bohem nestyděli učiniti. Protož netbá li kto milosti nalézti, ač pro malý hřiech, já jeho neopustím. A takto, ješto by s skrúšením byl hodný hřiech odpustiti, z obmeškánie a z netbánie těžký bude. Jako na této duši, jenž jest již súd viďala, znamenati móžeš.


Ješto, když sě malého hřiecha dopustila, ješto jie hodné bylo odpuštěnie, obyčějem to v nie přibývalo, an úfá, do některých dobrých svých činuov, jako bych malého súditi netbal. A tak dušě, jsúci obyčějem neřádné libosti obvázána, neopravila vóle k hřiechu, až súd přišel jako k vratóm a poslednie hodina přišla. A brzcě byla tak obvázána, že žalost jměla, že má tak brzo umřieti, bojieci sě s tiem, co na světě milovala, rozlúčenie. Neb Buoh až do najposlednie chvilky čaká člověka, zdali by svú vóli odvrátil od hřiechu. Ale když nebude vóle opravena, bude hřiechem svým dušě obvázána. A diábel věda, že každý podlé toho, jakúž jměl vóli, súzen bude, pilen toho bývá na skončení, aby oklamal duši a odvrátil od úmysla přiemého. A to Buoh přěpúšti, nebo dušě tehdy netbá, když by měla bedliva býti.


A také nevelmi sě obracuj na to, žeť řku koho svým přietelem aneb svým sluhú, jakož sem tomuto řiekal dřieve. Neb i Judáš nazvánť jest přietelem a Nabochodonozor sluhú. Neb jakož sem to i sám řekl: ,Vy ste přietelé moji, budete li činiti, což vám káži.' Takť řku i tuto: Přietelé jsú, když jdú po mně, a nepřietelé, když mým přikázaním hrdajíce, netbají na mě. A zdali Judáš nebyl mezi dvanásti, když sem řekl: ,Vy jste přietelé moji, ješto jste šli po mně a sědete na dvanásti stoliciech?' V ta doba šel po mně Judáš, avšak nesede s dvanádsti. Kakž jest tehdy řěč božie naplněna, řkuť, že Buoh, ješto vidí srdcě a vóli člověčí, podlé toho súdí. A tak, aby dobrý nebyl hrd a zlý nezúfal, povolal Buoh v apoštolstvie zlého jako dobrého, jakož to na však den činí, že zlé i dobré volá v duostojenstvie.


Aby, ktož by jměl úřad, a podlé toho živ byl, jměl by chválu u věčném životu. A ten, ješto by čest zde měl bez toho břěmene, ješto k té cti slušie, zde na chvíli cti pojměl, a pak na věky zahynul. Protož že Judáš nešel po mně v přiemém srdci, ani stál až do otplaty, to jest k němu neslušalo, ješto sem řekl: ,Vy jste šli po mně', ale k těm, ješto státi měli, z těch, ješto v ta doba byli, jako z těch, ješto potom býti jměli. Neb Buoh, přěd nímž vše, někdy mluvil jako v nynějšiem času o tom, ješto má potom býti, a o tom, ješto má potom učiniti, jakož by již bylo učiněno, a někdy také smiesie spolu. To, což jest minulo, užívati v řěči bude místo toho, ješto má býti, aby ijeden neprosil rady, neproměňuje svaté Trojicě.


Slyš ještě slovo jedno: ,Mnoho jest pozvaných, ale málo vybraných. Takež tento biskup povolán k biskupství, ale nenie z vybraných, neb nebyl vděčen božie milosti.'



Revelaciones III, cap. (XX XXI), XXII


[Potom Matka božie mluvieše o šlechetnosti svatého Benedikta k svaté Brigidě a o svatém zákonu jeho, kterak jest ten zákon potuchl, také o bratří jeho.]


Ukázavši na jednoho opata z toho zákona, vecě k svaté Brigidě: ,Co na tomto vidíš ohyzdného?' A ona vecě: ,Velmi nečasto řieká mšě.' A Matka božie vecě: ,Protoť nemá súzen býti. Mnozí jsú, ješto pomniec na své činy, podobně sě zdržie a tiem méně nejsú mi vzácni.' Opět Matka božie vecě k svaté Brigidě: ,Co jiného vidíš v něm ohyzdného?' A ona vecě: ,Nejmá rúcha, jako jest svatý Benedikt ustavil.' A Matka božie vecě: ,A mnohokrát sě přihodí, že některý sě obyčěj počne, ješto, ktož vědie, že jest zlé a činie to, vinni jsú. Ale ti, ješto nevědie ustavenie toho, a byli by rádi, kdyby toho nebylo, odvedli dávný obyčěj, že by užívali rúcha sprostnějšieho, i takých nenie súditi brzcě.


Ale slyš! Jáť tobě povědě, že jest vinen v trojí věci. Najprvé, že srdce jeho, v němž by Buoh měl odpočívati, jest v šeradných, nečistých ženách. Druhé málo svého opustil a mnoho žádá cizieho. Slíbil sám sebe odřéci sě a jde po všie své vóli. Třetie Buoh stvořil duši jeho jako anděla krásnú, ale již dušě jeho vzala jest obraz toho anděla, ješto jest pýchú od Boha odstúpil. Velikýť jest přěd lidmi, ale Buohť vie, kakýť jest přěd ním. Buoh jest jako někto, ješto v hrsti skryje něco přěd jiným, doniž neotevřě hrsti. Tak Buoh i mdlé vyvoluje, i korunu jich skrývá, až i dá každému podlé skutkuov jeho odplatu.'



Revelaciones III, cap. XXVI, § 8-10


[Pak v pátémedcítmé kapitole řekl Kristus k svaté Brigidě:]


,Bud' pokorná a ustanovená a nevznos sě v mysli, když jiných nebezpečenstvie tobě ukazuji, ani jmen jich pronos, jedno ač by jměla přikázanie. Neb nenie k jich zahanbení ukázánoť tobě, ale aby poznali spravedlnost a milost boží a obrátili sě. Ani sě jich liknuj jako odsúzených! Neb bych dnes řekl, že jest někto přěvelmi zlý, bude li vzývati mě skrúšeným srdcem a chtě toho opraviti, hotov jemu sem odpustiti.'



Revelaciones IV, cap. IV


Stáhnout jako:

[A tak v třinádsté kapitole kněh těchto čtvrtých stojí psáno, že Kristus pravil v zjevení svaté Brigidě o zlém duchu a o dobrém, kterak každý k svému člověka rozněcuje. A die Kristus k nie:]


Aj praviť k tobě, kterak obój duch podněcuje srdce oné králové, o niež dobrý duch die v mysli: Těžkéť jest bohatstvie tohoto světa. Čest tohoto světa jest jedno jako vietr, libosti tělesné jsú jako sen, veselé brzcě mine a všěcky věci tohoto světa marnost a súdu božieho nelzě sě obinúti a katové přěukrutní. Protož těžko bude na tom súdu protož bohatstvie nestálé, býti krutým počtem obvázanú pro vietr, trpěti dlúhú núzi pro krátkú libost; býti obvázanú počtem tomu, ješto vše vie, co proč kto činí, a vše jest jemu známo i dřieve, nežli sě stalo. Protož bezpečnějie bude mnoha ostati a na menší dosti mieti a býti z menšé ku počtu obvázanú, nežli s velikým sbožím jsúc vókol, čakati dlúhého počtu a těžkého.'


Proti tomu zlý duch počě jie v jejie mysli to myšlenie přivoditi a jako řka: ,Nechaj takého myšlenie, Buohť jest milostivý a snadně móž milost nalezena býti. Nestrachuj sě sbožie mieti a dávaj štědřě, k tomuť jest dáno sbožie, aby chválu jměla z něho, dávajíc těm, ktož prosie tebe. Vzdáš li sbožie, budeš těm slúžiti, ješto tobě slúžie, cti tvé ubude a budúť hrdati tebú. Chudýť jest živ bez utěšenie, těžkoť bude novým obyčějóm obyknúti a jiným vášniem, těžko tělo krotiti, bez služebníkuov býti. Drž svój stav řádně, měj svój dvór chvalně. Proměníš li stav svój, budú tě jmieti za neústavnú. Ostaň v tom, jako počala, budeš přěd Bohem i přěd lidmi chválu jmieti.'


Opět duch dobrý poštievá mysli té králové a řka, že jest dvé věčné, nebě a peklo. ,Všeliký ten, ktož nade všě miluje Boha, nepřijde do pekla. A ktož Boha nemiluje, nebude mieti nebes. I šel jest do nebes sám Buoh, člověkem sě učiniv, a to jest potvrdil znameními a svú smrtí. Ó kterak jsú nebeské věci sladké! Kterak jest hořká zlost diáblova! A kterak jsú marné světské věci! A šli jsú po Bohu Matka jeho i všichni světí, ješto jsú radějie trpěli rozličné muky i všeho ostali, radějše ostali sami sebe, aby nebes neztratili. A protož bezpečnějie jest opustiti čest světskú a sbožie, nežli to držěti do koncě. A potom opak těmto přijde, co sem nahromazdila, ješto nic o méj duši nebudú tbáti.'


Opět zlý duch počě řéci proti tomu: ,I co to myslíš! Však my sme velmi křehcí lidé. A Kristus, jest li člověk, také jest Buoh, ani sě k činóm svatých vrovnati móžem, jimž jest Buoh dal větší milost, dostiť nám jest podlé našie malosti býti živu, a leda bychom naději k nebesóm jměli, hřiechy své shlazujíce almužnami a modlitvami. Nemúdréť jest a dětinné o neobyčějnú věc sě pokusiti a toho nemoci dokonati.'


I vecě dobrý duch opět k tomu: ,To jest pravda. Svatým sě přirovnávati duostojná nejsem. Avšak dobré jest sě táhnúti k svrchování ponenáhlu. A co je rozpačno o neobyčějné sě pokusiti, ano Buoh mocen jest dáti pomoc? A zdali nebývá toho, že chudý pójde túž cěstú po bohatém pánu? Ač ten pán spieše přijde na hospodu a rozkošný pokrm bude jmieti a měkkú posteli, avšak na túž hospodu přijde chudý, ač i pozdějé, a bude účasten zbytkuov pokrmu pána toho. A kdyby byl nešel po něm, neokusil by krmi jeho. Takež já, ač nejsem svatým duostojná přirovnati sě, avšak chci túž cěstú jíti po nich, abych aspoň od drobtuov jich chvály účastna byla. A dvé jest, ješto mnú hýbe. Jedno, ostanu li v svém kraji, pýcha nade mnú panovati bude a milost k přátelóm upadne v mú mysl, čeled veliká, rúcha mnohá libost mi čině. Lépe mi sě zdá sstúpiti s stolicě pýchy a svého těla putujíce ponížiti, nežli ostati v stavu cti světské a hřiechuov k hřiechóm přičíněti. Druhé hýbe mnú zlá rada mých slúh. Protož potřěbie mi jest dobré rady.'


Zlý duch počě mluviti v srdci proti tomu: ,Putovati nenie jiného než mysl neústavná. Ale milosrdenstvie jest libějšie Bohu než která obět. Hneš li sě kam jinam z své země, lidé lakomí tvú slavnost slyšiec, jmú tě a oblúpie tě, a budeš miesto sbožie chudobu jmieti a miesto cti hanbu a súženie miesto pokojě.'


Opět jie die duch dobrý: ,Slyšala li s o onom vězni, ješto byl u věži vsazen a měl většie utěšenie u věži a ve tmě, než kdy by měl dřieve, v hojnosti jsa, v světském a v tělesném utěšení? Chce liť Buoh, aby trpěla snuzenie, k většie otplatě bude. Milostivýť jest k utěšení a blízký ku pomoci a najviec když nehne sě pro jiné, jedno, aby sě hřiechuov učistila, aby božie milosti zaslúžila.'


A poštievanie ducha zlého die jie opět: ,Až nebudeš duostojná utěšenie od Boha a budeš v chudobě nepokorná, budeť žěl, že s kdy počala tak tvrdý život. Budeš v ruce huol jmieti miesto prstenu, rúšku na hlavě miesto koruny a rúcho sprostné, laciné miesto purpura.'


A opět dobrého duchu podnícením die na mysli sobě: ,Však sem slyšala, že svatá Alžběta, dci krále uherského, rozkošně byvši odchována a kniežětsky oddána, velikú trpěla chudobu a potupu a většie utěšenie obdržala jest od Boha v chudobě i větší korunu, než by byla ostala ve všie cti tohoto světa a v jeho útěše.'


Opět podštívaním ducha zlého mysliti počě: ,A co učiníš, poddá li tě lidem Buoh v rucě, že by tobě násilé učinili na těle? Kterak by strpěti mohla tu hanbu? Zdali viec nebudeš pykati úmysla tvého a vešken tvój rod zamúcen bude? Tuť sě zbudí tesknost a nepokora srdci tvému i proti Bohu reptati budeš, smrti budeš žádati. A co odpovieš, kterú omluvu budeš jmieti, když bude tvá ohyzda všem lidem v ustech?'


A opět die sobě v mysli duchem dobrým: ,Však sem z Písma slyšala, že panna svatá Lucia do nečistého domu byla vedena a jsúc sstálé viery a dobřě do Boha úfajíc, řekla: Ač nad mým tělem trýzen učiníte, vždyť sem proto panna a budu korunu dvojitú jmieti! A Buoh na její zřě vieru, zachoval ji bez poskvrny. Takež i já řku: Buoh bude mé dušě ostřiehati, viery mé a vóle mé, jenž nad moc nepřěpustí pokušenie. Všěcka sě poručím jemu; budiž ve mně vóle jeho.'


Protož když má ta královna taká myšlenie, ve trojím ji napomínám. Najprvé, ať to zpoměne, v kteraké jest cti vyvolená. Druhé, kterakú jest jie Buoh milost v jejím manželstvu byl ukázal. Třetie, kterakú milostí v tento mor jest zachována. A opět trojieť jie pravi: Najprvé, žeť má Bohu počet učiniti ze všeho sbožie svého světského a nad to i za každého šarta, kterak kdy který utratí. Druhé, čas její velmiť jest krátký, nevie, kdy spadne. Třetie, že Buoh v svém súdu nic viece panie neotpustí než dievcě. Protož radímť jíe, aby kála sě dopustilého hřiechu a snažila sě, aby Boha ze všeho srdcě milovala. Druhéť jie razi, aby sě vystřiehala muk čiscě onoho světa, neb jakož ten, ješto nemiluje Boha vším srdcem, hoden jest pekla, takež ktož neučistí svých hřiechuov, moha, hoden jest očistcě onoho světa. Třetie radím jie, aby svých tělesných přátel na čas sě zdálila pro Buoh, aby přišla do Říma, neb tu jsú otpustky, ješto jsú dány otci svatými.'



Revelaciones IV, cap. VII, § 4-46, 68-69


Viděla také jednú svatá Brigita Boha na súdě. A čert hrozný přišed, volati poče: ,Súdce, slyš skutky jednoho a přisuď mi duši jeho. Máloť má ještě v životě býti, přepusť mi, ať ji i s tělem mučiti počnu! A anděl také ukáza něteré dobré činy člověka toho, ale by viece zlého než dobrého. I vece k Bohu anděl: ,Tvé milosrdenstvie má čakati každého do poslednie chvíle života jeho, a potom má súzen býti.' A čert vece: ,Vidíš, žeť nic nemóž spomoci jemu, nikdy jest nejměl pravého skrúšenie za své hřiechy.' A množstvie zlých duchuov voláše, aby jim Buoh přisúdil toho.


A za tiem uslyše svatá Brigita veliký hlas, an die: ,Utajte sě, slyšte, což mluviti bude Matka božie!' I přistúpi Matka božie a majíc pod pláštěm jako skrytého něco, i vece ke zlým duchóm: ,Upomínáte z spravedlnosti, a milosti k ní nemajíce, mníte, by tato duše z práva měla vaše býti. Vizte, coť mám pod pláštěm.' I ukáza kostelík malý, v němž zdáchu se mníškové, a odhrnuvši pláště druhé křídlo, ukázala ženy i muže nábožné, a ti voláchu jedniem hlasem: ,Smiluj sě, Hospodine!'


I vece Matka božie: ,Ten jest prosil nábožných těchto, aby zaň prosili Boha, aby pekla zbyl a do nebes přišel a za své činy dobré nehledal odplaty jiné, jen nebeské. Zdali nemóž jich prosba pomoci jemu, aby skrúšenie jměl před smrtí ještě? A k tomu přičiním i já svú prosbu.' I vece Buoh: ,Budeť prosbú mých přátel před smrtí ještě skrúšenie jmieti, žeť nepříde do pekla, ale do najvětších muk čiscových pójde. A když vezme očistěnie, s těmi bude odplatu v nebesích jmieti, ješto vieru měli a naději a milost najmenší.' A s tiem zlí duchové odjidechu.


I by ta duše u velikých mukách a pětkrát zavola: ,Vé, vé, vé, vé, vé, že jsem málo Boha milovala, že jsem božie spravedlnosti nedbala a nebála sě, že jsem libost těla milovala, že jsem stála po zboží světském, že jsem znala Ludvíka a Johannu!'


Pak anděl vece: ,Věz to, jakožť jsú rozliční hřieši, takť i muky jsú rozličné. A jakož chutno jest lačnému kus krmě sniesti, takť sě duše radují, když co dobrého na světě děje se za ně. Požehnán buď, ktož pomáhá dušiem modlitbami, činy dobrými a úsilím těla svého.'



Revelaciones IV, cap. IX, § 9-29


Pak ukáza sě svaté Brigitě muž jeden počestný v kněžských řízách a črvenú štólu na šíji maje a vece jí: ,Znamenaj a pomni, co vidíš, neb vy, jsúc na světě, nemóžete tak rozuměti boží moci jako my, ješto s ním jsme, a toho, ješto jest spolu jako v jedné chvíli před Bohem, vy nemóžete jinak pochytiti, jen podlé podobenstvie tohoto světa. I praviť tobě, z těchť jsem jeden, jehož tento do čisce odsúzený ctil dary svými. I dal mi Buoh to, ať bych zjevil, chtěl li by kto to, coť řku, zaň učiniti, mohlať by ta duše v lehčejšie přijíti muky, kdež by jiného netrpěla než jako ten, ješto by po veliké nemoci beze všie síly ležal. Ano již ostaly jeho bolesti všecky, a jměl by z toho utěšenie, že by zajisto věděl, že k životu přijde. Protož, jakož s slyšala, že jest ta duše pětkrát vé zavolala, chciť jí proti tomu patero utěšenie pověděti. Prvé bylo vé, že jest málo Boha milovala. Aby z toho vé zproštěna byla, by třidceti kalichuov dáno bylo za ni, v nichž by krev Syna božieho obětovali, a čest božie většie byla.


Druhé bylo vé, že nebála sě súdu božieho. Aby toho vé byla zproštěna, vybrati třidceti nábožných kněží podlé súdu lidského, z nichž by každý, když by mohl, četl mši třidceti. Devět o umučedlniciech, devět o zpovědlniciech, devět o všech svatých, jednu o andělech, jednu Matce boží, jednu o svaté Trojici, a všichni aby snažně prosili za tu duši.


Třetie vé bylo pro tělesné smilstvo. Ktož by chtěl z toho vé tu duši vyprostiti, obdržal by to, kdyby dievku jednu svým nákladem za muž připravil a druhú do kláštera, a jedné vdovy choval, a dal jim, aby k ztravě a k oděvu mohly potřebu mieti, aby za tu duši prosily Boha. Neb ti třie stavové líbieť sě Bohu.


Čtvrté vé pro pýchu bylo a pro lakomstvo. Ať by to bylo s té duše shlazeno, ktož by jí chtěl pomoci, měl by tři chudé pojieti, jimž by s pokorú nohy umyl a nakrmil je a dal jim rúcho a peněz nětco, jímž by utěšil je. A ten, ktož by umýval tak chudým nohy, i ti chudí aby pokorně prosili Boha za tu duši, aby buoh skrze tu pokoru a pro své umučenie, i pro svú hořkú smrt odpustil té duši, co jest pýchú shřešila a lakomstvem.


Páté vé bylo, že byl to zjednal, že pojeli sě Ludvík a Johanna bez otaza papežova a jsúc sobě v příbuzenství. A to byl sám pro sě viec než pro královstvo zjednal.


Ktož by chtěl té duši ten hřiech shladiti, jměl by jíti ku papeži a řéci: ,Jeden člověk, jména jeho nepravě, takýto hřiech učinil a na skonání želel toho i rozhřešen, ale dosti za to neučinil. Vlož na mě pokánie, kteréž chceš, ješto bych snésti mohl, jáť chci zaň přijieti to.' Byť pak jediný páteř dán byl jemu ku pokání, byloť by té duši platno k umenšení muk čiscových.'



Revelaciones IV, cap. XV


Vecě u vidění Syn boží k svaté Brigidě: ,Divíš sě, proč přietel mój, ješto by jměl poctěn býti, snuzen jest, a nepřietel poctěn, jehož ty mněla, by na světě měl trpěti podlé toho, jako s o tom vidění jměla jindy. K tomuť řku, že mé řěči tělesně i duchovně mají býti rozoměny. A coť sě zdá jiného snuzenie na světě spravedlného jedno kakés koruny a ku povýšení připravenie? A co li jest prospěch tohoto světa člověku, ješto neužívá k dobrému božie milosti, jediné spád kaký k zahynutí? Protož snuzenie trpěti počten jest k životu, a prospěch jmieti na světě nepravému člověku, padl jest do pekla.


I chciť příklady pověděti. Jako by máti dva syny jměla, jednoho, jehož by měla v žaláři ve tmě, ješto by o ničemž, co jest vně, neviďal. A druhého jměla v domu, ješto podlé obyčěje měl pokrm, oděv, posteli. Pak k tomu, jehož ve tmě jměla, řekla: ,Synu, chceš li ven vyjíti z této tmy, budeš mieti lepší pokrm a posteli i lepšie bydlo!' A to syn slyšav, vyšel. A by byla jemu máti vyšie věci slibovala, komonstvo neb domy drahé, nebyl by uvěřil, neb ničehuož takého neznal. Takež i Buoh malé slibuje, v němž většie rozomie, aby člověk po těchto věcech světa tohoto naučil sě mysliti o nebeských věcech.


A druhému synu vecě máti: ,Co ležíš v tomto hubeném domu? Poslúchaj mne a budeť sě hoditi. Věděť dvě městě. V jednomť jest radost nevýmluvná a věčná těm, ktož v něm bydlé, v druhémť jest obyčěj bojovníkuov. V tom městě, ktož bojuje, všichni králi budú, a ti, kteříž budú přěmoženi, přěmohli jsú nepřátely.'


A syn to uslyšav, vyšel, aby to uzřěl bojevánie. A vrátiv sě, vece k mateři: ,Divnú jsem hru viděl. Některé povrhše tlačiechu a obvazováchu, avšak mlčiechu, ničemuž sě neprotiviechu.' I vece máti: ,To město, ješto s viďal, jestiť přědměstie města onoho chvály věčné. V tom přědměstí chce pán všeho vzkusiti a ukázati, kto budú hodni vníti v město věčné chvály. A kteréž uzří v tom bojování statečnějšie, ty k věčné cti korunuje. Protož v tom přědměstí bydlé i ti, ješto mají i ty mučiti, kteříž mají korunu jmieti věčné chvály. A ješto s viděl ty, ješto povrženi, ani tlačie jě obnažujíc, avšak oni mlčie, toť proto jest, žeť rúcho našě jest sprzněné z našie temnoty, ješto ji mámy v svých chalupách, i má býti velikú prací učištěno.'


Dietě odpovědě: ,Těžké jest tlačenu býti a mlčěti. Lépe mi sě vidí v svých chalupách býti.' A máti vecě jemu: ,Ostaneš li v svých chalupách, zarodieť sě v temnostech našich a z smradu a z nečistoty chalup červie a hadové, žeť bude břidko býti. Štípaním jich pohyneť všěcka tvá síla, že by raději sě nenarodil, než s nimi bydlil.' A dietě sě velmi užase toho, což slyšieše od mateře, žádaje tělesného, na však den k bojování sě rozněcováše, chtě koruny dosáhnúti. Ale máti duchovně to mienila.


Tak i Buoh činí, nebť někdy slibuje i dává tělesné věci, v nichž duchovnie věci miení, aby mysl skrzě ty tělesné dary roznítila sě k božie milosti, aby duchovním rozomem pokoj vzala, aby v sobě sám člověk naděje neměl. Takť jest Buoh učinil synóm israhelským. Najprvé slíbil jim a dal tělesné dobré. A také s nimi divy činil, aby tiem byli naučeni k nezřěným duchovním věcem povstati. A když sú v rozomu v svém věcšie Boha poznánie jměli, mluvil Buoh s proroky skrzě slova a nesnadná rozoměti a miešě mezi to něco utěšeného, slibuje jim jich navrácenie do jich země a pokoj, a vše zbořenie že bude opraveno. A kakž koli lid tělesný těm všem slibóm tělesně rozoměl, však Buoh přěvěděl to, že některé tělesně a některé duchovně má býti naplněno.


Ale móžeš řéci: Proč Buoh k jistému času nepřědpověděl těch věcí, které by býti měly, ano jest jemu známa každá hodina i každá chvíle? Aneb proč jest jiné řekl a jiné mienil? K tomuť řku: Lid israhelský byť byl lid tělesný a jedno tělesných věcí žádal a nemohl nezřěným věcem jediné skrzě zřěné rozoměti. Protož tak chtěl Buoh mnohým činem svój lid zvésti a zučiti, aby pak z viery vyšli, korunu vzěli, ktož by slibóm božím uvěřili, a ti, ješto by v dobrém prospievali, aby byli zapálenějšie v božie milosti. A když Buoh lidem tělesným byl jedno duchovnie sliboval, viece byli by netbanliví všichni. A když by byl jedno tělesné sliboval, kteraké by bylo rozeznánie mezi lidmi a hovady? Ale Buoh milostivý a múdrý, aby člověk skrovně a hodně choval tělo své, dal tělesné věci, aby vzdvihal žádost k nebi, dal divy nebeské své moci. Aby hřěšiti báli sě, ukázal súdy své hrozné a zlé duchy přěpúšťal ku pomstě. A také aby čakán byl ten, ješto by své sliby osvietil a ješto múdrost dává, aby žádali jeho, něteré skryté věci s tělesnými proměšoval.


Tak ještě Buoh skrze tělesná podobenstvie skryté ukazuje duchovnie věci a čest tělesnú pravě, duchovní miení, abychom jedinému Bohu všecko mistrovstvo přichýlili. A co jest čest tohoto světa, jediné vietr a prácě a božského utěšenie umenšenie? A co jest jiného, když zde kto trpí, jediné k cnosti připravenie? Protož spravedlnému slíbiti čest tohoto světa, co jest jiného, jedno duchovnieho pokojě zbavenie? A slíbiti snuzenie na světě, co je než lékařstvie veliké nemoci? Protož cti slova božie, mohúť býti mnohým činem rozoměna. A proto v Bohu nebude ijedné proměny, ale v tom sě jest diviti múdrosti jeho. Neb jakož sem řekl, mnohé tělesně skrzě proroky, ješto sě jest tak tělesně stalo, a mnoho tělesně jest pověděno, ješto sě jest duchovně stalo a duchovně bylo rozoměno. Tak činím i ještě.'



Revelaciones IV, cap. XVI, § 1-11


Matka božie řekla k svaté Brigidě: ,Proč s toho přijala v duom, jehož jazyk hrdých řěčí, a neznáš života jeho, a má světské obyčěje?' A ona odpovědě: ,Zdál sě jest dobrý. Abych hanby nejměla, pohrdajíc člověkem jazyka svého. Avšak kdybych to byla věděla, že by to Bohu nebylo libo, tak málo jako hada jiného byla bych jej přivinula.' I vecě Matka božie: ,Ta tvá vóle dobrá ostřiehala jest vás a vzdržala jazyk jeho, aby vám nevzbudil zámutka. Ale čert chytrý přivedl jest vám vlka v ovčie rúně, aby mohl vás zamútiti.' A ona vecě: ,Nám zdá, by nábožný byl a kající, a že svaté navštěvuje.' Matka božie vecě: ,Všeliký, ktož přijde na otpustky, aby vzal dřěvním svým hřiechóm odpuštěnie, ale aby však v dřěvním svém zuostal obyčěji, z tohoť nebude pokrmu jmieti dušě jeho. Ale ktož jdú na odpustky tiem úmyslem, aby potom střěhli sě hřiechu, aby to, což jsú nepravě dobyli, navrátili, komuž sú které bezprávie učinili, protivenstvie, aby jemu dosti učinili, aby ani jednoho šartu neřádně nedobyli, ani aby jeden den nechtěli jinak než podlé vóle božie býti živi, aby v prospěchu i v protivenství svú vuoli poddali Bohu, aby sě cti světské a přiezní světských pokrývali a takýť vezme hřiechóm odpuštěnie.'



Revelaciones IV, cap. XVII


[Opět svatá Nětiše ukázavši sě svaté Brigidě, počě s ní mluviti o jedné králové hrdé, řkúc:]


Viděla li s, dci, dnes paní pýchu na vozě hrdosti?' A ona vecě: ,Viďala a mněla sem v srdci, že krev a tělo, prach a lajno, tu hledá chvály, kdež by s právem měla pokořiti sě. A co jest takové ukázanie, jedno rokotržná útrata daruov božích, lidí dívanie, spravedlných žalost, chudých lúpež, Boha hněvánie, sebe zapoměnutie, těžké odsúzenie a dušě nebezpečenstvie?'


I vecě svatá Nětišě: ,Buď tiem, dcí, víece veselá, že si z takových marností vyňata. Ale chciť já tobě v bezpečenství ukázati vóz ten, na němž máš seděti. To je síla a trpelivost v protivných puotkách. Neb když člověk počne jako uzdú těla odtahovati od vóle jeho a Bohu všěcku svú vóli poručiti, tehdy pýcha sě pokusiec o mysl, ješto vzdvíhá člověka na to, ješto jest, jako by jíž velikým byl podoben. Také polomuje jej netrpelívost, neb nerozšafnost, aby navrátil sě k dřěvniemu, neb v síle pohynul, takže by ku práci nebyl hoden pro Buoh. Protož potřěbie jest trpelivosti a rozšafnosti, aby ani sě za sě navrátil pro netrpelivosti, ani v své sě moci přěmohl pro nerozšafnost, ale podlé moci a času a miesta aby rozomnú službú slúžil Bohu.


Toho vozu jedno kolo jest plná vóle všeho ostati pro Buoh a ničehuož nežádati, jedno Boha. Neb mnozí jsú, ješto opúštějí tiem úmyslem světské sbožie, alby prácě o něm nejměli a protivných puotek. Ale v ničemť nechtíe přětrpěti nedostatku. Takovéť kolo nenie dobře potočité, neb když tesknost přijde z protivenstvie, z chudoby i z potupy, zrepcí a chtěli by ctěni býti, aby svú vóli mieti mohli. Tať veď vóle dobrá jest vzácná Bohu, ješto ani v prospěchu ani v protivenství svého nic nežádá, ale toho, ješto Buoh zřiedíl v tom pořadu, v kterýž jest vnikl. Druhé kolo jest pokora, v niež člověk má za to, že ničehuož nic dobrého nenie duostojen, a má přěd očima srdcě svého na všakú hodinu své hřiechy, strachujě sě, by ještě přěd očima božími hřiechové jeho živi nebyli. Třetie kolo jest múdřě Boha milovati. Tenť muož Boha múdřě milovati, kto sám sě opatřuje a svých hřiechuov nenávidí a mútí sě hřiechy i svých přátel a vesel jest jich duchovním prospěchem přěd Bohem, ješto rád vidí přietele ne pro svú pohodu, ale aby Bohu slúžil, a bojí sě zaň, aby Boha nerozhněval. Takovéť jest múdré milovánie, aby hřiech milován nebyl pro přietele, aby dobří viece byli milováni. Čtvrté kolo jest rozomné sdržěnie těla podlé stavuov rozličných od žádosti bezpřiemné. A toho vozu vozataj jest tvój anděl, ač však dáš sě vézti, svój jemu smysl držiec v radě jeho, nevendúci v marné rozpuštěnie srdcě.


Ten pak vuoz, na němž králová ona seděla, znamenává nepokoru. A jedno kolo vozu toho jest pýcha, ješto ji nad jiné vznášie v srdci jejím. Druhé jest neposlušenstvie božieho přikázanie. A to vzbuzuje omluvy v hřiešiech. Třetie jest žádost věcí světských, a to uvodí nepamět sebe a súdu božieho. Čtvrté jest sebe neřádná milost a tiem vylúčí počet Boha svého. A toho vozu vozataj jest diábel. A dva koně ten vóz vezeta, ta jsta naděje dlúhého života a vóle hřěšiti a stud pravé zpovědi. Ti koni studem zpovědi pravé obráceni jsú ku pekelné propasti, takže hřiešná dušě mní, by bezpečná byla; jedno, ač by jie božie milost pomohla, v propast upadne.'



Revelaciones IV, cap. XX


Svatá Nětiše řekla k svaté Brigitě: ,Stój ustavičně, nestúpaj za sě, tuť had leží. Ani před sě di kvapně, sudliceť jest ostrá před tebú. Za seť jest jíti, želeti, žes dala sě na tvrdší život, had jest, libost mieti v neřádných myšleních podlé dřevnieho obyčeje. Budú liť libá taká myšlenie, odtáhnú tě zponenáhla od dobrého. Ani jdi před sě viece, nežť slušie, točíš utrpenie většieho nebeř na sě, než tvé móž snésti přirozenie, aneb by sě chtěla nad svú moc jiným přirovnati v dobrých činech. Zpósobilť jest Buoh, aby byla hřiešným nebesa otevřěna skutky milosti a pokorú, když ve všem bude miera a rozšafnost. Ale diábel podštívá člověka, aby posty nad svú moc držal a v také sliby neobyčejných věcí zavázal sě, aby aneb slibu nedržel, aneb táhna přes moc, pohynul.


Proto sama sobě mieru vezmi, jedniť jsú jinak, druzí jinak. A podlé rady rozumných, bohobojných zpořeď svój život, ať by ani had uleptal tebe pro neopatrnost, ani sudlice ranila, točiš lest diábelského podštívanie, aneb by chtěla nad to, než móžeš. Něteříť mnie, by svým zaslúžením mohli nebes zaslužiti, neb svými činy dosti za hřiechy učiniti. Blúdieť v tom, neb všeckoť jest v rukú boží, jemu jedinému máť čest a chvála vzdána býti.'



Revelaciones IV, cap. XXII


I vece Buoh k svaté Brigitě: ,Bych mohl sě mútiti neb žalost mieti. Mohl bych nynie s právem řéci: Žel mi, že jsem člověka učinil! Neb již jest člověk jako zvieře, ješto svú vólí, po své jda žádosti, uvalí sě v tenato. Ne ke všemuť táhne člověka diábel, častoť člověk předejde zlost jeho, jako když lovec psy lovné najprvé po sobě na svořiech potáhne. A když lovu přivyknú, potom budú předčiti před lovcem. Tak již člověk hřešiti obykv, hotovějí jest k hřiechu, nežli diábel aby táhl jej pokušením.


A div to nenie, že jsú tak údové pohynuli, neb hlava svatostí života a svým dobrým příkladem nevede jich. I nezřie na to, že bohatý Buoh chtěl chudý býti, aby naučil lid zbožie nedbati, ale na to zříe, že chud jsa člověk, bohat bude tiem falešným zbožím. I chtie v tom všickni jeho následovati a bohatí tak býti. Ale přídeť, ješto síly silných nebojí sě ani hrózy kniežat, a Hospodin duch odtrhne, těla dá červóm a duše těm, ješto je budú mučiti. Protož těť šli k svým přátelóm, aby snažně pracovala, neb to, coť řku, v ne najposlednějšieť časy bude, ale za mnohých těch, ješto nynie jsú živi. A to očima uzříe, ješto die Písmo: ,Buďte jich ženy vdovami, i synové jich sirotci, vše žádostné buď jim odjato!' Avšak ktož s pokorú přijdú ke mně, ty já přijmu. A ktož užitek spravedlnosti skutkem naplnie, dám jim sám sě.


Jestiť také správné, aby umeten duom byl, veňž král má vjíti, a aby umyta byla sklenice k pití čistému, zrno aby cepem bylo bito, aby s slámú bylo rozlúčeno. A sýřenie v tvořidle má tištěno býti, aby od tvořidla podobnost vzalo. Avšak jakož po zimě léto bývá, takež já dám po zámutce utěšenie těm, ješto chtie malí býti a ješto nad zemské věci nebeské vážie. Všeť bude časy svými naplněno. Chciť s některými učiniti podlé toho, jakož řiekají: ,Pomršť ho a poběhneť.' A s druhými podlé toho Písma, ješto die: ,Otvoř svá usta a naplnímť je.' A třetím řku: ,Poďte neučení a sprostní, dámť vám múdrost, proti níž hovorní nebudú moci.' A takť jsem dny těchto učinil, vyvrátil jsem ty, ješto mluvie veliké věci. A div to nenie, neb přikázal jsem múdrým, aby hadové jazyky podřezali, a nechtěli. A já proto v krokot jich štěstie podrúbil jsem jě.'



Revelaciones IV, cap. LXXVI, § 1-14


Podruhé smutnú vidúc Matka božie svatú Brigitu, to vece k ní: ,Proč sě mútíš?' A ona vece: ,Bojím sě, bych nebyla poslána k zatvrdilým.' I vece Matka božie: ,A kak ty rozumieš, kto jsú zatvrdilí?' Odpovědě: ,Neumiem jich rozeznati, ani smiem kterých súditi. Neb dva mi byla ukázána, jeden zdál sě svat súdem lidským a druhý zdál sě všie věcí světský. Avšak bylo proti tomu a to jest mě vzhrozilo velmi.'


Vece k ní Matka božie: ,Co jest zjeveně zlé přezřěno, jest súditi myslí však lítostivú, a že móž býti opraveno. Ale to, ješto móž zlým neb dobrým úmyslem býti, a nenie jisté, kterým jest to, súditi bezpečné nenie. I chciť tobě ukázati, kto jsú přietelé boží. Tiť jsú a za ty vzdávaj Bohu dieky, ktož nehledají mieti přieliš, ale na tom mají dosti, což jim Buoh dal. Ale kde jest ty nalésti? Kto jest z uobecného lidu, by řekl: Dosti mám, viece mi netřeba? Kto jest z králóv, z kniežat, by stál v svém chvalném stavu, ješto by pro obecné dobré bojovali?


Takové knieže byl by jako jednorožec, ješto má ostrý roh a pod rohem drahý kámen. Roh miením srdce mužné protiv nepřátelóm pravdy. A ten roh má vyrósti z Boha milovánie jako z kamene drahého, a tiem by kypr a čerstev byl ke všemu jako jednorožec z moci kamene onoho. Ale již kniežata k kozlóm jsú podobnějše než k jednorožcóm, neb jen po tělesné žádosti stojie. A kto jest z kniežat, by neobtěžoval svých poddaných, by snažil sě, aby pro Bóh pravdu činil? A kto jest z žákovstva, by stav svój držal? A tiť jsú z své cesty sešli.'



Revelaciones IV, cap. LXXVII, § 3-6, 8-25


Mluvieše jednú v náboženství svatá Brigita: ,Ó milý Bože, všemť jest to divno, ktož slyšie to, co ty se mnú činíš. Neb když ráčíš, uspíš mé tělo ne snem tělesným ale upokojením duchovním a probudíš jako ze sna duši mú, aby viděla, slyšala, čila duchovně. Ó kak tvých úst sladká jsú slova! Takť mi sě zdá, kdyžť slyši slova tvého duchu, žeť dú v mú duši v nevýmluvné sladkosti, pochotnosti, jako když pokrm jde v tělo s libostí a s utěšením. A to jest mi divné, že když tvá slova slyši, mám obé to spolu, i syta i lačna budu. Syta, že v ta doba nic mi sě jiného nechce mimo to, a lačna, že přibývá mi žádosti k tomu.


Daj svú pomoc, ať po všecky dny života mého to konám, co jest libé tobě.'


K tomu Syn boží odpovědě: ,Nic toho nenie, co bych nemohl, a všichni činové moji jsú s milostí. I jest to velmi tvrdé srdce, ješto mne nechce milovati, a já všecky živím, nechce báti se mne, a já jsem všech súdce. Učinie vuoli ďiáblovu, nedbajíc mne, ješto jest jich zrádce a jest kat mnú ustavený, ješto jest světu jedu nalil, aby duše pijíc mřely a v peklo padaly, kdež věčně v hubenství budú živy. Ten jed hřiech jest, ješto ač mnohým zdá sě sládek na počátce, však příkře bude hořek na skonání. A co jest tak divné, dán lidem život a oni volé smrt radše. A já, všeho jsa mocen, lituji jich i činím jako král bohatý, ješto byl zvláštním svým sluhám dobré víno poslal, řka: Nejen sami píte jeho, i jiným dávajte jeho, neb jest dobré. Nemocnéť k zdraví navracuje, smutným utěšenie a zdravým dává mužné srdce. A bez sudu nešeliť vína.


Tak já poslal jsem svým sluhám svá slova, ješto podobná sú k dobrému vínu, aby oni jiným jich také podali, nebť jsú spasitedlná. A ty jsi mój sud, ješto slova má slyšíš. Těť naplním, kdy chci, a Duch mój ukážeť tobě, kam by šla a co by mluvila. Jdiž vesele, kam tě pošli, mluviž beze strachu, coť kdy káži, já buduť s tebú.'


A ona vece: ,Ó pane, a co jsem já jen jako najmenšie muška. Odpusť mi, žeť mluvím k tobě.' A Buoh vece: ,Prvé jsem věděl, co chceš řéci, nežli s to kdy pomyslila. Avšak mluv, co chceš!' A ona vece: ,Proč ty, jsa král všie chvály, chceš mě vzieti ku řádu tomu, ješto jsem v hřieše tělo ztrávila a jsem k oslu múdrostí podobná a k činóm mohutným nestatečná? Žeť to řku, nehněvaj sě, na tě zřéc, nic divné nenie, neb vše, což chceš, móžeš, ale když na sě zřím, divím sě tomu, neb ve mnohém svú vinu vědě a málo jsem odložila.' I vece k ní Buoh: ,Kdyby král veliký měl čeho rozličného, mnoho peněz a kázal by vše rozpustiti, zdali by nekázal, což chtě z toho učiniti, z zlata koruny, prsteny, z střiebra mísy i jiná nádobie, z mědi kotly, pánve? Což by sě kto divil, že to chce k tomu jmieti a to k tomu? Takť já, když přietelé moji dadie mi svá srdce, to z nich učiním, co jest mi libo. A ty, když má jsi, nediv sě tomu, coť s tebú činím, ale buď sstálá a, cožť káži, učiň!'



Revelaciones IV, cap. CXIII, § 1-2, 3-13


A vece i to: ,Čti, ktož chce, Písmo, nalezne, že jsem z pastuchy proroka učinil a mladé, neučené duchu proročieho naplňoval jsem. Nevybral jsem mistruov k kázaní čtenie svatého, ale rybáře, aby svú múdrostí sě nechlubili a aby všichni tomu rozuměli, že jakož jsem divný sám v sobě, tak i skutci moji, neb v najmenších činím najvětšie věci. A kakž koli ne všichni přijeli slov mých k spasení, však došla jsú mnohých.'


U vidění jiném o jiné duši řekl Syn boží svaté Brigitě: ,Všeliký člověk, ješto po světu stojí, aby měl chválu, vkládáť na sě veliké břiemě. A i ten veliké od světa jméno obdržal sobě, jda po světu, ale veliké břiemě hřiechuov vložil na se. A v mukách znamenitějšie miesto obdržal a sešla s ním skutkuov jeho odplata. A ti, ješto posilovali jeho radú, pomocí, před ním tam sešli, a ti po něm pójdú, ktož činóv jeho následují. I volají ti k němu, ješto zlostí jemu pomáhali, řkúce: ,Zlořečený buď na věky, že s poslúchal rady našě, tieže hoříme, majíc tě s sebú!' A skutci jeho volají naň: ,Nemohla jest tebe země svým plodem nasytiti, vždy s žádal sěho i onoho, ani jest tvého lakomstva střiebro a zlato nasytilo, s právem s vše stratil, a na věky v chudobě budeš, v lačnosti a v žiezni!" A ti, ktož po něm tam přijdú, řkú: ,Běda, že s kdy narodil sě, že jsme, jdúc po tobě, přišli za tebú v hoře toto. Jmějž miesto slavné stolice najzavrženějšie miesto, miesto jména velikého, ješto s měl je neduostojně, jměj zlořečenstvie!' Aj čehoť zaslúžie, ješto pletú sě v čest světskú.



Revelaciones IV, cap. CXIV, § 1-2


Protož chovaj sě od diáblovy pečeně, ješto peče ji ohněm smilstva a žádosti. Neb jakož z tučného, když sě peče, kape tuk, takež i obyčeje s světskými hřieši zprzňují. A ač nevieš všech svědomie, však vnějšie znamenie pronosie, co vnitř bývá.'



Revelaciones V, předmluva


U vidění jednom svatá Brigita viděla mistra jednoho, an na vysokém stojí vzchodu, a Buoh nad ním. An v kakés hrdosti purně mluví proti Bohu, kakés otázky čině, řka: ,Proč s, Bože, učinil toto a toto, když s toho tak nechtěl jmieti?' A tak moho učinil těch otázek. A Buoh k těm otázkám odpověděl, že slyšala svatá Brigita odpověd každé té otázky, co jest ten mistr tázal Boha. Ale mistr ten nic jest o tom nevěděl, by to viděnie jměla ta svatá žena. Snad jest mohl v své purnosti ten mistr mysliti tu, kde jest byl, ty otázky, proč jest toto neb toto, ale on jest od Boha neslyšal těch odpovědí, ale ona jest i mistra toho stojéc viděla a tážíc slyšala. I Boha viděla a odpoviedajíc slyšala. A jměla jest to viděnie na cestě, jdúc na mimochodníce na svój hrad jeden, v svém kraji jsúc ještě. A lidé její s ní jeli a ona tak s nimi jdúc, byla v mysli vytržena a chut jměla v tom vidění. Až i přijela na hrad a jmu kuoň pod ní, aby ssedla, tuž sě probrala z viděnie toho. Ale ty všecky řeči v paměti jí ostaly.



Revelaciones VII, cap. XX


[Pak o svatém Františku jest v posledních kněhách, ve dvadcáté kapitole, kterak Kristus k svaté Brigidě na motlitvě,]


když za jednoho bratra bosáka modlila sě, pověděl, že jeho vdechnutím svatý František svú řeholu učinil. A za několik let dobře ji drželi bratřie jeho, tu řeholu, velmi duchovně bydléc a nábožně po všie vóli božie.


A z toho diábel, starý nepřietel, velikú měl žádost a závist a zlost, že nemohl těch bratří svésti a přěmoci svými pokušeními a svú lstí. Jal sě diábel snažně hledati, aby člověka nalezl jednoho, v němž by mohl svój duch zlý vóli toho člověka přimiesiti. Až i nalezl žáka jednoho, ješto myslil sobě, že by rád byl v některém stavu, v němž by mohl čěst tohoto světa mieti i pohodlné bydlo tělu, a kde by mohl peněz něco shromazditi k své potřěbě, aby v ničemž nebál sě nedostatku. I počal sě pokorně stavěti ten žák a s tiem svým úmyslem v zákon všel svatého Františka. A diábel všel v srdce jeho a řka sám v sobě: ,Jako František mnohé táhne od světa, aby velikú odplatu v nebesiech měli, takť tento mój bratr bude protiva slúti, že bude protiven řehole Františkově. Potáhne mnohé z Františkova zákona, z pokory v pýchu, z dobrovolné chudoby v lakomstvo, z poslušenstvie, aby svú vóli činili a hledali libosti tělu.'


A tak ten bratr protiva, jakož všel v zákon z diábelského ponúcenie, myslil sobě, aby tak pokorným a poslušným ukázal sě, a že by jměli lidé jej za svatého, a v súkromí s svými tovařiši, kdež by toho jiní neviděli a tomu nerozoměli, aby sobě povolili v jedení a v pití a v své vóli. A pak bratr protiva umyslil: ,Když nemohu podlé řeholy bráti v ruku peněz, chci mieti zvláštieho přietele některého, ješto by choval mých peněz, a já jich budu podlé své vóle užívati.' Až pak umyslil, aby sě učil v těch učeních, ješto k mistrovstvu slušějí, aby z toho čest a duostojenstvie mohl jmieti v zákoně v svém, a koně, orudie střiebrná, rúcha dobrá. A řekl li by kto co jemu, z toho aby měl omluvu, že to činí ke cti zákona svého. I to také mysliti počě: ,Kdybych pak biskupstva došel, tepruv by mi blazě bylo. Tu bych byl živ po své vóli i zákonu poddán nejsa.'


[A i die Kristus, mluvě o tom u vidění té svaté ženy:]


,Slyš, coť jest diábel učinil v tom zákoně. Neb tak jest jistě. Vieceť jest těch bratří na světě, ješto držie řeholu toho bratra protivy skutkem neb žádostí, ješto jie diábel naučil bratra toho, než těchto, ješto sem já je naučil, svatého Františka. Avšak to věz, ač jsú spolu i smiešeni ti bratřie, totiž protivovi a Františkovi, doniž jsú na světě, však já po smrti rozlúčím jě a súditi jě budu. A bratřie řeholy Františkovy přisúdím jě, aby se mnú byli i s Františkem u věčné radosti, ale ty, ješto jsú řeholy bratra protivy, odsúzeni budú ku pekelným mukám věčným, ač sě přěd smrtí neopravie. A nediv sě tomu, neb ti, ješto by světským lidem dáti jměli příklad pokory a svatosti, dávají jim zlé příklady a šeredné svým lakomstvem a svú pýchú. Protož za jisté vězte to, že bratřie ti i jiní zákonníci, jimž řehola zapoviedá své zvláštnie mieti, avšak zvláštnie proti řehole své mají, chtiece skrzě to přěde mnú nalézti milost, že mi něco dadie z toho, že jich darové mrzci jsú mi, a nejsú jedné dobré odplaty hodni. Neb viece mi jest vzácno, by tu chudobu, ješto jsú ji slyšěli a slíbili, držěli, nežli mi zlato i střiebro všeho světa přinesli a dali. A to také věz ty, ješto slyšíš slova božie, že nebylo by zjevno toto, byť nebylo pro jednoho člověka, slúhy mého, ješto jest mne snažně prosil ze všeho srdcě za toho bratra bosáka, že jest chtěl radu dáti bratru tomu, ješto by užitečno bylo jemu k spasení jeho.'


[A s tiem minulo jí to vidění.]



Revelaciones VII, cap. XXI


Matka božie jednú ukázavši sě svaté Brigitě, řekla k ní: ,Když máš takú milost ke mně, praviť, že pójdeš za moře, k hrobu mého Syna, když to bude libo jemu. A když budeš v Betlémě, tu, kdežť jsem byla porodila, tuť ukáži, jako by hleděla na to, kterýmť činem jsem jej porodila.'


Pak po letech několiko, když ta svatá žena za mořem byla, ten slib jí splnila Matka božie. Takť to praví ta svatá Brigita: ,Když bych v Betlémě, tu, kdež sě jest narodil náš spasitel, bych v mysli vytržena a uzřech krásnú pannu v plášťku bielém a v sukni tenké neb snad v úzké a veliko bieše břicho jejie, neb těhotná bieše a bieše již k tomu čas přišel, že jmějieše poroditi. A bieše s ní jeden starý počestný muž a volka jmějiechu a oslíka. A když vjidechu v schránu jednu, ten muž starý, počestný přivázav volka a oslíka i vyjide a pak přinese ku panně sviečku rozženú a ke zdi ji přilepiv opět vyjide, nechtě býti při porodu.


A panna s sebe pláštěk složi, odvi hlavu, a to vše položi podlé sebe a v jediné sukni osta a vlasy jejie jako zlato běchu sě krásně po jejie pleci rozložily. A vyně dvě rúšce lněnie a dvě vlněnie, ješto bieše s sebú na to přinesla, aby v to děťátko povila, když by je porodila. A biechu to rúšky čisté, ušlechtilé. I to vyně, čím by dietě přioděla, a to vše položi podlé sebe, aby to hotovo měla, když by jí toho třeba bylo.


A když to tak vše připravi, obráti sě panna na vzchod slunce a s velikú poctí kleče a pak vsta, i sta, oči i ruce k nebi zdvihši, jsúc jako vytržena z sebe, divíc sě vzdviženú myslí té veliké věci, čijíc pochotnost nebeské sladkosti. A když tak stáše, viděch, že hnu sě dietě v jejiem břiše, a v tu chvíli jako okem mehnutie porodi děťátko. A by tu odivné světlo, že sviečka ona protiv světlu tomu nic nesvíetíeše. A tak sě ten porod sta brzce, že nemožech srozumětí, kudy by děťátko vyšlo, jedíné, že uzřech, ano leží, a bieše čisté tielce jeho. A ta kožka, v níž děťátko v bříše rostlo, blíz díetěte ležieše shrnuvši sě a velmi čista.


A slyšala jsem pochotné andělské spievanie. A té panny břicho, ješto veliko bíeše před porodem, inhed ztence a by krásen život její. A uzřevši panna, že jest porodila, s poctí učini dietěti poklonu, řkúc: ,Vítaj, mój Bože, mój Pane, mój Synu!' A děťátko plakáše, sychře zimú od tvrdosti země, na níž leže, činiráše. Pak vze panna dietě a poče jě ohřievatí, líci k němu přičínějíc a ku prsem jě přikládajic s velikú radostí a s maternú milostí a péčí. Pak na zemí sedě, poče děťátko povíjeti na lónu jě položivši. A jakž uje pupček, odje sě, jako by uřezal jej, a nejide ani krev, ani co jiného, í poví děťátko, ručičce i nožičce zpravši jemu. A najprvé povi je ve lněné rúšky, pak na to u vlněné a odě je, jakož byla vše to připravila sobě.


Pak stařec přišed, učiní také poklonu díetětí, klekv a pláče radostěmi. A na panně nebylo po porodu proměny ani na barvě, ani na zdraví, ani na kráse, ani na síle, jediné, že ztenčelo břicho jejíe, jako jest bylo prvé, než dietětem počala byla. I vsta panna, držéc dietě na svú rukú a oba spolu, ona i ten stařec, položišta děťátko v jeslech a poklonu jemu učiništa. A stařec velmi sě divieše, že tak porodila bez pomoci a neproměnila sě ani na barvě, ani na síle, jediné, že ztenčala. A když ještě u jeslí stášta, pastýři oní přijidechu, jimž anděl pověděl o dietětí, chtíec je vidětí. A když je uzřechu, chtiechu sě ujistiti, pacholík li jest, že jim řekl anděl, spasitel sě narodil, neřekl spasitedlnice. A matka milostivá naplni v tom jich vuoli, ukáže jim, že jest pacholík, a oni poklonu dietěti učinivše odjidechu s veselím, chváléc Boha.



O králích Revelaciones VIII, cap. II, § 5-7, 14-15, 18, 20, 24-25, 27

[A řekl bych, že chci v to přimiesiti něco, ješto jest králóm psáno v kněhách této svaté ženy. A pak řku, že řekl k nie Buoh:]


,Tento král prosí tebe, aby pověděla jemu, kterak by živ byl v svém království. Pověz jemu, ať najprvé ty rádcě odlúčí od sebe, jichž srdcě táhnú sě vždy výšec, výšec a jsú lakomá, ješto mají dvojitý jazyk a lestný, nezřie k duchovním věcem. Ať ty obéře k sobě, ješto pravdy neprodávají za penieze a stydie sě křivdy pověděti a ješto Boha milují a líto jim núzě bližních. A v svój čas má také sám slyšěti žaloby obcě královstvie a má rozomně své dary dávati, aby tak dával jedněm jakož i druhým, aby skrzě to nebyl lakom. Přikázanie božieho král nepřěstupuj, ani uvoď nového obyčěje proti dávniemu a řádnému ustavení, ani suď mocí podlé své vóle, ale spravedlivě suď podlé božieho a zemského ustavenie. A čím jest věcší král mimo jiné, tiem buď pokornějí proti Bohu, od něhož moc všěcka králova jest. A přěd ním také král jako jiný člověk den súdný má vydati počet z svých činuov a z vladenie svého.


[A tak řku, ješto jest také řekl Syn boží v dřěvnie kapitole, ješto sem byl přěskočil. Aneb tuto řekl,]


aby sě král postil určené posty od kostela. Také je to řekl, aby tomu rozoměl, aby pro púst, pro dlúhé

své modlenie nebyl nehoden k radám a k súdóm. Ale když by v tom věcšie prácě přibylo jemu, aby v tom poslúchal rady prelátuov kostela mého.



Revelaciones VIII, cap. III


Ale že Bohem král jest ustaven, neb když člověk Boha neposlúchal, má člověka rovného sobě poslúchati. I mají lidé ctíti krále a báti sě jeho. Proto, aby mohl od jiných rozeznán býti, má mieti mimo jiné počestné rúcho, neb jakož jest i spravedlnosti v králi ukázanie, když lid ctí krále, takež jest čest lidem krása králova a počestnost jeho. Protož přězřěno jest královi krásné rúcho a počestné. A když je ponese, nepýchaj z toho, ale pokoren bud', znamenajě břiemě úřadu svého.


A má král na své hlavě korunu nésti, jménem o vánocích a o velicě noci, den vstúpenie mého o letniciech, den Matky mé vzětie s tohoto světa, den povýšení svatého křížě, den všěch svatých a dny ty, když drží obecné súdy, a když rytieře pasuje. Neb jakož na hody člověčstvie mého a na hody oslavenie mých svatých vešken nebeský zástup veselí sě, takež mají na zemi spravedlní býti veselí královú spravedlností, ješto ji koruna znamenává. A z té odplaty, ješto ji král spravedlivě mieti bude, vesel jest vešken sbor nebeský.



Revelaciones VIII, cap. IV


Opět vecě Syn boží: ,Když král bude svój úřad držěti tak, snadně do nebes přijde jako ten, ješto drží duchovní život. I chciť ještě některaké rady královi dáti. Najprvé, aby za stolem nebýval sám, ale s některými svými, ješto by skrzě jej měli utěšenie duchovnie i tělesné, neb skrzě to mohú býti od hřiechuov i od nepočestných věcí odtaženi. A móž po stolu státi a skrovně a počěstně pojmieti utěšenie, nebo z takých pokorných pomluv s poddanými svými bude od nich milost mieti a uslyší úmysly a rozomy sěch i oněch, z nichž některé přijme a některé odvrze. Má také král ve všěch svých súdech a v svých činech spravedlen býti a milosrden, aby ani pro přiezen aneb pro neřádné slitovánie aneb sám pro svój užitek spravedlnost opustil, ani pro hněv zapomněl milosrdenstvie. Neníť slušné, aby hněv krále přěmohl, aby súdcě kvapný vydal súd, aneb prosbú aby schýlil sě s cěsty spravedlnosti.


Čtvrtá rada, aby král neporúčel vladenie a súdóv těm, ješto vie, že strany drží, a lakomým, ješto umějie lestně penieze vytakati, neb tací brzo odstúpie od spravedlnosti. Ale těch král hledaj, ješto jsú pošli od šlechetných přědkuov od dávna a svých přědkuov následují šlechetnosti a ješto milejie jim spravedlnost učiniti než sbožie dosieci.


Páté ustavenie: Král ptáti sě má, kterak držie v království jeho právo spravedlnosti. A nad kterými móž pomstíti, když hřěšie, nenechávaj jich bez pomsty. A střěz sě toho, aby vin peněžitých netáhl lakomě, ani křivě nevinných aneb úkladně obviněval a s pokornými aby milostivěje obieral sě a zatvrdilé aby tieže trápil a vždy spravedlnost a milosrdenstvie spolu držal.


Šesté přěmietaj král své činy, a kdež pozná, že sě jest v čem unáhlil, že jest pochybil, nestyď sě toho opraviti, aneb odvolati, byl li by nehodně učinil rozkázanie, neb nenie múdřějí než David a tenť jest také poblúdil, ani světějí proroka onoho, ješto uvěřil lži a lev jej udávil.


Sedmé nebuď velmi kvapen v svých činech ale opatren, obmýšlejě, co má činiti z které věci, a drž sě po múdrých radě, a ješto sě bojie Boha.


Osmé v řěči boj sě a střěz sě lehkosti i v své čeledi a varuj sě pochlebníkuov, nebť takému slušie králem býti, jehož by sě mladí báli, staří jej ctili, múdří jej chválili, spravedliví milovali. A ti, ješto ktož násilé trpie, aby jeho žádali srdcem.


Deváté, aby neobecen byl s těmi král, ješto jsú v kletbě. Nedrž sě těch, ješto sě Bohu protivie a přikázaní jeho posmievají. Ale veď ty od toho nejprv řěčí milostivú, a nebudú li tbáti na to, ukaž jim svú spravedlnost, odejmi jim úřady, neb čest králova jest to, což k Bohu slušie, najprvé Boha milovati a čest ploditi boží vší svú mocí.


Desáté jest, aby miloval lid královstvie svého, bydlil s rytieřstvem svým milostivě, synuom jich otcuov dobrodružstvie vzpomínaje.'


[Co jest viece králóm psáno, to přěskočím.]


We are looking for translators/people knowing the Czechish language very good who can renew this older version of the Revelations of St. Bridget.
Please contact us by clicking here.


www.trusaint.com
Free DVDs, Articles and Books
FREE DVDs & VIDEOS
WATCH & DOWNLOAD ALL OUR DVDs & VIDEOS FOR FREE!